I.
PŘEDVEČER SLAVNOSTI
[11]
BRATŘI PLUJÍ Z DÁLI
Zájezd amerických Sokolů do vlasti r. 1887
Po modrých vlnách bratři plují z dáli –
tu satyr utichá,
kdy v srdcích ohně plápolavé vzplály.
Syn k matce pospíchá.
Ni dravý oceán jak lovec v léči
Vás v pouti neděsí,
ni vichor zlý a bouří nebezpečí,
jež letí nebesy.
Žas hruď nám jímá – těžko, těžko chápat
té lásky velikost,
jež přes oceán v dálný, šerý západ
si klene pevný most.
My slábi jsme, my sotva pochopíme
té Vaší touhy žár.
Ne činy – slovy jen tu zápasíme,
to nejradš přes pohár.
Však nadšení, jež chvilku vznese křísíc
vše srdce upiatá,
13
Vám za to pomník vztyčí za sto tisíc,
dá zápis ze zlata.
A vlast? – Než znova svobodná zem cizí
Vás k srdci přivine,
Vám na cestu dá důvěru svou ryzí,
že ve Vás nezhyne.
14
„MY CHCEM!“
Americkým Čechům
To blysklo se, a hromy zněly z dáli.
Náš lev hnul hřívou, jaký děs!
a zory jeho rozjiskřeny vzplály
jak hvězdy dvě, když letí od nebes...
A my jen truchle se smáli.
Tak síla hřímá, jež nás v duši pálí,
tak vzdor a vůle hovoří,
tak v bouři svitne maják nenadálý
zmítané lodi vírem na moři...
A my jen truchle se smáli.
Tak pouto puká, které paže kálí
skvrn podlých rýhou rezavou,
tak volnost – orel – jež nás denně šálí,
perutí robům kmitne nad hlavou...
A my jen truchle se smáli.
Tak syn se hlásí k matce, v bídě lká-li
a prosíc dlaně povznáší,
kdy příboj harcovníků neustálý
jí vzpupně poklady rve nejdražší...
A my jen truchle se smáli.
15
Tím hromem vzbouzejí se, kdož jsou spali,
svůj svého pozná raději,
a tisícové, kteří němi stáli,
svou hymnu bouřně zapějí...
A my jen truchle se smáli.
To blysklo se, a hromy zněly z dáli,
náš lev hnul hřívou – jaký děs!
a zory jeho rozjiskřeny vzplály
jak hvězdy dvě, když letí od nebes...
A my jen truchle se smáli.
1887
16
NI ZISKZISK, NI SLÁVU
Jak libý parfum mnohá zářná hesla
z úst nadšených již k obloze se vznesla
v čas úporného boje, tuhé práce
a kleteb, jimiž proklínáme zrádce.
Na každou stuhu vetkána jsou zlatem –
na rubu arci s jménem dárkyně,
a do mramoru tesána jsou dlátem,
jsou kořením při každé hostině.
I básníkovi slétnou k peru hbitě,
kdy hřmící proslov skládá rozpačitě.
Již od školáčků sloupy, stěny, brány
v budoucnost slibnou jimi počrtány.
Je plno jich, jak po srpnovém parně
kol vody bývá much a komárů,
však na závory citu tlukou marně
a utopí se v plném poháru. –
Já ubohý, co v konci musím zříti
za nápis heslo zvoliv, jež tak svítí:
S nožíkem satyr k papíru se snuje
a z hesla N mi drze vymazuje.
1887
17
BALADA O SOKOLU
V sen doubravy pad prvý zásvit zory,
kdy ponejprv chtěl vzlítnout nad les, hory
a jasným blankytem se opojit.
Sokolník chytrý, nežli peruť zvedl,
jej nevyspělce v klidném hnízdě shlédl
a velitelce svojí chyt.
Měl švižnou peruť, sílu v tuhém zobu
a pestrých perec měnící se zdobu –
výtečný lovec, až bude mít cvik!...
Tak za svobodu, zeleň modrých lesů
a za slunce, v němž koupává se v plesu,
byl zajat sokol – svobodník.
A vzdorně spárem v měkkém poutě cloumal,
řetízek tenký napínal a zkoumal
a články marně zobákem svým rval.
Utýrán hladem pod bičíku ranou
se k římsám starým vrhal hradní branou,
zkad vrabčí roj se rozlétal.
Kdys v divém letu v pyšný zrak své paní
šleh křídlem utýrán, to jen tak maní,
než zobem blíž se v pomstu přitočí.
18
A sokolníku řekla velitelka:
Jsem spokojena, zítra honba velká,
sokolu kuklu na oči!
Již rohy zní, již úval vřavou hlučí,
lov prvý čeká sokol na obruči
a sokolník s ním panin na povel.
Nuž dolů kukly, pouta, hoj, leť prvý...!
a sokol na svobodě v podobrví
své paní v lup si bleskem vjel.
– Jak šipka v ranní zmizel zář
jen letopiscům starým v komentář.
1887
19
SLOVANSKÉMU SOKOLSTVU
Do mnohých zmatků a hořkých omylů,
kdy mysli poklesají v smutku,
aj, přicházejí opět Vaše dny, ó bratři!
Olympiada národa, slavnost obrodu
nastala v jásotu srdcí Vašich i našich.
Ulicemi města Husova jdou šiky junné,
slyší rytmus Vašeho pochodu
vlast celá, vlast osvobozená
ale zkoušená těžce
a oddechuje zdlouha v letním slunci
pod Vašimi zraky, které planou,
před Vašimi čely,
na nichž vztyčených pyšně,
nadšení plamenem žehne.
Vítězné jásoty vstříc Vám letí
z ulic rozšumělých a z oken,
z nichž se kvítí sype na Vaše hlavy.
Králem národ sám sobě
a idea Vaše trůnem jeho.
Jeho jest panování na dně duší,
panování silné, neboť ono jest právo.
20
Pták sluneční, sokol, symbol Váš
peruti do široka rozestřel,
jeho silou a vzletem
my silnější jsme v denní snaze.
Jeho jest budoucnost, v něm národa bytí.
A bude celá vlast pod křídlem jeho,
a opustí chladnost srdce váhající,
zbloudilá chvilku
za hesly bludnými, bublinkami mýdla –
Jen skrze vlast je cesta k světu,
k volnosti a k pravé ceně lidství.
Semknuti úže srdce k srdcím
junáckou Vaši krev cítíme
ve svých tepnách prouditi prudce.
Necouvne Čech, by necouvl Slovan.
Z Vaší kázně důvěra vzrostla,
k majáku jejímu z šíra daleka
slovanské lodi bezpečně plují,
usedají bratrští ptáci,
by odpočali a nabrali síly.
Majáku Praho, zdráva buď!
Tyršův sen, sněný v duše hlubinách,
uskutečňuje se.
Od břehu Sávy i Visly,
z hor Balkánu
i z Rusi daleké bratři se hlásí,
ba i přes moře ze země volnosti
21
sokolské peruti přinesly věrně
k svátkům lásky a síly bratrské čety.
Prapor trojbarevný do široka vlaje,
nebude mu nepřítele, jenž by zdolal jej,
neboť povznáší jej láska.
Buď zdráva, lásko bratrská,
jež stvořilas ty divy!
Den Slovanstva rozjasňuje se
svítáním růžovým,
zlatě slunce nesmrtelné vychází
a pod ním metají žita klasnatá.
