SKRYTÝ

SKRYTÝ
Vere Deus absconditus es. (ls. 45, 15.)
Za stavem věků sedíš kdes a tkáš. Osnovu zříme – tkalce nevidět. Na kobercích Tvých hodujem a modlíme se, leč ruky, jež je vázala, zrak nevidí. Jsi ukryt za Svým dílem, cudně skromný, my obdivujem obraz – neznámého Mistra. V plášť přírody jsi přísně zahalen, jen občas cípek odhalí se zázrakem... V hrob kladem těla nesmrtelných duší – hrob otevřen – a tělo ještě tlí. Tys zakázal svým přátelům je odnést, by nezradili Tvého tajemství. Však jednou jsi se mezi tvory objevil, i tu se’s ukryl ve tvář člověka. Jen třiatřicet let jsi chodil mezi námi a pak se’s ukryl v Chleba podobu. Tvým pláštěm nebe, plné zlatých hvězd, a země jako perla na něm blyští se. Procházíš srdci, dějin divadlem – Tvůj cítit hlas, Tvou sílu viděti. Leč Tvojí tváře nikdo nespatřil, kdo rouškou krve zrak má zastřený. 33 K Tobě se hory pnou a Tobě vichry dují, za Tebou mračna jdou a moře vlnobití. Tápaje člověk za Tebou se shání a hledá podpis na obraze světa. Hledá jej v cihlách starých Babylonů, hledá jej v petrefaktech hlubin prahorních – hledá jej v ducha hloubi, věštců fantasiích Ty záříš jen svým dílem – Mistr Neznámý. Až jednou shodíš závoj, svět se zachvěje nesmírnou hrůzou, štěstím vesmírným. 34