RECEPCE

RECEPCE
Padla hermetická závěra, uliční vzduch provanul branou, volné slunce uhodilo do šera zatichlého dvora ukrytého stranou před zvědavostí města v podhradí. Pohádkový palácík starého rodu, obšťastněného lupem korunovaných zločinců, zdivený pohled můj navnadí krásou rafinovaných svodů. Neviděn uprostřed ponížených kabřinců vznosně přes město hledí barokními okny, věžičky rudou mědí. Sem nikdo nepronik, leda modré flirty k přepychu nicnedělání. Plebejské nevoní tu myrty, však ozon po kosatcích v rozkvétání zbyl ještě v sálech, rudožlutá pačuli prušáckých voňavkářů, dodavatelů Vídně. Ó, co se nakuli zde piklů, bys zahynul bídně, můj národe! Pod křišťálovým svitem 51 zlatých lustrů kolikrát srazily se poháry v gestu hbitém, když hořel kolkolem svět válečnými požáry, když v Rusi zrazené koupení šakali ohromnou frontu trhali, a naše matičky plakaly. Však hle! Zdali divů div se nestal? Germánský bůh Anglie nepotrestal, jak pozývals ho s Kaisrem stokráte, vzpupný aristokrate. Zmizels, jak zmizeli jiní, já, písničkář, v tvé stojím pohádkové síni, na mramorovou bystu bíle svítící, tvou bystu, gráfe, hledím, pohne-li se ruchem. Usměvavá paní vyslancová pod ní s kyticí růžového kvítí v náručí, hostitelka. Společnost šumí, poklony a pozdravy. Zahradou sluncem zalitou bzučí včelka jarním vzduchem, kaštan rozsvítil své květy nad terasou jarní krásou, tvůj kaštan rozložitě stinný a pohostinný, pod nímž pikniky jsi míval. 52 Tvůj kos tu zpívá, jako tobě zpíval jarní svůj koncert jásavý. V propadlý svět jdou nové světy, a k vládě věci dědic vchází jiný. Pod kaštan vchází, slavně hudba hraje nesmrtelnou naši a God save the King, Anglie prapor nad tvou branou vlaje. Pohárků drobných lesk a cink, nazlátlé skořicové víno piji na zdraví toho, čehos ty nečekal. Zdvojenou radost v hloubi duše žiji – – ó, co bys za to dal! – v den zlatým sluncem rusý a divím se, ó, grófe ztracený, žes nespad se stěny a nerozbil se v kusy. 1919
53