Živy budou miliony chlebem jejich
po práci kolem poledního stolu,
a nebude večera a stmívání
národu našemu v míru a svobodě,
která život jest.
Věrněj’ milujme se, bratři,
prudčej’ nenáviďme, lsti kdo strojí nám a pouta.
Klaďte se věnce
k trůnu Slavie matky,
odkud couvají užaslí nepřátelé!
Neboť co krev spojuje, nikdo nerozdvojí,
a žíti bude věčně.
1907
22
EPIŠTOLA BRATŘÍM SE RADUJÍCÍM
K dnům slávy srdce česká buší,
věrnější všech je objetí;
ve svalech sílu a vznět v duši
jste v práci tak půl století.
Jen jako chvilka prchší krátce
ta doba zdá se, okamih,
než byla zdárná Vaše práce,
a zdráv buď, kdo k ní prapor zdvih!
Tu bylo ve tmách světlo nítit
a hrdou víru v myslích všech,
tu bylo po bratrsku cítit
a k sobě řadit, kdo je Čech.
Tu bylo zapřít sebelásku
a chabost hnáti od prahu,
dát ideálu všecko v sázku
a bez bázně mít odvahu.
Tu bylo lepším vždy se stávat
a v hradbách bořit průlomy,
volnosti, pravdě průchod dávat,
své ceny nabýt vědomí.
Tu bylo bdít, kde se ctí hrá se,
kde nečestně se šantročí,
23
kořit se pouze povah kráse
a uhnout, kde se otročí.
Uhnout se pyšně, kde se sláva
cetami věší na kabát,
tam vždy se cosi zaprodává
a s přímou šíjí nelze stát.
Tam vždy se páchá otročina
a cestička se klikatí,
tam vždy se krčí příští vina,
a volně nelze vzlétati.
Tu bylo duší, svalem sloužit
myšlence vlasti v útisku
a k slunné výši štěstí toužit
jen pro vlast, sobě bez zisku.
Nezadat práva, neustoupit,
znát svoje a to svoje chtít,
a chtěl-li by kdo silou loupit,
též silnou paží udeřit.
Být čistý jako blankyt v jitře,
kamž sokol, pták náš, tryskne rád,
a pružný být i tvrdý v nitře
a pod praporem v povel stát,
být jako křišťál bez poskvrny,
všem vyznačený zdaleka,
24
být mezi všemi lidstva zrny
to zlaté zrno člověka.
Hle, co tu práce ještě zbývá
na nová léta, která jdou!
Sokole, vzhůru, práce kývá,
a cíl tvůj láká před tebou!
Přibliž jej sobě rozletěním,
velikou vůlí od svých hrazd,
přibliž jej sobě pevným chtěním,
a volna bude záhy vlast.
Sokole, vzhůru! K slunci výše!
Výš z trudů nad rmuty a znoj!
Jen tebou národ hrd je v pýše,
tys jeho nesmrtelný voj.
Vítězství láká, trubky zněte,
páže se křižte proti všem,
volnými lány vlast nám zkvete,
a šťastna bude drahá zem.
1909
25
ČESKÁ DUŠE
Mistru Alšovi
V linii, v tónu, v barvě i v slově
hledáme tvar tvůj včera i dneska,
ve hlíně měkké i v hrdém kově,
ubohá, plachá dušičko česká.
Nikde tě není, a přec jsi všude,
na cestě polní, douška kde voní,
fujárka tebe pastvinou hude,
topolů řad kde větrem se kloní.
Kde sedí nízká chalupa v stráni,
a kde se oráč nahýbá k pluhu,
v obzoru vížky s červenou bání,
za níž les kreslí širokou stuhu.
Točíme zraky různými směry,
odkudsi z dálek přivést tě chceme.
Umění fantom stojí tam šerý,
a my jak zpilí jdeme a jdeme.
Kdo nechceš jemu žehnat jak chlebu
a honem bořit vstříc všecky hráze,
26
petrefakt z tebe udělá v šklebu
prorůčků nových silácká fráze.
A ty dál bloudíš, dušičko, plaše,
kde tolik hesel žehne i studí,
jen tomu dáš se, dušičko naše,
kdo tě má v hloubi vlastní své hrudi.
A ten tě vyřkne ve tvaru skvělém
trhnutím tužky, slovíčkem jedním,
stane se slovo pojednou tělem,
a my pak v štěstí klečíme před ním.
27
ŠESTÁ OLYMPIADA
Slyš, zblízka i zdáli šum,
zní vichrem jásající hlasy,
a ze chmur skepse, z mdlobných dum
se blankyt nad národem časí.
Tvé, Praho, věže zjasněly,
tvé zvony mlčky zazněly
v žár duší, jejž nic neuhasí.
Jdem přeměřit a zvážit zas,
zda křepké přibylo nám síly,
zda hrděj plane zraků jas
a míří k nejvyššímu cíli,
zda šiky naše zmnoženy
a v srdce jiskry vloženy,
jež hoří pro věky, ne chvíli.
Nuž, vítejme se v srdci Čech,
krev jeho naší krví buší,
a dechu jeho my jsme dech
a duše jeho my jsme duší.
Všech paží našich jednota
čest našeho jest života,
jenž děje budoucnosti tuší.
28
A jako druhy v dávně let
je Praha v královské své pýše,
přebolel odstrčení hnět,
a vůle pne se výš a výše.
Slovanstvo k sobě ve zdraví
přes hory, mořské dálavy
jak bratří duchovitá říše!
Hrad starý strmí tich a něm
a okny zírá ulekaně,
co mrtvo, ať je mrtvo v něm,
když kvetly bílé květy planě.
Vždyť život dál jde junácký,
jak snil jej héros Palacký,
když kul nám do výboje zbraně.
Chcem idei se poklonit,
jak on jsme vytesáni z žuly,
v poznání tkví náš samobyt,
jímž věky s místa nepohnuly,
byť vichry jejich bouřlivé
a směry jejich měnivé
nám v tváře krupobitím duly.
Jsme tu, jsme svoji jako hráz.
Kouzelným proutkem tajně vládnem,
29
to kázeň tvoří reky z nás,
jí rosteme a jaře mládnem.
Vy, bratři, k svátkům posily
jste národu div stvořili,
jak nezřít v okruhu ho žádném.
Tříšť tu tam pluje na vodách,
kru jedinou z ní kázeň stvoří.
Tu chvíli vidím jako v snách,
až národ naším ohněm vzhoří,
kra bude bořit, rozvalí
ježatá vůkol úskalí
pod slunnou, jásající zoří.
Družina jedna ze všech rot
se silou jednosvornou v pěsti!
Pak povel zazní: Vpřed a sot!
tou v koncích v nejždanější zvěstí.
Do skalisk rána jako hrom,
ó, jaké bude v hybu tom
národa opojivé štěstí!
Sami jsme mřeli v dobách zlých
a také sami z hrobu vstali,
sami si vzdorně ze svých lích
chléb rozkvétání vyorali
30
a ověnčení vítězi
již lámem staré řetězy,
jež kloub nám po staletí draly.
Do zahrad průlom Volnosti,
kde zlatá jablka již zrají,
kde otročinu v tichosti
pod kámen do tmy pohřbívají,
a duchem věrni v právu svém
nakonec přece dobudem
svůj skvělý grand prix na Dunaji.
