HRŮZA ŽIVOTA
Sotva se zrodíš, odsouzen jsi k smrti
a nevíš dne, ni hodiny, ni chvíle,
kdy Atropos tvou pavučinu zdrtí.
A kráčíš zvolna, nevědom jsa cíle,
smrt jíš a piješ, v bacilech ji dýcháš,
a červy hrobu nosíš v každé žíle.
Zákeřných chorob chumáčem dál spícháš
a klesáš denně v tajnou náruč spánku
a ztrácíš vědomí a němý zticháš.
A ráno vstáváš, chvátáš do líbánků
a nevíš, jaké čekají té hrůzy
a kdy smrt vyrve drahé z tvojich stánků.
A nevíš, kdy se staneš lupem lůzy,
jež zdeptá tvoji čest a ideály.
A v noci hvězdy ve věčné své chůzi
se smějí tobě, jak jsi prášek malý. –
A síly přírody a dravci v lesích
jak nebezpeční skryti se ti halí.
Jsi nešťasten i v ráje rajských plesích,
jsi sám a sám i na hrudi své ženy
a o svých dětí osudu vždy v děsích.
A závoj věčna černě zatažený.
A hříchy věčně živé výčitkami
v tvém srdci teskném štěkají jak feny.
S jiskřičkou víry kráčíš Orku tmami.
18