Ó Jahvé otců? Zdali od mé tváře
svou odvrátil’s, čím jsem to zasloužil?
Vzlet duše své jsem živil jen z Tvé záře,
jen Tebe zřel v dne jasu, v jitra páře,
v Tvé rozkazy jen němý stín jsem byl.
Oč horší jsem než otec Methusalem?
Tys k vůli němu dílo zkázy své,
že stár byl, zastavil, ba dojat málem
tys nechal dřímati jej v stínu palem;
proč mne tak stíháš, proč mne soud Tvůj rve?
Hleď, oběť má jest jistě spravedlivá.
Co mohu, dám, svůj skot, svých polí plod;
kéž zornice Tvá vlídně se tam dívá,
kde modrý kouř se vlní, vznáší, splývá
do stínů sykomor a v páry vod.
Sám rci, ó Bože, věčný Pane světa,
co z naší duše, z Tvojí může být?
Zas v našich dětech plnou silou zkvétá,
v nich sebe zřím i Tebe – plnokvětá,
se růže pyšní tak zříc ve blankyt.
Tys dal mi klid a úkoj a z mé Ady
vznik’ dobrý Jabal, pastýřů všech král,
v svém stanu živ, co jemu zla jsou spády,
on přímý, hrdý nezná běd ni zrady,
ve středu stád svých živ jsa klidně dál.
Tys dal mi něhu vzbouřeného citu,
jenž hledá ohlas v sladké písni strun,
to Jubal, v slunce žehu, v luny svitu
on duší svou se vznese ku blankytu,
na křídlech písně až Tvůj stihne trůn.
Tys dal mi sílu vzdoru a z mé Silly
vstal Tubalkain, ten kovářů všech děd,
spjal hmotu slepou v jarmo svojí síly,
skul rádlo, meč a štít i zuby píly,
čímž člověk v práci se i odboj zved’.
Já, Pane, žil, mé dílo vykonáno,
co ve mně bylo, vše jsem světu dal.
A náhle lůno ženy požehnáno,
bez vůle mé mi nové dítě dáno,
kdo jeho otcem, marně já se ptal.
Já hrdlil ženu, utek’ v poušť, se vztekal,
já písek hryz a volal o pomoc,
já u vrat chaty denně svůdce čekal,
já stínu svého se jak psanec lekal,
vše marno – kolem tma a poušť a noc.
Já zůstal netknut Silly zjevem děvím,
však dítě bylo tu, má Noemi,
já prosil ženu, ona řekla: „Nevím,
co chceš, se ptej a ráda vše ti zjevím,
jen, prosím, taj můj nervi z duše mi!“
Taj tedy je tu! Víš Ty o něm, Bože?
Ty mlčíš v mraku, v blescích utajen,
já pouze vidím zprzněné své lože
a pocuchané pardalí v něm kože
a cizincem můj zprzněn čistý sen.
Já denně čekal v mraku, při měsíci,
až bledý stín se do mé dráhy vplet’,
byl štíhlý, rusovlasý, bledolící
a křídlatý a hrdý, vítězící,
jak právě byl by z Tvého nebe slet’.
A já se zeptal: „Bože můj, nač žijem,
by cizinec nám číši od úst krad’,
tu číši, z které po dne vedru pijem?“
A já ho, Bože, zdrtil pádným kyjem,
a před mou tváří bledý jun ten pad’.
Nic nepomohla mu ta hvězdná křídla,
v své krvi ležel tu jak prachu syn,
jak Abel před Kainem, krev zvolna stydla...
Ó věčně zamknutá vy taje zřídla,
kdy otevře vás lidstvu Hospodin?
Já zabil jej, jak Abela Kain zabil.
Kdo zabil jej, byl zabit sedmkrát.
Ký luzný lásky sen jej, Bože, svábil
pod těžký mlat můj? Bože, já ho zabil,
kdo pomstí jej, ó sám rci, kolikrát!
Však hořkosti pln, nenávisti, žluče,
když malou Noemi zřím v kolébce,
proč soucitu, ba lásky anděl tluče
na brány srdce, proč své do náruče
to dítě beru, proč ret zašepce
to slovo „dítě?“ – Proč vše posvěceno
tím citem, o němž vím, že není mým?
Proč věčná pochybnost má být mé věno?
Proč k Sille nemohu víc říci: „Ženo!“?
Je vinna? Není? Ne! Já nevěřím!
Dí stará zvěst, že dcery Adamovy
se stýkaly kdys s Tvými anděly...
Byl jeden z nich to? Kdo mi pravdu poví?
Byl’s Ty to sám? – Ó rouhavými slovy
když urážím Tě, Bože, Mstiteli,
pak bleskem svým, jenž poslouchá Tě hbitě,
ten oltář rozmetej, jej spal, mne znič!
Jen to mi zjev, čí Noemi jest dítě?
Proč Silla moje zhasla okamžitě,
jak porodila ji? Zde pro vždy vztyč
Svůj věčný zákon spravednosti, práva!
Já vzývám Tě jak otcové, ó slyš!
Zdrť, rozval hranici mou, chytni tráva,
mou oběť rozmetej, ať tvoje sláva
jest zjevna světu! Vzbuď se, jestli spíš!“
Tak Lamech volal. – Marně, nebe jasné
se neztemnilo – tichý večer kol,
dým stoupal z oběti, zář jejíž hasne
se hroužíc v stíny noci tmavořasné,
a nehnul keř se ani trávy stvol.
Tu Lamech vstal a v chatu svou se vrátil,
tam Jabal k střiži znamenal svůj brav,
a Jubal v struny bil, jež západ zlatil,
nad výhní svojí Tubalkain se katil
v kov třískaje, jenž rubíny plál žhav.
A na kolébce Noemi se smála
jak růže svěží v děcka sladkých snech...
Hruď Lamecha tu drsným vztekem vzplála –
Však co vše platné? Jahve něm jak skála. –
A Lamech ztich’ a k Adě mlčky leh’.