1912
31
TOPOL A VRBA
Stojí topol u řeky,
do vody se dívá,
obzor v kruhu daleký
do mlhava splývá.
Tiš. Jen vrba kotlavá,
prohnilá a děravá
zlehýnka se kývá.
„K čemu jsi?“ tu topol děl,
„každý rok tě holí,
nůž, který ti v tělo vjel,
ani nezabolí,
a blesk, jenž mi nad hlavou
píše rýhu krvavou,
vyhne se ti v poli!“ –
„„Chytáš blesky, vím to, vím,
jež kolkolem tlukou,
já však hroudy zadržím
kořenů svých rukou,
proud když chce je v dálku rvát –
Musím u těch břehů stát
s tichou svojí mukou.
32
Práce dá to, brachu, dost,
než mne strhne v trudu
vzkypělého proudu zlost,
nepustím však hrudu.
Třeba zpola vyrvána,
zlomena a odrána,
v břeh rýt kořen budu.
Rozsochou svou bez duše
ptáky budu plašit,
a než jaro přikluše,
děti ze vsi strašit –
ale pak se stane div:
pahýl můj zas bude živ
mladě začna rašit.““
33
KRUŠNOHOŘÍ
Posupně a hrdě ční
v mír a pokoj sváteční
české hory v dálném šeru
na severu,
slyš, co z hlubin jejich zní!
Není pastýřů to zjev
nad jeslemi, ani zpěv
serafínských harf a tónů:
v hlahol zvonů
vře to věrná česká krev.
A ran temných ráz a hrom
slyšíš dunět v tichu tom,
kováři si pospěšují,
sílu kují
litých vrahů na průlom.
A šum slyšíš, kovu syk,
jisker trysk a jisker znik,
čest se brousí v díle hbitém
s jemným břitem,
všech roun zlatých výbojník.
34
A ten vyjde z hlubin hor
silou mlád v náš rmut a spor,
vzplane země pod přímrakem,
jeho zrakem
srdce zjihnou prosta kor.
Posupně a hrdě ční
v mír a pokoj sváteční
české hory v dálném šeru
na severu,
vítězův krok ztad k nám zní.
Vítán buď, nás v boji ztuž,
by stál věrně k muži muž,
čistou duší dílu oddán,
nezaprodán – –
Vítán buď, čas přišel už!
35
VÝČITKA
Lecčím prosluli jsme chrabří,
tělocvik nás v síle zdvih,
feudální parkány z habří
přeskakujem v jeden mih.
Vzpírat známe každou tíži,
cepy mávat nad hlavou,
kdyby stál jim někdo v blíži,
měl by lebku krvavou.
Kde se dá jen vyniknouti
z prostřednosti řetězu,
odtud z olympijských poutí
nesem věnce vítězů.
Novým vánkům rozumíme,
jež k nám linou se všech stran,
k novým zorám v touhách zříme,
a jim okna dokořán.
K rekonstrukcím sebe sama
zjemnělý náš spěje cit,
v epopej anebo drama
lidství své chcem vyhrotit.
36
Už jsme syny věků příštích,
dnešku živ jen troglodyt,
tvárnou silou klíčí v tříštích
starých model nový rit.
Oře slunné s bleskným hledem
v trysk svých vozů známe hnát,
jedno však jen nedovedem:
tvrdě, tvrdě, tvrdě stát.
37
TĚM, KTEŘÍ TRPĚLI...
V malicherné půtky komáří,
do skřehotu svárů ješitných
poplach udeřil – –
A šílený
jezdec na vraníku, v ruce meč
nahý jako plamen krvavý,
přes vlasti se pustil, přes města,
přes pole a vody, přes lesy –
posel těch, již někde myslili,
čas že zopakovat dějiny.
Bez velikých mužů národy
jsou jak sžaté klasy na mlatě.
Klasy ležely. Ráz cepů zní
pod kopyty koně, bijících venku,
tam kdes v dálce ve frontách
i zde doma.
Smutek hrobový
v stopách jezdce. Nerudovu, hle,
vidím matku sedmibolestnou,
vyvyhrožovanou oddanost,
pod křížem třmí něma, bez hlesu,
trpí tiše, zuby zaťaty.
38
Úsměv zhasl, modrá obloha
jako šedý cár se roztrhla,
černé slunce svítí, nehřejíc.
Bubny bijí, duní pochodem
hory, doly, Hlad a Zima to,
Mor a Smrt jdou po párech.
Z věcí, ze slov z činů vane mráz.
Sázka o život je národů.
Do cel mřížovím ni hvězdička
nesvítí a též ne do srdcí.
Otázku kdos vyťukává zdí,
marně čeká na ni odpověď.
Sázka o život je národů,
není slova: milosrdenství.
Pradávná lid hledá proroctví,
kombinuje klamnou útěchu,
ale v sluch mu stále doráží
biče svist, ten strašný biče svist
záhadného vozky, kterak že
přes most pojede prý práskaje...
Zraky hledí do tmy mřížemi,
tam i tu, neb všude mříže jsou,
39
uvidí-li ve tmě hvězdičku,
jednu, jedinou – jen jedinou!
Ale v krvi, jak ti tepnami
horce bije, hlas ozývá,
slavný hlas, jímž krev jen hovoří,
že je třeba lázně očistné
v ohni utrpení, bys byl ocelí
krví kalenou, v hráz prahorní
ztuhl vůlí, sám tu stoje, sám,
bratří nedbal nespolehlivých,
v sebe opřel se, jak bez podpor
prastarý dub stojí na mýti,
v sebe sám, jen sám, jak's vždy byl sám.
Moc, ta nalíčená koketa,
empírová kráska chytrácká,
dostaveníčko má večerní
s mužem, jenž se Právo jmenuje.
Důvěřuj, když byl bys mužem tím,
máš-li srdce čestné, odoláš,
jsi-li k lidství zrozen, odoláš,
je-li člověk v tobě, odoláš,
jsi-li atom předků, odoláš.
Hysterická řeč – a koketa
posledními zuby zaskřípá.
1917
40
TAJEMSTVÍ SÍLY
Tak silně je mi za jara,
když slyším vody hřmíti,
a stráň kdy zmladle zahárá
v slunci a v bílém kvítí.
Květ nesu v ruce nachový
s višňovou zkvetlou snětí,
a pouta má i okovy
zlomeny k zemi letí.
Však silněj stokráte mi jest,
když po národu všade
tisíce duší vidím kvést
jak ono jaro mladé.
Tisíce zraků zjasněných
ždát slávu v příštích dějíchdějích,
tisíce paží vztyčených,
by bránily, co jejich.
A semknuti tak na povel
srdcem i věrnou paží
se nelekneme děl, ni střel,
ni sveřeposti vraží.
41
I doma rozšlapeme blín
a zmijí úklad smetem.
Vlast volá. Vzhůru! Pro vavřín!
Buď náš před celým světem.
42
II.
SLAVNOST VÍTĚZSTVÍ
[43]
ZPĚV NESMRTELNÝM
Holofernovy vlády roku třetího,
kdy slávou jeho vojsk se otřásala země,
již nemohli jsme zažít smutku většího,
a propast hrůzy před námi se rozšklebila temně.
Slzy se draly nám do zraků,
snili jsme o blanickém zázraku,
rmut nešel s čela,
a srdce se chvěla:
na vás jsme myslili, u vás jsme byli
tam v jamách a děrách, na močále,
v sněhových propastech, v mrazné vichřici,
zda věrni jste nám jak my sobě stále
a věřící.
