BALADA O SOKOLU

BALADA O SOKOLU
V sen doubravy pad prvý zásvit zory, kdy ponejprv chtěl vzlítnout nad les, hory a jasným blankytem se opojit. Sokolník chytrý, nežli peruť zvedl, jej nevyspělce v klidném hnízdě shlédl a velitelce svojí chyt. Měl švižnou peruť, sílu v tuhém zobu a pestrých perec měnící se zdobu – výtečný lovec, až bude mít cvik!... Tak za svobodu, zeleň modrých lesů a za slunce, v němž koupává se v plesu, byl zajat sokol – svobodník. A vzdorně spárem v měkkém poutě cloumal, řetízek tenký napínal a zkoumal a články marně zobákem svým rval. Utýrán hladem pod bičíku ranou se k římsám starým vrhal hradní branou, zkad vrabčí roj se rozlétal. Kdys v divém letu v pyšný zrak své paní šleh křídlem utýrán, to jen tak maní, než zobem blíž se v pomstu přitočí. 18 A sokolníku řekla velitelka: Jsem spokojena, zítra honba velká, sokolu kuklu na oči! Již rohy zní, již úval vřavou hlučí, lov prvý čeká sokol na obruči a sokolník s ním panin na povel. Nuž dolů kukly, pouta, hoj, leť prvý...! a sokol na svobodě v podobrví své paní v lup si bleskem vjel. – Jak šipka v ranní zmizel zář jen letopiscům starým v komentář. 1887
19