I.
DUHADUHA.
[5]
BABÍ LÉTO.
Brunátně bronzové listí
na bucích v slunci se rdí,
a hrozen krev svoji čistí
do zlata na bílé zdi.
Žloutkové krajkoví s břízy
na zšedlé pasece vlá,
a vítr umetá, sklízí,
co pustí větévka mdlá.
Průhledné obzory kynou,
a hory bližší v nich jsou,
oblaka ticho se šinou
a letní nádheru lhou.
V přeludu barev a svitů,
jež kypí z bučin a luk,
schází však k vlavému žitu
drozdův a skřivaní zvuk.
7
V tom tichu rolí a plání
a v tichu oblak i cest
cos ptačím jásotům brání,
a nesmí petrklíč zkvést.
Neb slyšet zřetelně z dáli,
v šelestný lupenů pád
jak začli tkalcové malí
na bílé rubášky tkát – –
8
NEŽ SLUNCE ZAPADLO.
Již toulkou znaven do trávy jsem klesl.
Stín dlouhý, večerní se krajem nesl
od kmenů kol a sahal do daleka,
kde za olšemi jezem hřměla řeka.
Pláň přede mnou, ji paprsk ještě zlatí.
Tam oráče zřím, který doorati
svůj úhor chtěje pracně pluhem smýkal,
že od rádla trysk tvrdé hroudy stříkal.
Ó vidění! – Stín jeho obrovitý
měl hlavu na horách a na jich štíty
svou fresku kreslil pohyblivou stále.
Stín podobal se kráčející skále,
tak velký, nezemdlený tíhou díla
a hřímal do prostoru: Já jsem síla!
Pluh jeho vyšší trůnů všech a věží
jak triumfálný vůz před obrem běží,
9
vše jímá v sebe, polí pruh i lesa,
a řece přes bedra jak mostem klesá:
tak staří obrové as chodívali,
kdy s hydrami a bohy v spor se dali. –
Hra slunce zhasla, stín se zalil temnem
a zmizel v rozprášení mlhy jemném.
Co zbylo z oráče, jenž na své voly křičí?
Tam na obzoru jenom skvrnka trpasličí.
(1889)
10
PODZIM.
V haluzích lesních slyšíš rej?
Bor vedle jedliny šumí,
a větřík s mračnou plachetkou
pospíchá přes holé chlumy.
Naslouchá laňka, kdo to jde
po krásných srpnových plesích,
když zhaslo slunce najednou
v ustydlých, zchmuřených lesích.
Pln letních žárů ztajených
jen hrozen na révě kyne,
a z role drobných ohníčků
kouř se níž v dolinu line.
Oblakem bledá hrstka hvězd
zamžiká v smrákání dlouhá,
aby nám v srdcích mohla zkvést
po jarních fialkách touha.
11
ZIMNÍ CESTA.
Na pěšině mezi poli
mlha večer, z rána stává,
v šerý závoj se svévolí
krajinu kol zachumlává.
Po pěšině mezi lesy
řezavý se vichr vzteká,
na haluze jíní věsí,
rozfukuje do daleka.
U pěšiny v klínu země
pampeliška odpočívá,
mhou a vichrem hledí ke mně,
na pozdrav mi tiše kývá.
Nevidíš jí, pouze věříš,
pod korou že v hlíně živa,
a svou cestu lehčej měříš
vánicí, jež střihne divá.
12
Ať si žehne tvář i hrdlo,
do závojů mha tě motá:
by tvé odhodlání ztvrdlo
do práce a do života.
Však den vlahý rozjásá se,
je-li srdce zatepleno,
pampeliška zkvete v kráse,
vše jí bude vyzlaceno.
13
JMÉLÍ.
Na vrchole sosen
nejblíž nebe jmélí
lístek co den zrosen,
první zorou skvělý
jako chumáč vlasů,
který dívce k pasu
zlatem dolů splývá,
do nebe se dívá
skrze jehlic řasu.
Rosa na ně vlahá
padne z mračen lemu,
první zora blahá
rety skloní k němu,
vzdechů neuslyší,
jenom písně v tiši,
které drozdi pějí,
zní mu nejkrásněji
přes zelenou říši.
14
Sosna dá mu žíti;
nestará se jmélí,
bují, plá a svítí
plody ve úběli.
Až se skácí ona,
až ji douška vonná
z práchně hrudi vzklíčí
v podrost trpasličí,
pak to jmélí – skoná.