Až vprostřed úzkosti, jak v poledne
když nad slunce se mračno vyzvedne,
a slunce vzplane,
aj, slyšíme, že tu i tam,
jak pověsti se zmane,
v předpolí pekelných tlam
v šik shlukli se naši rozbivše závory,
svých barev přijali prapory
a jako bohové pomsty proti kletému bohu
vnesli je pod oblohu.
45
Ó, sokolíci, bratři, začali jsme žít
a znovu důvěřit.
Tichounce, hlava k hlavě
v slidičů záplavě
se zraky lačně vznícenými do dáli
jsme za vámi se dívali.
Hromovou ranou tu přilétla zvěst,
že průlom odbila vaše pěst,
že světlá Paříž v nebezpečí
vám za výpomoc vděčí,
že labuť mořskou Calais
jste zaštítili proti zlobě neurvalé,
že tisíce dali jste těl,
by příklad váš na věky světu se skvěl,
a tisíce bílých duší
že táhlo k mračné tůni,
kde černoboh trůní,
a s trůnu srazilo ho, jak se sluší.
A pravil president věkům na poslech:
„Kdybych nebyl Francouz, chtěl bych býti Čech!“
Ó, sokolíci bratři, tenkrát jsme jásali,
jásali, plakali a vám žehnali.
Matička hlesla ustaraná jako stín:
„To jistě mezi nimi byl můj syn!“
46
A sivý oráč zíraje v dál:
„To jistě můj chlapec se dobře rval!“
A kvítkem kynouc milenka:
„Polibku tisíc mu, větérku, nes!“
Tam u vás byla naše myšlenka,
k vám zalétal tichý náš hles:
„Junáci, pomněte husitské slávy,
dějiny její obnovujete.
Padněte mrtvi, nebo stůjte zdrávi,
ale neucouvněte!“
Na výších šumavských tajíce dech
matičky stály, upiatý slech
k dálnému hřmění, jež horami chvělo
a něčeho slavného předzvěstí znělo.
Do dáli, k západu, jihu i východu
přes lesy, hory a přes vodu
tři křížky do vzduchu psaly,
avšak neplakaly.
Nás otroky a mstitele vás
duševní jednoty pojil svaz.
Vy v nás, my ve vás byli,
proto se nezachvěla vaše hruď,
proto vás nezalekla krve ruď,
proto jste zvítězili.
47
Tak slávy den se rozednil,
že jasno na tisíce mil,
jen temná propast černá
polyká Holoferna.
Doma nad vašimi voji
vlá již prapor vítězů,
v bratrstvo nás věrné pojí
růže místo řetězů.
Zkrásníte nám život všude
ctnostmi těch, již trpěli,
blaženo vám doma bude
po krvavé koupeli.
Mír! ó, sladký zvuku!
Do rozsluněných dní
z úst vašich nám zní.
K práci života zvedněme ruku
na polích, v dílnách, na salaších!
Na hrotech bodel vašich
radostnou nápovědí
bílé holubice sedí...
48
T. G. MASARYKOVI
Když ranou kladiva jsi v mládí
kov hnětl ve tvar podkovy,
zda pomyslila, že rozbiješ jím
té otročiny okovy?
Že osud domoviny zkuješ
na troskách trůnů despotů?
Že dělná odvaha Tvá vzkřísí
ji polomrtvou k životu?
Ó, ano, snils to štěstí skvělé,
jež pro život Tě zaváže,
a věřils, jenom silná vůle
že onen zázrak dokáže.
Šels tvrdou cestou za ním, k němu,
tu propast, ode úskalí,
a v bludných lesích nezalekly
Tě lačné hlasu šakalí.
A třeba napříč proti proudu,
jinak než jiní na chvíli,
v pospol se slilo pochopené
za dobrem přec Tvé úsilí.
49
Sen Tvůj zrál věrně do ovoce,
a nezvrhla ho náhoda,
svět přesvědčila o svatém právu
katovaného národa.
Vtělil jsi sílu v paže vojů,
že vzpupné fronty drtily
a s Tebou jedno za Tvým kynem
svým vlastem štěstí dobyly.
Jak vítěz vrátil ses, a národ
se rozjásal Ti v ústrety
a v jasný trůn Tvůj proměnil se
již nad Prahou hrad zakletý.
Vítej nám doma, vládni v míru,
změň v bílý den tmu neslunnou,
buď Spravedlnost žezlem Tvojím
a Láska slavnou korunou.
1918
50
RECEPCE
Padla hermetická závěra,
uliční vzduch provanul branou,
volné slunce uhodilo do šera
zatichlého dvora ukrytého stranou
před zvědavostí města v podhradí.
Pohádkový palácík starého rodu,
obšťastněného lupem korunovaných zločinců,
zdivený pohled můj navnadí
krásou rafinovaných svodů.
Neviděn uprostřed ponížených kabřinců
vznosně přes město hledí
barokními okny, věžičky rudou mědí.
Sem nikdo nepronik, leda modré flirty
k přepychu nicnedělání.
Plebejské nevoní tu myrty,
však ozon po kosatcích v rozkvétání
zbyl ještě v sálech, rudožlutá pačuli
prušáckých voňavkářů, dodavatelů Vídně.
Ó, co se nakuli
zde piklů, bys zahynul bídně,
můj národe! Pod křišťálovým svitem
51
zlatých lustrů kolikrát srazily se poháry
v gestu hbitém,
když hořel kolkolem svět válečnými požáry,
když v Rusi zrazené koupení šakali
ohromnou frontu trhali,
a naše matičky plakaly.
Však hle! Zdali divů div se nestal?
Germánský bůh Anglie nepotrestal,
jak pozývals ho s Kaisrem stokráte,
vzpupný aristokrate.
Zmizels, jak zmizeli jiní,
já, písničkář, v tvé stojím pohádkové síni,
na mramorovou bystu bíle svítící,
tvou bystu, gráfe, hledím, pohne-li se ruchem.
Usměvavá paní vyslancová pod ní s kyticí
růžového kvítí v náručí, hostitelka.
Společnost šumí, poklony a pozdravy.
Zahradou sluncem zalitou bzučí včelka
jarním vzduchem,
kaštan rozsvítil své květy nad terasou
jarní krásou,
tvůj kaštan rozložitě stinný
a pohostinný,
pod nímž pikniky jsi míval.
52
Tvůj kos tu zpívá, jako tobě zpíval
jarní svůj koncert jásavý.
V propadlý svět jdou nové světy,
a k vládě věci dědic vchází jiný.
Pod kaštan vchází, slavně hudba hraje
nesmrtelnou naši a God save the King,
Anglie prapor nad tvou branou vlaje.
Pohárků drobných lesk a cink,
nazlátlé skořicové víno piji
na zdraví toho, čehos ty nečekal.
Zdvojenou radost v hloubi duše žiji –
– ó, co bys za to dal! –
v den zlatým sluncem rusý
a divím se, ó, grófe ztracený,
žes nespad se stěny
a nerozbil se v kusy.
1919
53
JE JASNO
Je jasno, již se rozednilo,
zpěv jarní zvučí se snětí,
nežli však bude květem bílo,
je dlužno ještě trpěti.
Hmyz možná ještě vzletí v mraku,
a křik se ozve havraní –
Buď ostražitých, bratře, zraků
a nedbej, když tě poraní.
