Náš mistr na křivých se octnul cestách.
Tak nezbudujem nikdy království!
Moc nepřátel má! Každému říct pravdu,
pohrdat penězi a přízní mocných –
kam to má vésti? Bankrot. Hanba. Zkáza.
Je třeba býti dobrým hospodářem,
úlisným ke všem, žvanit po krčmách
a bohatých se držet, neboť zlato,
toť klíče k moci, spáse, vykoupení.
Jen zlata hodně! Šetřit! Sbírat! Šetřit!
Za zlato člověk všechny duše koupí! –
Vím, škaredí se na mne hloupý rybář,
že v Magdale jsem řekl zcela moudře,
že mast se měla prodat, chudina pak
že penězi se měla získat Kristu.
Což oni rozumějí běhu světa!
Ježíš je mudrc, mrtvé křísit umí –
toť všecko pěkné – – ale nepraktický!...
S takovou nelze v světě dojít cíle,
a na konec jen bude směšným bláznem,
za kterým budou běhat s křikem děti
a za plášť tahat... Nikdo nám nic nedá.
Na mne se dívá s tichým litováním,
jak by mi říkal: Judo! Judo! Bloudíš!
Hm, bloudíš, bloudíš... Však to uvidíme!
Ty Boha znáš, však neznáš lidí, světa,
a neumíš se řádně chopit věci...
Dál nesnesu těch vyčítavých kynů.
Já ukážu vám, zda je Jidáš hloupý!
Jen počkejte!
Já promluvím si s pány,
a uzříte, že tak to dále nejde.
Něco se musí stát, by nastal obrat
a všichni uznali: Jidáš má pravdu.
Pak děda Šimon přestane být prvním,
ustoupí Jan, ten snílek holobradý.
Proč prý já chodím se sklopenou hlavou
a do očí proč prý se nedívám
a proč prý vyhýbám se učedníkům...
Proč? Protože mám velké dílo v hlavě!
A proto vyhledávám farizeje
i Saducejské, rabíny a rady,
bych pro svůj záměr veliký je získal.
To musíš znát! Já s Gamalielem
si tisknu ruku, po dětech se poptám
a od Hillela, pekaře, chléb koupím
a slíbím dodávky, až „přijde doba“,
na úrok půjčím ševci Ahasveru.
Kaifáši vzkážu, Mojžíš že mi nad vše
a novotářství Mistra odsuzuju,
a Esronu, jenž k Pilátovi chodí,
vždy chválím moc a slávu Césarovu...
Kdo s vlky být chce, musí s nimi výti.
Nic nezradím. Jen povím, kde ho najdou.
(Je to co zlého, říci cestu k Mistru?)
Však on se vymkne, jako v Nazaretě
a v chrámě kolikrát. Leč přece uzná,
že dobře jest, mít mocné na své straně,
ať vyznávají duši neb jen tělo.
A pak nastoupí pravou cestu k vládě!
Mne vynese to, Ježíš více zmoudří,
mou prozíravost orlí jistě uzná,
mě posadí pak na trůn po pravici
a správcem budu říšských pokladů.
(Ó Theobulo, sličná růže řecká,
ty královnou pak po mém budeš boku,
tam nad vlnami Genezaretskými
v zrcadle smavém zastkví se náš palác...)
Že zrada to? Ne, stokrát, stokrát ne!
Vždyť jemu žádný mečem neublíží!
Je příliš mocný, aby moh’ jej zničit.
A otevrou se oči jemu, pozná,
že na davy se nelze spolehnout.
Dnes křičí hosana a zítra: Ukřižuj!
Jak s loutkami si s nimi velcí hrají,
a velké třeba míti na své straně.
A pak: Mně běží vlastně o chlebíček,
neb Jan i Šimon divně na mne vrčí
a na mou trobu zjevný mají zálusk.
Kde člověku se ničí existence,
tam každý smí se bránit tak, jak umí.
O velkonocích čin svůj provedu.
Až zástupy se k svátkům shrnou z končin,
pak uvedeme Mistra jako krále
do chrámu k obětišti, k pomazání,
a lidé řeknou: Jidáš, to je státník.
Ó, kdybych uměl množit chléb jak on!
Já bych byl Nasim a hned potom králem!
Nu, kdyby nechtěl, potom uvidíme.
Snad ocení můj věhlas starší obce
a důvěrou svou důvěru mou splatí
a do vysoké rady přijat budu.
Za službu služba – tak to v světě chodí,
a hlava bystrá vždy svůj polštář najde.
Povýšen musím být na každý způsob...
(Dál historii zná už každé dítě:
Na kříži Mistr, zrádce na fíku
pněl povýšený v žlebu Gehinnom.)