JEDINÉ PONDĚLÍ

JEDINÉ PONDĚLÍ
To bylo pondělí sváteční v prozlátlé záři sluneční, k podzimní slávě uchystané pondělí, jakého jsme nikdy neměli. Připravovali jsme je přes sto let vteřinu k vteřině. Palacký v budoucnu je zhléd v uskutečnitelné vidině, Havlíček v krvavých spárech saně umřel za ně. A básníci věrní, ne z rodu třtin, čekali, volali čin. Poněvadž jsme chtěli ven z prokletí, musilo přijíti nové století tekoucí krve, smrti a hrůzy, v němž pondělí ono uzrálo, když právo při svou vyhrálo. Tenkrát, ó, tenkrát měli jsme taneční chůzi, náručí každého objímající a pravici tisknoucí pravici občan občanu, člověk člověku. Zapadly hrůzy v daleku 55 i hladové časy. Oči jasné se nám jiskřily, když Prahu svou jsme čistili a trojbarvou stuhou jí zapletli vlasy. Byli jsme svoji, svá země, svá práce, a nebylo nám zrádce. To bylo pro tu krev, naši krev z dálek tří světových stran, z gigantických válek, jež volala a tekouc o vítězství zpívala. Veliká byla její cena: nebyla ještě otrácena. Jedno jsme byli, jak národ má být, a svobodný lid. Snad aby ses ani neohlíd, národe můj, vzpomínky zavrh? Vyhrnují nových scén opony apoštolé noví tvoříce nové zákony, ty špatné vespod a horší a horší navrch, jak nutno volnosti své upotřebit a národem nebýt. Ó ne, my neslyšíme, duch odboje nevyvál nám z duší. Krok náš půjde dál bratříků krokem proti všem. 56 Ne jinak, tak to chcem: Výš, ještě výš a k sobě blíž svůj národ a svou říš! 57