Pod masky hleď, jak v černé sluji
tam planou oči zelené,
nevěř jim, bledou zradu kují,
a hruď měj jako z kamene.
Zlákat se nedej do ulice,
kde šalba křiků vyráží,
jak Psohlavec buď na vyhlídce
tu s věrností svou na stráži.
Je jasno, již se rozednilo
z půlnoční černé hodiny,
nežli však bude květem bílo,
čas vyzkouší své hrdiny.
54
JEDINÉ PONDĚLÍ
To bylo pondělí sváteční
v prozlátlé záři sluneční,
k podzimní slávě uchystané pondělí,
jakého jsme nikdy neměli.
Připravovali jsme je přes sto let
vteřinu k vteřině.
Palacký v budoucnu je zhléd
v uskutečnitelné vidině,
Havlíček v krvavých spárech saně
umřel za ně.
A básníci věrní, ne z rodu třtin,
čekali, volali čin.
Poněvadž jsme chtěli ven z prokletí,
musilo přijíti nové století
tekoucí krve, smrti a hrůzy,
v němž pondělí ono uzrálo,
když právo při svou vyhrálo.
Tenkrát, ó, tenkrát měli jsme taneční chůzi,
náručí každého objímající
a pravici tisknoucí pravici
občan občanu, člověk člověku.
Zapadly hrůzy v daleku
55
i hladové časy.
Oči jasné se nám jiskřily,
když Prahu svou jsme čistili
a trojbarvou stuhou jí zapletli vlasy.
Byli jsme svoji, svá země, svá práce,
a nebylo nám zrádce.
To bylo pro tu krev, naši krev z dálek
tří světových stran, z gigantických válek,
jež volala
a tekouc o vítězství zpívala.
Veliká byla její cena:
nebyla ještě otrácena.
Jedno jsme byli, jak národ má být,
a svobodný lid.
Snad aby ses ani neohlíd,
národe můj, vzpomínky zavrh?
Vyhrnují nových scén opony
apoštolé noví tvoříce nové zákony,
ty špatné vespod a horší a horší navrch,
jak nutno volnosti své upotřebit
a národem nebýt.
Ó ne, my neslyšíme, duch odboje nevyvál
nám z duší. Krok náš půjde dál
bratříků krokem proti všem.
56
Ne jinak, tak to chcem:
Výš, ještě výš a k sobě blíž
svůj národ a svou říš!
57
JUBILEJNÍ SOKOLKÁM
Za štěstím domoviny padesáte let
rod za rodem jsme střídaly,
sokolí peruti nás povznášely v let,
až přece jsme se dočkaly.
Se svátkem práce své a tužby horoucí
jež plody dala úrodné,
ó, jaké štěstí pro nás i vše budoucí
žít v domovině svobodné!
Sesterské paže spojme věrné lásky v kruh,
mrak černý ještě na nebi!
Ještě nás k dílu volá domoviny duch,
ještě nás bude potřebí.
Až přece vlasti šťastné z bratří zápolu
přes pikle zloby staleté
a z naší vůle věrné s nimi pospolu
ta pravá volnost rozkvete.
1919
58
NÁVRAT
Prvnímu pluku Mistra Jana Husi
Jak šli jste s pohledy myslivými
sychravým, ponurým duem,
kdy burácet mělo hlasy bouřlivými
vám v pozdrav celé město s jásotem,
co táhlo vaší duší, řekněte?
Vy, jimž vlál nad hlavami Husův kalich
na svatém praporu, vy požehnaní českých matek
vítězně jdoucí ze světových jatek
do volných vlastí z mrtvých vstalých,
co táhlo vaší duší, řekněte!
Co přišli jste vidět s touhou na líci,
zda sladkou volnost, za niž tekla vaše krev,
jas rána slunného, či ve víru pár plev
a třtiny větrem se klátící?
Smlouvání chytrácká a rudé hřebeny
germánských kohoutů a běs jejich plemenný!
Či změnil se klad práva v jeho zápor?
Co praví srdce vaše?
Cítím, kterak bijí,
zač krvácela, nesmí býti utopií.
59
Nejníže zdola líbám v duchu váš prapor.
Nesměl jsem jinak, stoje v zástupu
a cítě svou potupu
zobjímat, bratři, vás, haluz nejtvrdšího kmene
z národa vyrostlou v údiv světu,
přeslavnou větev nejbělejších květů,
vás, bratry nejdražší a stejnojmenné.
Tak šedivý sokol vítá vaše mládí.
Jen chvilku klamu, prohlédnete,
neb láska slučuje a nerozvádí,
a vy, vy s láskou domů jdete
a bezmezí lásku naleznete.
Do písku hlubokého vsákne krůpěj vodní,
tu krůpěj, onde druhá, zmizí mořská síla.
Tak proudové se seslabují škodní,
by rozděleni prosti byli díla.
Než ve vašich srdcích burácí to moře
lásky a hoře,
jež vůle splnění a soudu rozbouřila.
Železným pochodem, až vlast se chvěje, jdete,
ó, vy se nevsáknete.
Váš zrak bude jak meč a hlas váš jako rána,
jež v statisíce ozvěn bude rozehrána:
60
Jsme národ, mající hrdost svou a práva svá,
či tlupa bezhlasá a bezbarvá?
Přišli jste soudit, slabochy a zrádce,
ó, bratří sokolíci, dosti bude práce.
V dny číhající rudé mátohy
zde stůjte, pušku u nohy.
15. II. 1920
61
IDEI SOKOLSKÉ
V šumění a vlání, v klopu a ruchu
přišly naše dny, ó, bratři, sestry!
Svěžest nové víry cítím v českém vzduchu,
rozkaz žití nového zní od palestry.
Jeden pouze den se rovná dnešku,
tenkrát na podzim, dvé let, dost krátký čas!
Tenkráte jsme byli národ bez prohřešků,
pak hřešili jsme, národ chcem být zas!
Tyršovo přikázání v srdcích neumřelo,
ve vůli přešlo, z vůle v čin:
zachraňme národ svůj! tak heslo znělo,
neboť klesá v mdlobu, mráz a stín.
V sibiřských pláních prapor Husův svítil
a vítězství nám dobyl před světem,
než tady doma drak se běsný vzlítil
v brdlohu prokletém.
Otrávil čisté mysli, srdce vřelá,
cit zkroutil křivo,
vyrazil radost z duši, střísnil čela
a bořil práce naší pyšné zdivo.
Čest lidskou zdupal, pustým ladem
se stala příští úroda,
naplnil práci po mamonu hladem,
62
a v mrazném mraku zašla pohoda.
Mlýn chytrácky si na vršině zřídil,
by přemílal duše vojsk a třídil.
Slzy draly se v oči,
v srdce skepse a zoufalost.
Kdo běsnému draku neotročí,
je v domovině přespočetný host.
Sokolské polnice hlas do mdloby šlehl.
Bratrské ruce pnou se a hledají.
Zachraňme národ! K dílu! Dost dlouho křehl
mrazivou mdlobností!
Hlavy se zvedají,
radostné jiskření do duší tryská,
duše jak prapory k výši se pnou,
do výše z nízka
a barvami slávy volají po kraji.
Husité noví vlast zachránit jdou:
sokolské ctnosti to jsou.
Radostná víra a důvěra
zas v mém srdci vyvěrá.