(1885)
15
SLOKY.
Než prvé květy vykvetou,
přilítne Jaro s paletou,
modř průsvitnou dá oblaku
a stříbro konvalince
a pro sbor ptačích zpěváků
má nové písně v skřínce.
Na našem mlýnském náhoně
nadechne růží jabloně,
fialek najde v úkrytu
procitlých bledé stopy,
nejdražší prškou blankytu
je v okamžení skropí.
Zlatého prachu dá se v let
nasypat jivám do jehněd,
motýlům duhu z opálů
vykouzlí v divu z křídel
a cinkotavých křišťálů
hrst hodí do všech zřídel.
16
V tom pestrých barev plápolu
jsou srdce blíže pospolu,
ó, vzdej se, Jaru vítězi!
Jen vždycky najde-li je
jak fialky své pod mezí
a svoje konvalije!
(1891)
17
ORÁČ.
Promodralá jsou nebesa,
dech vlahý vane z šíra,
petrklíč zlatý u lesa
zemi juž otevírá.
Umrlou hrudou zachvívá
po procitnutí touha,
radlice když ji rezivá
v zvlněné brázdy krouhá.
Po zrnu lačna procitá,
životem chtivým kypí,
větev je mízou nalita,
do poupat raší lípy.
Brázda se k brázdě pokládá
zavlhle měkkou rýhou,
oře se rajská zahrada
s plesem a se zlou tíhou.
18
Orej se, orej lehčeji,
nejslavnější ty země,
drž pevně moji naději,
milosrdna buď ke mně!
Tisícům dej svých pokladů,
jen těch, kdo sili skromni
v znoji a horkém úpadu,
matičko, nezapomni!
A po mně syn a po něm syn
orej zde v ptačím zpěvu,
cizinci však svůj zavři klín
a trn mu roď a plevu!
19
JARNÍ BÁJ.
Sivýma očima hledí v dál
přes vody, přes břehy květné,
v klíně jí petrklíč zlatý vzplál,
nad hlavou vlaštovka letne,
sváteční vzala země šat,
a vstříc jí běží děti z chat.
S úsměvem s nimi se střetne.
Do srdcí vstupuje Jarní báj,
zahladí, kde byla vráska,
ve květu spatříš celý kraj,
fialkou modrá se hrázka.
V srdci ti píseň počne hrát,
slyšíš ji pouze jedinkrát,
a to je mladinká láska.
20
CHOŘÍ STARCI.
Dívávám se na ně cestou domů,
v jarním chvění kdy se budí sad,
žlutý pyl kdy kane s jehněd stromů
na cesty a na laviček řad.
Odkud přišli shrbeni a chudi
za paprskem slunce v teplém poledni?
Jizby jejich prázdny jsou a studí
jak ty pozdní sněhy poslední.
Sedí porůznu, jsou zmlklí, tiší,
tváře vrásčité a zšedlý vlas,
ale chvíle té jsou tobě bližší,
a blíž soucitem jsi ty jim zas.
V znění zvonů, v slunce teplém svitu
vidíš zrak jich hořet slzavý,
vidíš, jak jim bloudí po pažitu,
květ kde prvý tryská žlutavý.
21
Daleko jsou zpátky v oné chvíli,
neruší jich kroky, koles šum,
v myšlenkách jdou k ztracenému cíli
tichým rojem marných jarních dum.
Úsměv tam a onde slza svitne,
divné básně duch jich dopřádá,
ty jsou jak to jaro zlatotřpytné,
v němž se zima loučí nerada.
Potom vstanou, k holím svým se skloní –
zítra opět každý přijde rád,
poledne kdy se všech věží zvoní,
na dalekou pout se v slunci zhřát....zhřát...
22
KVĚTNÁ NEDĚLE.
Májové kvítí, májové kvítí!
Ústům je zase do zpěvu,
plamínky lechy na stráni svítí,
a celá zem je v úsměvu.
Bývalé smutky, bývalé tísně
uprchnou plaše v jeden ráz,
slyš jenom sloku skřivánčí písně
a vnoř se v moře sedmikrás.
V setmělých jizbách slavnostně svitne
sasanka bílá v kytici,
a bude vše hned slunečně třpytné,
a v srdci zazní slavíci.
A bohat krásou rozkvetlých břehů
otevřeš duši dokořán,
aby tam vneslo všecku svou něhu
kvetení vlahých jarních rán.
