Můj otče, jaký to šťastný dnes den!
Král Amasis z Egypta přijíždí k nám!
Já, tatínku, měla jsem strašlivý sen,
jenž chmurami plní duše mé chrám. –
Já zřela tě viset ve vzduchu,
nemohls uniknout kleštěm,
Zeus tebe koupal deštěm
a slunce mazalo tě mastmi.
Nemohu střásti s hlavy zlou předtuchu.
Setři chmury s čela, viz, tam loď se bělá,
viz ji jako vílu, a panovník Nilu,
k němuž pozdravy své vznáším,
zpěv a štěstí veze k břehům našim.
Když moře usmívá se
ve slunka jase, kráse
a blankytu jest obrazem –
čím je nám domov, co nám zem?
My pějem jenom píseň svou:
Houpahou! Houpahou!
A když se hromy chmuří
a vlny v koráb zuří,
a stožár praská s plachtami
a racek vříská nad námi,
my vzdorujeme s odvahou.
Houpahou! Houpahou!
Ze země, kde kvetou myrty,
plujem v zem, kde rubíny,
Scyllu, Charybdu a Syrty
minem, zrádné hlubiny.
Když moře usmívá se
ve slunka jase, kráse
a blankytu jest obrazem –
čím je nám domov, co nám zem?
My pějem jenom píseň svou:
Houpahou! Houpahou!
Buď vítán, slunce, hosti,
jenž z Nilu vycházíš!
Buď šťasten ve své vznešenosti
a šťastna tvoje říš.
Ó věru blažen jsem já v kruhu svojich dětí,
mně bohové by mohli záviděti.
Viz šťastný ostrov můj – co fíků, hroznů kol,
a lid můj s plesem sváží do stodol,
ze skal se třpytí drahé kamení,
a zpěvy štěstí z hájů oliv zní:
Leč mojím blahem nejblažším,
že krále Nilu vítat smím.
Déméter, máti klasů,
náš požehnala kraj,
v jásotu šťastných hlasů
se usmívá jak ráj.
Fík ovocem se shýbá,
vůň révy vane v dál,
svou děvu jinoch líbá –
Čest bohům! Živ buď král!
Evoe! Evoe! lo!
Jsi šťasten, říci mohu –
leč bájná závist bohů...
Mé štěstí pevně zakotveno,
rci, čeho bych se ještě bál?
Peršanu vyrvals města, ostrovy,
a soky svoje spoutals v okovy –
sám ve svém království jsi pán,
obáván, ctěn a zbožňován.
Svou moudrostí a silou
vše soběs podrobil –
však jeden ještě číhá,
by žezla vydobyl.
Jest ještě jedna hlava,
jež stále přemítá,
a neusne, až sláva
tvá bude rozbitá.
Můj pane králi! U Miléta
tam v bitvě padla hlava kletá,
toť Syloson, jenž chtěl tvůj trón –
všem výstrahou buď jeho skon!
Nuž, vidíš, jak mi bozi přejí.
Nechť přijdou kněží, hymny pějí.
Bohové věkožizní,
kdož osudy lidstva pletou,
zůstaňte zde svou přízní,
kde růže Štěstěny kvetou.
Helie, věčně mladý
ty ve smrtelných shon
lej zář a smích a vnady,
než přijde Acheron!
Rci, příteli, zda chybí dary,
bych do světa se plně smál!
Jen úsměv tvůj a pohled jarý –
naplňte číše krví hroznu,
jenž z Helia si radost ssál.
Nechť žije svědek mého štěstí,
král Nilu, přítel vznešený!
Vratké je lidské štěstí,
na dlani bohů spí –
ó kéž se tobě nikdy
zlíceno nevzbudí!
Tvé loďstvo nepřehledné
se houpá na vlnách –
ó, kolik plavců ve dne
Poseidon v bezdno stáh!
Vždy ještě jest se báti,
zda od Kréty se loďstvo tvoje vrátí!
Hle, právě loďstvo moje
se vrací z boje!
Leč Kréta, země lučištníků
a nebojácných námořníků,
ta na tě zbrojí horečně –
kdo zvítězí tu konečně?
Buď králi zdráv! A vavřínem si oviň skráň!
Krétského loďstva nespatří již mořská pláň –
ni vítr, který přes ni táhne,
ni Helios, jenž s nebe prahne.
Nuže, co pravíš, příteli?
Vezeme spousty zlata,
leč jeden vzácný drahokam,
jenž září nadmíru:
Královská dcera z Ofíru
tam čeká v přístavu,
by synu tvému ruku podala
a pokladů si veze výbavu.
Co pravíš, příteli a králi?