Zdráva-li duše i tělo
pod ranní zoří,
nový člověk se tvoří
v lepší češství, které neumřelo.
63
Vlajte šťastné prapory nejsvětějších plápolů,
jež české oko zná a srdce cítí!
Bij srdce k srdci věrně pospolu,
plaj po nejvyšším, čím vlast musí žíti!
Přemohli jsme hydru i její rod
svorností myslí a smělostí paží,
ale jsme teprv na půl cestě, na život
krásy a štěstí nový úklad je tu vraží.
I ten boj, neboť my tak chcem,
i ten boj, vojsko národa, my vyhrajem:
Poučit zbloudilé a v lásky soud
je do náruče přivinout,
otevřít zraky oslepeným,
bratrstvím pravým nitro jim zhřát,
duchem svobody opuštěným
zabránit do propasti pád.
K opravdové Svobodě celý národ vést,
vrátit mu radost z žití, blahobyt a čest.
Bratři a sestry, na nejtvrdší skálu
postavme stráž svou lidství ideálu,
záruku života, jímž národ živ.
Jak maják sviť světu na podiv
a z útrap volnost nám vyprosti.
Den celého štěstí vzejde z naší věrnosti.
1920
64
MRTVÍ MLUVÍ
Dobojován boj. Žnec krvavý
odložil kosu. Křížek u hlavy
v travnatých rovech tiše dřímají
tisíce těch, kteří se nevracejí.
Březové háje nad nimi šoumají,
a naše vzpomínku k nim spějí.
Tři sta let ruce v okovech
sen o svobodě snili.
Tři sta let v porobě se hryzl Čech,
abyste Vy ho vykoupili.
Ó, synáčkové, bratři, Vy tam v dálavách
nezapomenutelni nám spíte,
a vlast Vám ozývá se v snách
osvobozenou písní. Vaše sny jsou jasné,
blaničtí rekové, nad nimiž svět žasne!
Co nejvyšší a nejsvětější od věků
je dáno v srdce člověku,
to zavedlo Vás za vítězstvím v dál:
láska k rodu, k domovině, svatý ideál.
A nad hlavami jako plamen vlál
Vám bělorudý prapor pod bouřnými mraky,
65
patříce naň zhasly Vaše zraky.
Věřiti v právo boje
a vyhrát jej, v tom štěstí máte svoje.
Vám sláva zbyla pro budoucí věky jako pohádka
a nám tu, pro něž umřeli jste, věčná památka.
Vesničky není kolem kol,
kde by pro někoho z Vás srdce nejímal bol:
Hospodář syna želí, měl ho jediného,
matička ovzdychává syna svého,
a milenka věneček z polního kvítí
věsí na svatý obrázek
za toho, jenž pro ni přestal žíti.
Vzpomínky naše, věčný závazek,
tam k Vám jdou nad neznámé rovy,
že pamatujem, ať Vám poví.
V žulu a v mramor Vaše jména ryjem,
pomníky budujem,
lípové věnce Vám vijem
a mramor vavříny lemujem.
Z mrtvé ruky Vaší my živí přejímáme prapor Váš,
jak vedl Vás i nám se k štěstí rozvlaje.
Praporu Vašemu my věrnou dáme stráž,
v tom Vaše pravá pocta je.
66
Smrt Vaše jako pečeť na pergamenu:
Věříme v ctnost občanskou, v povinnost k sobě,
v nejpohnutější době
k bratrské lásce jako k pramenu
nového života jdem.
Jsme svobodný národ a jím zůstanem.
Vyplejem plevel, jenž tak bujně vzrost,
rozšlapem housenky,
zas musí u nás ceny nabýt ctnost,
nejen na papíře v denní půtku,
ale v činech, v pravdě, v skutku
a lidé poctivé myšlenky.
U památky Vaší, hrdinové,
slibujem, že chceme žití lepší, nové,
Havlíčkovo češství, Riegrovu čistotučistotu,
a tak nový základ dáti zkaženému životu.
Za ideál jste padli, jak Vás vedl cit,
my za ideál zase chceme žít
v práci, v šetrném, nesobeckém úsilí,
z prachu nízkosti se vznést
a hodnotou zas učiniti čest.
Kde krvaví ženci kosili,
tam vonný kvítek zkvétej spanilý,
buď konec mravní bídy, konec buď!
67
Dobrý dobrého hledej,
k němu se druž
a dobru služ,
lakotným na pospasy vlast svou nedej!
Chtíč odlože, člověka v sobě každý vzbuď!
Cizincům nevěř vůči zradám bdělý,
co všecky sdružuje, to hledej, ne co dělí,
řekneš-li strana, buď to národ celý!
Nad padlých Husitů hroby
povstaňte Husité nové doby
ke kráse života, k jednotě, k české věrnosti,
k čestných poctivců hrdosti!
Prapor Váš čela nám ovívej,
a dobrý duch národa nám k tomu zdaru dej!
68
ČESKÉ ZVONY
Poslouchám vás, poslouchám,
jak by lity z téže spěži
ze svých věží
tlumeně když hlaholíte.
Nejásáte, netruchlíte,
bim bam, bim bam.
Vichry letí přes pláň, dol,
chopily by vaše hřmění
v okamžení,
nesly v dálky, rozjásaly
srdce a je zažehaly
kolkol, kolkol.
Který ladič sladil vás
monotonně bez proměny,
bez ozvěny?
Či to my jsme, revolt děti,
přestali vám rozuměti
v ten čas, v ten čas!
Proletáři táhnou již,
trůny, chrámy za ideí
pokácejí,
69
mrtvá srdce v mrtvém kovu
spát budete v ssutin rovu
vždy tíš, vždy tíš.
A přec tolik zraků k vám
kdysi zřelo, vaším kyvem
jako divem
tolik srdcí s vámi hřmělo,
tolik duší s vámi znělo
bim bam, bim bam!
A přec v tolik velkých chvil
hlahol váš nám průvod zpíval,
s námi splýval,splýval.
V poplach kov kdy rozhoupaný
proti horám na vše strany
tu zněl a bil.
Římskou poutí napořád
od nás v dálkách prodléváte,
zvony svaté.
Netruchlíte, nejásáte,
v nitrech tmu a spánek máte
a stín a chlad.
70
Rozdechnout vás v souzvuku k nám,
české zvony milované,
zaprodané,
vaše chladné kovu vznítit
do souhlasu s námi cítil,
totam, totam...
71
SOKOLSKÉ VZÝVÁNÍ MOCNOSTI
Věčný duchu mé země,
který tvořils generace z dávnověku
až sem ke mně
jak širokou řeku,
aby ses projevil ve mně,
vzývám tě jako sílu, jíž jsem živ,
byl jsem živ a budu.
Vykvetl jsi světu na podiv
nad mé vlasti půdu
vrcholy nejvyššími. Ó znám jejich jména.
Na obzoru našem nad oblaky čnějí
ozářena
a sama záříce slunečněji.
S tmou a nebytím v zápase zlém
věnců dobyla si
a tak na vše časy
přesvata jsou v srdci mém.
Věčný duchu, tys byl s nimi vždycky
v horkých zkouškách ctnosti,
odvraceje od nich nehodný los lidský
morální ubohosti.
72
Málo jest jenom člověkem být,
lidství své tebou chci zmnožit,
češství své nésti jak vědomý citcit,
a tak život svůj zdvojeně prožít.