23
Zavanou k tobě výdechy fial,
obrodů věčných znamení,
a šťasten půjdeš, abys už přijal
hod duše, svátek Vzkříšení.
24
KVETOUCÍ POLE.
Rád zajdu v letním podvečeru
na polní meze s prašných cest,
kde žitné pole v modrém šeru
již rozvoněno začlo kvést.
Kam zrno padlo, stéblo tu je
v tak svěží, čisté zeleni,
a člověk maní pozoruje
v něm svoje vlastní vtělení.
Tak roste též a musí vzhůru
klas vypnout vnitřním příkazem,
ať ztvrdla prsť v kamennou kůru –
Však uzrá-li kdy zrno v něm?
Zde odpověď už nikdo nedá
ubohý klásku, ubohý,
své veto mají mračna šedá,
ta kletá závist oblohy.
25
A konečně přec vyvázne-li
ten zlatý, plný, těžký klas,
proč přijde kdosi s kosou smělý
a do jeho jí švihne řas?
(1890)
26
PROSBA ZA DEŠTÍČEK.
Na naší rovině vadne klas,
schna dříve, než jej zkosí.
Vlažičkou, Matko boží, ty nás spas
a perličkami rosy.
Květ charpy v ječmeni choře zbled’,
a uhasíná koukol,
z čeho by vínek děvčatům se splet’,
jež sesmutněna jdou kol?
Rve srdce v hlubině krutý žel
těm, kteří sémě seli,
darmo by kanul horký znoj jim s čel
a dlaně kornatěly.
Tu práci požehnej ze svých hvězd
a rozvaž s vláhou mraky,
ať oráčova práce šťastna jest
a jak ty svata taky.
27
KOPRETINY.
Napadalo hvězd
včera stříbrně
na trouchnivý klest,
svítí na drně,
zlaté oči otvírají,
s vánkem sobě tiše hrají
na lukách, kol cest.
Nevěstou je Zem
v bílém krajkoví,
Slunce ženichem
přes den červnový.
Družičkou-li chceš jim býti,
natrhej cudného kvítí
a též hostům všem.
Pod zelený buk
v plesu za chvíli
přichvějí se z luk
všichni motýli,
z pohádkových lesa hlubin,
z kadeřavých plavých dubin,
zazní hudby zvuk.
28
V zlatém jasu rej
začne kolkolem,
ke Sluníčku spěj
zkvetlým pádolem,
nikdo líp tě nepohostí,
do krásy a do radosti
zlíbat se jím dej.
29
CHROUST.
Tak byl a žil kdys jeden chroust,
ten květy jed’ a z květů tloust’
a ve dne v květ se věsil.
Když nebe v máji k večeru
svou rozsvítilo nádheru,
tu dělal noční příšeru
a milence dva děsil.
Ti chodívali alejí,
čím dál tím k sobě těsněji
a mlčky ruku v ruce.
V očích jim hvězdy hořely,
a rty se najít hleděly,
však času k tomu neměly:
v ně chroust jim třeskl prudce.
A zvuk těch křídel, když tak jel,
jak zachechtání nocí zněl –
a milenci se báli.
Pak spěchavě se vraceli
z aleje každou neděli,
a hvězdy na ně hleděly,
a chroust se chechtal z dáli.
30
Kdo byl ten šašek, noční chroust,
jenž květy jed’ a z květů tloust’
a v nich svou topil tíhu?
Já nevím, nevím dočista,
snad bludná duše Mefista,
však říci mohu dojista,
že zhynul posléz v líhu.
31
VLAŠTOVKA.
Jak zabloudila, neví sama,
jak vlétla v chladný, šerý chrám
a v okna bije křidélkama
a večer v lampy věčné plam.
Kde východ, neví – hnízdo čeká
ji venku s teplou náručí...
Jak placha víří, jak se leká,
když varhan píseň zahučí.
Tak zřím ji denně. Jaro venku,
ples, jásot v květných haluzích –
a ona v smrti na okenku
jak žaloba zří v onen smích.
Let slábne juž, stín skonu v oku,
a soucit něm je v oltáři. –
Proč vidím všude onu sloku,
jež děs nám vrhá do tváří?
32
Jsem v chrámě zas. Kde vlaštovička,
již marně hledám zamyšlen?
Ji mrtvou v klíně socha hýčká,
tré vajíček – poslední sten...