Už ani žádný bůh mne neošálí!
Mé štěstí stálejší je než-li tam ty skály!
Přílišná záře slunce pálí,
vše vysuší a zažehá;
kdo příliš velký zdar svůj chválí,
nechť klidně k spánku nelehá!
Ó, vykup sobě přízeň Olympanů,
ó, zachraň ještě osud svůj –
když zasypávají tě se svých stanů,
co nejdražšího, to jim obětuj!
Ó, vykup sobe přízeň Olympanů,
ó, zachraň ještě osud svůj –
když zasypávají tě se svých stanů,
co nejdražšího, to jim obětuj!
Mne jímá hrůza z vašich řečí.
Mám prsten – Egypt jistě nemá smaragd větší.
Theodor, umělec a přítel bohů,
jej zrobil zázračně, že jím se chlubit mohu,
svět žasne, jak je zdobně ukován –
ten zásvitným buď bohům věnován!
Nuž, bohové, tu gemma, nad kterou Ofír nemá;
skvost, jejžto nade vše mé srdce cení,
přijměte – hněvu svého na smíření!
Ó bohové, přijměte na výkup
div světa, nejvzácnější lup!
Je staré proroctví to našich moudrých kněží,
ve stínu pyramid a chrámů věží,
že přijde Bůh, syn čisté Isidy,
a musí trpět lidské za bídy,
ó považ! Bůh všech bohů, musí trpět hořké mučení –
kříž bude jeho znamení.
Kříž stojí v bráně ráje
a každý, kdo chce vejít do štěstí,
nechť v pokoře a zříkání se kaje,
v ráj může vejít jenom bolestí!
Za řekou mrtvých stojí Osiris,
sbor čtyřiceti soudců s ním bdí v podsvětí,
tam srdce lidské váží Horus, Thot a Anubis –
Jen očištěné bolem k slunci poletí!
Ó pane vzácný, lovím třicet let,
na vlnách mořských domov můj:
Takové ryby nezřel ještě svět –
i pravím si: Tu králi obětuj,
ta nehodí se do příbytku mého,
ta hodna jest jen stolu královského!
Dík, dobrý muži! Daní budeš prost.
Tu rybu ulovils, že vzácný dlí tu host.
Dones ji rychle mému kuchaři,
ať k hostině ji dnešní uvaří.
Máš lásku lidu, vrchol štěstí krále –
ó, bojím se, co ještě přijde dále!
Miláčku božstva, králi milý!
Jak šťastnou rybu ulovili!
Aj, co ji kuchám, otevírám –
nevěřím zrakům – blíže zírám –
tvůj drahý prsten smaragdový!
Ó, radost nelze říci slovy!
Ty nejsi člověk, ty jsi bůh!
Ó prokletý! – Mě hrůza jímá!
Dlít nechci déle před očima tvýma.
Bohové tvého výkupného nepřijali –
tys rouhal se, že víc tě neošálí –
buď sbohem, nešťastný – já spěchám v dáli.
Jsi jako býk, jenž krmen bujnou pastvinou,
by tučnější byl obětí a hostinou.
Je přec to pravdou, žes zavraždil brata –
že oblétá tě Erinyí pomsta svatá.
Ni ruky tobě podat nemohu,
neb obávám se pomsty od bohů.
Ó, nemožno přítele vyrvat sudbě,
radš bouři svěřím se a její hrůzné hudbě.
Ó, krutá bohů zábava!
Jak zlobně Fatum se mnou zahrává!
Nikdy se člověk nesmí rovnat bohům.
Ó králi! Neštěstí! Tvůj syn,
jenž naproti jel kněžně z Ofíru,
byl s člunem stržen do víru
i s dcerou tvojí zapad do hlubin.
Když jeho nevěsta to zočila,
do černých vírů za ním skočila!
Tak mojí pýše nebe volá „stůj“!
Už bohové a Fátum mají podíl svůj.
Či ještě jiná pohroma mě čeká?
Jaký to přízrak? Duše má se leká!
Pní ve vzduchu, jsa deštěm obléván.
Toť on! Toť jeho skon! Zeus rozhněván! –
Nechť nerovná se člověk bohům věčným,
jimž jediným je věcný blankyt přán,
i za skromné buď štěstí jím vždy vděčným,
los měnivý je smrtelníkům dán.
Jen snášeje své pohromy a rány
si vykoupiti můžeš věčných jasů brány.
I Bůh má trpět, a už vůbec není
člověku jiné cesty k vykoupení.
Slavné kříže znamení,
jímž jsme zkázy zbaveni,
zaplaň v záři nad námi,
nad chrámy a horami,
nade všemi cestami!