NEŽ SLUNCE ZAPADLO.
Již toulkou znaven do trávy jsem klesl.
Stín dlouhý, večerní se krajem nesl
od kmenů kol a sahal do daleka,
kde za olšemi jezem hřměla řeka.
Pláň přede mnou, ji paprsk ještě zlatí.
Tam oráče zřím, který doorati
svůj úhor chtěje pracně pluhem smýkal,
že od rádla trysk tvrdé hroudy stříkal.
Ó vidění! – Stín jeho obrovitý
měl hlavu na horách a na jich štíty
svou fresku kreslil pohyblivou stále.
Stín podobal se kráčející skále,
tak velký, nezemdlený tíhou díla
a hřímal do prostoru: Já jsem síla!
Pluh jeho vyšší trůnů všech a věží
jak triumfálný vůz před obrem běží,
9
vše jímá v sebe, polí pruh i lesa,
a řece přes bedra jak mostem klesá:
tak staří obrové as chodívali,
kdy s hydrami a bohy v spor se dali. –
Hra slunce zhasla, stín se zalil temnem
a zmizel v rozprášení mlhy jemném.
Co zbylo z oráče, jenž na své voly křičí?
Tam na obzoru jenom skvrnka trpasličí.
(1889)
10