Hle, v chrámě máry, zážeh svící
zřím padat rudě v šedou zeď:
pták – člověk – a ty, mysli snící,
vždy v rakvi máš svou odpověď.
(1885)
33
VEČERNÍ KONCERTY.
Síň koncertní to vyšňořená
se před mým okem otvírá,
tam vzadu strmí lesní stěna,
zde parket luk se prostírá,
a po boku tu zpod rákosí,
jež houpá se vše plno rosy,
pláň vody běží do šíra.
Jak zlatý lustr slunce visí,
plá první hvězda nesmělá,
a v modro vody zvolna mísí
se barva nachu zardělá,
a rdestu, šmele nad kadeří
jak okřídlený démant v šeři
se blýská třpytná libela.
Vše barvou je, vše světlem, stínem,
vše strunou, tónem, ševelem.
Kdo otráven jsi v duši spleenem
a nudou v nitru ztemnělém,
zde postůj, k symfonii zvuků
až kapelník svou zvedne ruku
a švihne v taktu veselém.
34
Slyš, v jetele tam vonném víru
již řehtačka se ozvala,
to zahajují overtyru
skřípavé zvuky chřástala,
a z lesa přes kvetoucí břehy
již zvučí plna vroucí něhy
kosova slavná píšťala.
Tu zahanben se ozve kdesi
zvuk z komíhavých sítin řas.
On málem napjatý sluch zděsí
jak duší utopenců hlas.
Ó ne, to nejsou v sítin věnci
snad volající utopenci,
to bukáčův je kontrabas.
A již to zvučí jedním dechem,
kam obrátíš se dokola.
Je každé stéblo živým echem,
jež stero nových vyvolá.
I vodní pláň, hle, jaká změna,
je v drobné kroužky rozvířena
od zvonivého tremola.
Ni jeden tón v té harmonii,
ni jeden odstín neschází,
vše hlasy v soulad se tu slijí,
jenž duší tvojí prochází.
35
Jen slípka s bratrem rákosníkem
své party pějí volapükem,
a lysky štěk je provází.
Tu zaslechneš i struny huslí,
jich trilky v hravé svévoli
a kolem spánků tobě suslí
i tenké hlásky pikoly,
jež nový hudec přeruší tu,
brouk jakýs, v křídel svojich kmitu
zas pizzikátem violy.
Tak víří, padá, roste, stoupá
ta symfonie veliká,
a duše tvá se v tónech koupá,
a rmut z ní plaše utíká.
Pak teprv do ní v akord vpadne
jak žádné jiné kouzlo, žádné,
ta zlatá harfa slavíka.
A na rok celý v mráz a sněhy
a do života mnohých vád
té slavné písně plné něhy
znít bude tobě ruch a spád.
V tvé srdce ona těchou skane
a na rok celý nepřestane
v něm zpívat, zvučet, hrát a hřát.
(1889)
36
PUNKVA ZPÍVÁ.
Na dně propasti tmám
v touze po slunci lkám,
oblohu modrou bych pila
a břehy zelené ryla,
spoutaný vězeň chci ven
k lásce a radosti v den.
Slizký, bezoký mlok
líně zkalí můj tok,
a já chci jiného druha,
barvami hráti jak duha,
za noci červnové zkvést
stříbrným jiskřením hvězd.
Proto lámu se z pout
černý opustit kout,
prorývám balvany denně
dál a dál v hněvivé pěně,
až slunci, opustě sloj,
vstříc zazní volný můj zdroj.
37
U mne, poutníče, staň,
nabeř perel mých v dlaň,
máš také, syn tvrdé hroudy,
v duši své ztajené proudy,
jako já z temnot je šiň,
se sluncem posléze splyň!
38
VĚČNÁ PÍSEŇ.
Za oněch večerů,
kdy tiš je vlahá kolem,
a stíny do dáli
jak zjevy táhnou polem,
kdy v tichu voňavém
jak v hrobě leží země,
slyš, píseň tajemná
se chvěje tichem jemně!
A k srdcím zaznívá
a srdce obetkává
a srdce opíjí
a srdce srdci dává.
Slyš, v tichém mlčení,
kdy s keřů rosa splývá,
to Láska toužící
svou věčnou píseň zpívá.
39
TOPOL A VRBA.
Stojí topol u řeky,
do vody se dívá,
obzor v kruhu daleký
do mlhava splývá.
Tiš. Jen vrba kotlavá,
prohnilá a děravá
zlehýnka se kývá.