Po hrobech rodu mého
zapadlého
nepůjdou potom věky s dumou tesknou,
nebude arkonských ruin, v trudné chvíli
ani nad Vinetou básník nezakvílí.
Budu zde jako jarní háj,
v němž se zdroje lesknou
v obrozený kraj,
procitlý ze staleté zimy,
s větvemi mízou nalitými,
s kvítím obnovovaným a skvělý
zlatým snoubením se v opojení
a hučící sladkou prací včelí.
Zapomenout tebe, věčný duchu pokolení,
poušť jsem písečná a jednotvárná,
v níž květu není
leda jen suchost žárná,
šedý hmyz lidský v šedém množství,
jenž prohrál své božství.
Mladé srdce šinu ti vstříc,
naplň je jako číši,
73
ať silou tvou věčnou tepajíc
milencem je čistých výší
nad bláty nízkosti, červíků plazením,
nad zviřátek hemzením.
Musím více být nežli člen davu,
výš nésti nad úroveň světa hlavu,
dál viděti až v lidských duší vnitřek
a dřív než jiní chytit zítřek.
Musím víc soudit podlost, bídáctví a lest
a nade vše bělejší míti čest.
Musím víc nenávidět zlobu
černých duší a pikle jejich podsvětné
a nad vše milovat svou volnost až k hrobu
v síle odvetné.
Pak boháč budu a šťasten proto, že tu jsem,
že žije se mnou, ve mně rod můj a má zem.
74
OSTROVY
Českým menšinám
Na ostrovech v širém moři
nejprudší se bouře zdouvá,
sypké valy rázem boří,
a břeh před ní zalit couvá.
Ale skalná výspa v kruhu
stojí pevně nepoddána,
rozbíjí vln úpor v duhu,
za ranou jak hřmí jich rána.
Na ostrovech těch vás, bratři,
vidím státi; zem se chvěje,
oko vaše s břehu patří
starostlivo do peřeje.
A vln hněv a lom a vzteky
přes kvetoucí břehy tlukou,
co jste drželi tu věky,
vychválit vám chtějí z rukou:
Role širé, klas kde šumí,
které děd váš přeorával,
75
zkvetlé údoly i chlumy,
na nichž bdělou stráží stával.
Vzduch, jenž voní lipou zkvetlou,
píseň, jež zní rajským echem,
dějin slavných pamět světlou,
vše co činí Čecha Čechem.
Vlny, hřměte blíž i záze,
nedáme píď půdy orné,
z vlastních prsou vstříc vám hráze
postavíme nerozborné.
Láskou k sobě mosty sklenem
přes brody a kalné pěny,
a všem srdcím bude věnem
její plamen roznícený.
Nenávistí proti zlobě,
proti vášni silou čelit,
ostrovy ty v blízké době
v pevninu se musí scelit.
Celá vlast, ta Jiříkova,
rozkvetlá a v požehnání,
celá bude naše znova,
aťsi tomu kdo chce brání.
76
Žluté vlny, syčte, hřměte,
na stráži svá srdce máme,
jak jste střikly, odplynete,
my se vás už nelekáme!
77
SOKOLSKÝ POPĚVEK
Ještě není čas odpočívat,
ještě není,
leda v oddech jen může zbývat
okamžení.
Pak zase výš a zase dál
a zase v boj i v stráž
bys perutěmi vlál,
oj, Sokolíku náš!
Ještě není čas z lovu domů,
z lesů, polí,
rohy lovčí ať písní hromu
zahlaholí.
Jen stále výš a stále dál
a stále v boj i v stráž
bys perutěmi vlál,
oj, Sokolíku náš!
Přece kdys halali zazní v pláni,
a zvěř klesne,
kol ní ozvou se koncem klání
písně plesné.
78
Zatím jen výš a jenom dál
a stále v boj i v stráž
bys perutěmi vlál,
oj, Sokolíku náš!
79
BOJ S DRAKEM
K Alšově lunetě
Neskládej zbraní, ještě ne
a srdci nedej, by chládlo,
je třeba ještě plamene,
by jím tvé nadšení mládlo.
V prach mrtev klesne dračí běs,
jen vydrž, mládenčemládenče, chvíli!
Vstříc vyjde tobě večer dnes
zjev mladé dívčinky bílý.
Kytičku máků krvavých
a rty své podá ti daní,
že neklesl jsi v ranách svých
a bil se krvavě za ni.
Má každý národ takovou
a mrtev zanik by bez ní.ní,
ji, Volnost, dceru slunce zvou,
nic nad to sladčeji nezní.
My o ni rvem se od věků,
nám ona od věků rvána.
80
Hej, mládče, vydrž, v daleku
již není poslední rána!
Poslední rána draku v leb!
Och, jak se široce dýchá!
Jak proudný zas je krve tep
a dražší kvetoucí lícha!
81
POD VLASTNÍ KROV
Léta jak ptáci minula, vteřin běh,
co nadějí v nich bylo a co práce!
V nich generace žila vedle generace
v úporném zápase a ve strastech.
Dny temna, útisku a otročiny
míjely zdlouha,
my však si chystali své činy,
a v srdcích k nim nám vykvétala touha.
Věřili jsme jako v zoři ranní,
že přijde súčtování.
A když uzrála zpupnost, jedovatý plod
germánské rasy, počala svět rdousit,
nám byla vhod,
a počali jsme meče své pomsty brousit.
Krev naše tekla, my to byli,
sokolskou věrností kdož zvítězili.
Duch Tyršův vedl nás, ta cena patří nám,
do pekla bojišť jako k hostinám.
My sokolsky jsme dovedli se bít,
tu čest nám nesmí nikdo vzít.
My sokolsky v krvavém brodě
jsme prahli po svobodě,
my doma draka dvouhlavého zabili
a do propasti věčna vhodili,
82
my věřili, že z trosek všech a běd
stavěti budem nový svět.
Tak dozrálo i naše dílo míru.
Pod pevným krovem republiky
si novou budujeme víru,
své počítáme šiky
a pro ně v život nový
dnes otvíráme vlastní krovy.
Radostné vědomí nám srdcem prožehá,
že hnízdo máme svého rodu,
střed svorné práce, která naléhá
prosíc dobré bohy o pohodu.
Ještě tu kvete špinavý blín,
ještě tu černý straší stín,
a na nás čeká dílo statečné
a slunečné.
Spojeni láskou v čarokruh
budeme hlídat český luh,
nejzářnější ctnosti lidské rozežíhat
a vlast až k nebi zdvíhat.
Dům náš – náš hrad,
a z něho činil nejkrásnější půjde řad,
stříbrní rytíři to budou
v naší dobu na velikosti chudou.
83
Jen velké ctnosti ponesou jak zbraně,
a bude radost pohlédnouti na ně,
neboť budou lepšího žití čarozvěstí.
Náš dům i vlasti bude hradem radosti a štěstí.
1921
84
MAGNETOVÁ HORA
Za třetí řekou, přes niž z východu přešli,
aj, hora strmí, zvon čedičový,
za vojvodou v stín její vešli
a k bohům modlili se děkovnými slovy.
Zde půda vlasti na budoucí věk
přijala první polibek,
a obětiště věčným bohům vzplálo.
Tajemným určením se vše to dálo,
zde hora v děje lidu zasáhla
a, aby národem byl, jej k sobě přitáhla.
Tisíciletí bývalosti mlnem
ji obetkává
jak z nitra se proudící láva.
