V sen doubravy pad prvý zásvit zory,
kdy ponejprv chtěl vzlítnout nad les, hory
a jasným blankytem se opojit.
Sokolník chytrý, nežli peruť zvedl,
jej nevyspělce v klidném hnízdě shlédl
a velitelce svojí chyt.
Měl švižnou peruť, sílu v tuhém zobu
a pestrých perec měnící se zdobu –
výtečný lovec, až bude mít cvik!...
Tak za svobodu, zeleň modrých lesů
a za slunce, v němž koupává se v plesu,
byl zajat sokol – svobodník.
A vzdorně spárem v měkkém poutě cloumal,
řetízek tenký napínal a zkoumal
a články marně zobákem svým rval.
Utýrán hladem pod bičíku ranou
se k římsám starým vrhal hradní branou,
zkad vrabčí roj se rozlétal.
Kdys v divém letu v pyšný zrak své paní
šleh křídlem utýrán, to jen tak maní,
než zobem blíž se v pomstu přitočí.
A sokolníku řekla velitelka:
Jsem spokojena, zítra honba velká,
sokolu kuklu na oči!
Již rohy zní, již úval vřavou hlučí,
lov prvý čeká sokol na obruči
a sokolník s ním panin na povel.
Nuž dolů kukly, pouta, hoj, leť prvý...!
a sokol na svobodě v podobrví
své paní v lup si bleskem vjel.
– Jak šipka v ranní zmizel zář
jen letopiscům starým v komentář.