„K čemu jsi?“ tu topol děl,
„každý rok tě holí,
nůž, který ti v tělo vjel,
ani nezabolí,
a blesk, jenž mi nad hlavou
píše rýhu krvavou,
vyhne se ti v poli!“ –
„„Chytáš blesky, vím to, vím,
jež kol kolem tlukou,
hroudy já však zadržím
kořenů svých rukou,
proud když chce je v dálku rvát –
Musím u těch břehů stát
s tichou svojí mukou.
40
Práce dá to, brachu, dost,
než mne strhne v trudu
vzkypělého proudu zlost,
nepustím však hrudu.
Třeba zpola vyrvána,
zlomena a odrána,
v břeh rýt kořen budu.
Rozsochou svou bez duše
ptáky budu plašit,
a než jaro přikluše,
děti ze vsi strašit –
ale pak se stane div:
pahýl můj zas bude živ,
mladě začna rašit.““
41
II.
LISTY.
[43]
MLADÉ PŘÍTELKYNI.
(B. K.)
Nejlepší rád bych písničku,
nejsladší a tak skvělou
zazpíval Vám, jak nejlíp znám,
na tuto stránku celou.
Ale kde vzít ji? Těžká věc, –
zpěváku naslouchat zbývá,
ano ji právě místo mne
to Vaše mládí si zpívá.
Tak tedy jenom v mlčení
zelenou větvičkou mávám
a, zpěv jak zvučí zahrádkou,
s ním v takt si podupávám.
45
JABLOŇ A VIŠEŇ JEDEN JSOU KVĚT..KVĚT...
(Adolfu Heydukovi.)
Jabloň a višeň jeden jsou květ,
a lesy zmlazené dýší tak vlaho –
moci tak kvésti květem svých let,
ó, jaké štěstí, ó, jaké blaho!
Zakotven v zem být, jako ten strom,
z ní stále opíjet mízou se svěže,
vítězství vše je, básníku, v tom,
jsou Tvoje zvony z nejdražší spěže.
A kdyby hlas jich v proměně mod
na chvíli měl se v hlubinách skrývat,
ozve se zase jak onen z vod
a bude hymnu vítěznou zpívat.
Uprostřed ptáků, zahrad a luk,
uprostřed ztrpklého českého kraje,
uprostřed jeho slastí a muk
víno Tvé písně purpurně zraje.
46
Tmaví se smutkem českých těch lích,
jiskří se hněvem trpící země
a sládnouc v hořko jak český smích,
jako ta msta se krvaví temně.
Číš jeho vzhůru! Pěvče, buď zdráv!
Zpola jen vypito, dál kypět může,
a kdo kde po ní zlou rukou máv’,
tam planou bílé kolkolem růže.
(7. VI. 1905)
47
VĚNEC BÁSNÍKU.
(Svatopluku Čechovi.)
Zas přišel k Tobě národ celý,
ba vroucněji než před časem,
neb co Tvé sny výstražné zřely,
dnes národa je zápasem.
Však lípa Tvá, strom lásky Tvojí,
té plamenné a horoucí,
zarostlá v hloubku pevně stojí
s korunou v šíři kvetoucí.
To tak, že’s nejen svému zpěvu
dal, aby zvonem v poplach bil
a srdce posiloval v hněvu:
Ty’s životem svou píseň žil.
Nekoupen cetou mělkých shonů,
ni lichoslávy mátohou,
jen hlasy svých stříbrných zvonů
pod českou slýchal’s oblohou.
48
A život Tvůj Tvá byla díla
z pravdy a z krve v samotách,
je živlův úchvatná v nich síla,
a svatý je Tvé dílny práh.
Tak z lípy čisté bílé kvítí
na skráň se klade v odvděku
a věncem zeleným se svítí
i básníku i člověku.
(1906)
49
SRDCI SVATOPLUKA ČECHA.
Zastavilo se, tep dobouřil,
a ta krev už nevykypí v hněvu.
Jaký smutek do něho se vryl,
jaký žal je rozkrušil
naráz tak a téměř v půli zpěvu?
Víc než sedm: tisíc bolestí
rvalo v něm a drtilo je v muce;
z otročiny vzhůru ke štěstí
roby chtělo vyvésti:
oni s druhem druh se vraždí v půtce.
Pán, hle, potichu se usmívá,
na rohoži měkké křížem nohy,
pouta přitužuje truchlivá,
cety z plechu přišívá
robu za robem vždy podle vlohy.