Svatý je kraj vůkol na zlatém slunci plném
i v stínu chmur.
Svatá je země, role, les i dvůr.
A nahoře na kamenném prahu
vítězný památník se bělá z dávna nad krajem
vytyčen v počest boží, na výstrahu vrahu.
Můžem-li zapomenout, prohrajem
vítězství nejslavnější, krví vykoupené
a řádem vyšším usouzené.
Nevěrných hora nepřitáhne,
85
těm zprahlých srdcí nezavláhne
jak úhor pustý,
a ač hora mluví tisíci ústy,
jim něma jest a chmurna v slunné zoři
a reků nevytvoří.
„Od nevěrných svět se odvrací,
a ty, můj bratře, nejsi ještě po práci –“
jak hukot vichřice to duní ve výši,
a běda, běda, kteří neslyší!
Chtěl bych s hory vidět jako v dávnověku
jít zástupy a rody přes tu třetí řeku
se čtyř stran světa až tam z Podtatry
a horu obklopit a na ní žertvu spálit
pro bohy národa a pro sebe, pro bratry,
žertvu spálit a boby chválit.
Byl by to rudý býk, jenž mezi zlými
by vykrmen byl. Šly by z vatry dýmy
a v modrém blankytu se ztrácely,
myšlenky zla a mrzké žádosti
se rozplynuly v tichosti.
Hlasy tisíců by jásotem zazněly,
a ústa tisíců zas půdu, aby šťastna byla,
by po druhé za tisíc let políbila.
86
Sbor bohů a duchů strážných všech,
jejichž těla tlejí na zvěnčených hřbitovech
i v rovech neznámých jako bohatýři
kdes na Sibiři,
přišel by na horu, a jako vlasti rozdali
svou lásku, práci, krev i činy,
slavně a bez proviny,
jak hostie zde by se znova dávali
pro mužnost srdcí, štěstí rodů
a pro nezdolnost tvrdou za svobodu.
Zasvítila by zrcadla vod odrazem,
zadýchly novými vůněmi lesy a pole,
rozezpívala se ptactvem celá zem,
zazelenaly se skály holé,
neboť zapomenuty by byly zloby,
a požehnáním dílo rozkvetlo by.
Uprostřed Evropy horo magnetová,
stražisko vlasti, slávy, ctnosti!
Přitažlivá, sdružující, očistná, poříjnová!
Mamu a nelásky svět zprosti!
A národ v jeden věrný, pracující roj,
ty, magnetová horo srdcí našich, spoj!
87
TYRŠŮV DŮM
Sešlo se bratrstvo srdcí a duchů,
jak Tyrš je na počátku snil,
a vyplnilo skutky jeho tuchu.
Tak po vítězství sokolských všech sil,
z nichž vyrostly husitské voje nové doby
a Žižkův prapor rozvinuly za svobodu,
dnes přes nepřízeň zlých a jejich zloby
svůj dům – svůj hrad jsme dali svému rodu.
Na klíně Matičky hnízdo Sokolů,
bdělá stráž našich úkolů,
hrad bezpečný a nedobytný,
kam Vlast se schová, kdyby ve dnech zlých
ji zradit chtěly pikle falešných –
a nad ním souhvězdí zjev třpytný.
Na břehu Čertovky v paláci Michnově,
ó, tkávalo se tkaní hbité
na černožluté osnově,
a tkalci: hrabata a jesuité.
A černožluto bylo tu – až přišel den,
jenž pomstil Prahu splativ staleté viny
a vyplnil náš sen,
sokolský sen, proměniv jej v činy.
88
My zpřeráželi pruty zrezivělých klecí,
a česká ruka sáhla po vládě svých věcí.
Zaválo na Hradě a pod ním, vichřice
prošvihla ulice,
vzduch nový, v němž se volně dýchá!
Tyršovým jménem, jedním z oněch hvězd,
jež učily nás, co sokolská je čest,
dům světíme, v němž láskou padla pýcha.
A bude srdcem v srdci Čech
a hlavním stanem úderného voje,
a síla v jeho zdech
a stálý ruch včelího roje.
Když někde bludy větrnými opilí
na cestě k národu by zbloudili,
ejhle, zde vůdčí světlo majákové
cíl ukáže jejich vratké lodici.
A odtud vycházeti budou hrdinové
největší cti a slávě sloužící.
Slevil-li někdo ze svých ideálů,
jež národ krví svou nám ukládá,
náš dům i jejich hrad, o tvrdou opřen skálu,
a z něho vycházeti bude nejvěrnějších náhrada.
Hle, prapor jeho do široka splývá,
toť prapor Víry jest a Naděje,
a pod ním věrnosti nám v srdcích neubývá,
89
ni chladno nevěje.
Tyršův duch s čistých výšin vane,
ohnivým slovem plane.
„Nesmíte zvlažnět, bratři“ – praví –
„jen jarost v život nutí
a vlažnost v zahynutí.
Musíte plamen býti očistný a zdravý,
pochodeň stálá svítící do světa
přes zimy a přes léta.
Musíte cítit, kde se zrada spřádá,
kde závist s hrabivostí duše mrzačí,
kde v cizích zájmech hrbatí se záda
a zištně napřahá dlaň žebráčí.
Démony černé lidstvo hanobící
musíte zabít v národě i v sobě,
sokolské ctnosti vítězící
postavit proti ustydlé době.
Váš ideál se stkvící:
Veliký, slavný, mocný národ znova,
slovanská říše Jiříkova.
V čarokruh spojeni věrností
všech jiných mocností budete mocností,
národa vojové čelní
i dále bděli a obezřelí
a nepřemožitelní.“
24. V. 1925
90
PŘIJDE OČEKÁVANÝ...
Přijde Očekávaný,
lampy mějte přichystány,
v život mdlý a prodaný.
Stavte, bratři, slavobrány!
Kvítí sypte pod nohy
po cestě, již slunce zlatí!
Svět strašící mátohy
ztratí se nám, navždy ztratí.
Přijde, těm, kdož bezbarví
ve tmách ryjí jako krtci,
podívá se pod larvy,
ten, jenž vyjde z našich srdcí.
91
OBSAH
Tyršův čin7
I.
PŘEDVEČER SLAVNOSTI
Bratří plují z dáli13
„My chcem!“15
Ni zisk, ni slávu17
Balada o sokolu18
Slovanskému sokolstvu20
Epištola bratřím se radujícím23
Česká duše26
Šestá Olympiada28
Topol a vrba32
Krušnohoří34
Výčitka36
Těm, kteří trpěli...38
Tajemství síly41
II.
SLAVNOST VÍTĚZSTVÍ
Zpěv nesmrtelným45
T. G. Masarykovi49
Recepce51
Je jasno54
Jediné pondělí55
[93]
Jubilejní Sokolkám58
Návrat59
Idei sokolské62
Mrtví mluví65
České zvony69
Sokolské vzývání mocnosti72
Ostrovy75
Sokolský popěvek78
Boj s drakem80
Pod vlastní krov82
Magnetová hora85
Tyršův dům88
Přijde očekávaný...91
[94]
FR. S. PROCHÁZKA
TYRŠŮV ČIN
(1887-1932)
Vyšlo nákladem
Československé obce Sokolské
v Praze v červnu 1932
Vytiskla Československá grafická Unie
a. s. v Praze
E: lk; 2002
[95]