50
Zašla naděj s vírou v mračný šer,
stará kletba pozvedá zas hlavu,
překříženy cesty v sterý směr,
a jen lovci karrier
kořist honí v poblouzeném davu.
Svaté srdce, nejsvětější všech,
co jich tepá s vteřinami doby,
puknout musilo’s, ó srdce Čech,
v otrávených skutky dnech,
plných rozporův a bledé mdloby!
Klesám před Tvou rakví čelem v prach
na Tvé cestě jak Ty nevěřící,
slyším zvony bíti na poplach
a ne hrana, slyším blah,
slzami se jasní na mém líci.
Zikmund s hradu rtem svým kovovým,
z Týna jeho druh se duně zrývá,
byltě každý věrným druhem Tvým,
slavně Hus a Jeroným
píseň Tvou Ti přes celou vlast zpívá.
Ta tu zbude – chvíle přeletí,
zakypí zas spolná síla vzdorně,
před rovem Tvým, zlomě prokletí,
národ bude klečeti
srdcem k srdci, rukou k ruce svorně.
51
Vzplane cit, jak v Tobě vždycky žeh’,
skepsi filosofa básník zmůže,
bude krásný zápas o svůj dech,
však jej uslyšíš v svých snech,
na hrob když Ti počnou padat růže.
23. IIII. (1908)
52
SKŘIVANÍ PÍSEŇ...
(Elišce Krásnohorské.)
Skřivaní píseň chtěl bych mít,
když nad polem se chvěje
v uzrálých klasů zlatotřpyt
všem žencům do naděje,
a tou Vás pozdravit.
Jí Vaše píseň sestrou jest,
táž těšitelka v trudu,
jar probuzených čarozvěst
pro každou českou hrudu –
a obě – sestry hvězd.
Ta hrdá píseň v dobách zlých
vlast celou k slunci nesla
výš vichřicí slov plamenných,
a hned, kde naděj klesla,
zas každý hlavu zdvih’...
Šla z krve v krev vše srdce hřát
tak sladce bez hlomozu
a neuměla kejkle hrát,
ni módní stavět posu,
jen svatou láskou plát.
53
Jen svatým hněvem z bědných pout,
jež vlečem žalostivě,
vše mysli ve vzdor zažehnout,
a kde kdo chabnul mdlivě,
jím do rozruchu hnout.
A Vaše bytost v jeden svaz
je s písní, bez všech kliček,
a nelákaly nikdy Vás
přemety korouhviček,
chytráků hodokvas.
Tak zpříma denním klopotem
vpřed odevzdaně jíti
za srdce svého tepotem,
svou prací věrným býti
i celým životem:
Zda v něčem jiném štěstí tkví
a v práci svoji víra
a dobývavá síla lví
a sláva bohatýra
i pravé vítězství?
(1907)
54
SENSITIVA.
(Za Janem Červenkou.)
Řídneme – lesík prosvětluje
peň za pněm zvrácený je klát,
výš přerůstá jen smutná thuje,
a z dálek začlo mrazně vát.
Motýli křídla černých flórů
tázavě kladou na pňů šeď,
a silné srdce ze svých vzdorů
se v úzkosti ptá: A kdo teď?
Řídneme – průlom po průlomu,
už větev k větvi nesahá
z té dáli rozestouplých stromů
a do prázdna se napřahá.
A dosáhne-li ruka k ruce,
tak zběžně jenom zavadí,
a oko, co rve nitrem prudce,
v lhostejném zdání nezradí.
16.(16. I. 1908)
55
SLAVNOST MRTVÝCH.
Ti, jež jsme milovali,
a kteří umřeli,
jsou stále u nás a my s nimi,
přátelé s přáteli.
Však jednou za rok zvláště
jest jejich slávy čas,
kdy tichý vzdech jim přinášíme
a hrobních světel jas.
A mrtví naučí nás
nést snáze trud a hnět
a život brát, jak volně plyne,
a všecko odpouštět.
56
PÍSMA MRTVÝCH.
Rok za rokem jich přibývá,
těch drahých jmen, těch zlatých jmen,
člověk se na ně zadívá –
též přibude k nim kterýs den.
A přibude k nim, bože, rád,
rychleji, než se naděje,
jak se stromu když padne svát
list do vozové koleje.
A to ho při tom bude hřát,
a to ho při tom zkonejší,
že bude těm, jež míval rád,
v těch mrtvých ještě milejší...
57
PÍSNIČKÁŘ SVATEBNÍK.
(Miladě Vrchlické.)
Rád písničkář se dostaví,
kde připíjí se na zdraví,
a o pohárek zlehýnka
sklem číše svojí zacinká.
A dvakrát rád, když svatby jsou,
zavýskne sobě veselou,
nevěstu v pase uchvátí
a dá si sólo zahráti.
Tož jsem i zde – však umlkám
a jenom zdáli naslouchám,
zde rajská píseň dávno zní,
Jste sama písní svatební.
Ta v nový život bude most,
v té krásna všecka budoucnost,
ta sama sobě stačila,
by vlastní ráj si stvořila.
58
A odtud, vari, všetečná
písničko má a zbytečná!
Neb co se tomu vyrovná,
kde zpívá láska královna?!
59
LESNÍ IDYLLA.
(Jar. Vrchlickému.)
Vichřice práskla v sivý dub,
jenž doubravy byl králem,
snad byl to signál na odstup,
a strom již padal málem.
Haluz mu klesla do mechu
a sčísla nízké smrčí,
však vzpjal se hned a k oddechu
zas čelem v mraku trčí.
Jen čerstvá rána bělá se,
ta do hluboka vjela,
a lesem šept jde v ohlase:
už padne brzo zcela.
60
Je třeba zavčas uvážit
a obhlídnout se v kole,
neb nejvyšší tu musí být
a pod ním nižší dole.
Cíl, kam by trefil hromů vztek
i pocel jitřních svitů,
skrýš šplhajících veverek
a hladných parasitů.
Hned je tu špaček advokát
a zkoumá preventivně,
zobákem začne míru brát
stromečkům uvnitř i vně.
Ten bouček hrdý při rokli
by králem moh’ být nově,
je vláhou stále podmoklý
a roste vývojově.
I bříza onde velice
ční nad vše v lepém vidu,
má suverenní ambice
a poesii lidu.
Tak lesem slyšet hovory,
i ježek divnou mele:
„Když Mojžíš zašel na hory,
je nastoleno tele.“
61
Sny o růstu, ne o pádu
sní dub však beze změny
na žhavé zlato západu
jak titán vykreslený.
(1908)
62
PÍSEŇ.
(Své ženě.)
Našli jsme se náhodou
jak dvě vážky nad vodou,
nemyslil jsem, nepočítal,
polibky jsem jenom chytal,
a je most
z nich už na věčnost.
Zde byl kámen a zde kříž,
přes ně jdem si blíž a blíž,
ruka ruku pevněj svírá,
co chořelo, pozumírá,
a nám z běd
roste nový květ.
Přijde-li noc bez luny,
vichor v naše koruny,
přejdou, míru neporuší,
který dala duše duši.
A v tu tiš
slunko svítí výš a výš.
63
Našli jsme se náhodou
jak dvě vážky nad vodou,
nemyslím a nepočítám,
polibky Tvé tiše chytám,
ať je most
z nich až na věčnost!
64
HROBOVÁ SVĚTLA.
(Své ženě.)
V tmě nocí bezesných, jež na mne číhají
jak neúprosní lichváři,
vždy světla příšerná zřím kroužit potají,
a ta mne volají a ta mi kývají
a plazí se mi po tváři.
Kruh s kruhem blíž a blíže slní zornici,
jdou, okem v lebku vnikají
a lebkou v jiskry rozsypou se sršící,
a jiskry tančící a barvy měnící
s kruhy se rvou a splítají.
Znáte ta světla? Jsou jak u cest signály,
kde zeje propast na kraji.
Já s nimi pohrávám, když temnem zaplály,
jak by mne lákaly, jak by mne volaly
tak potají, tak potají...
65
A mám jich plný zrak a hledím v strnutí
v hru jejich divou, bezhlasnou,
tu ruky předrahé ucítím dotknutí,
a kruhy v planutí a jiskry v trysknutí
v té ruce rázem uhasnou.
66
KVĚT BOLESTI.
Zakřik mne příšerný hlas
z daleké, mrazivé sluje.
Radostné oči mi zhas,
v obzorech černá se thuje.
Bolesti palčivý květ
v srdci svém rudnouti cítím,
bílý den vidím se tmět
a z rány krvácím kvítím.
Písnička mrtva je už,
obloha splynula v šedi,
a chmurných příšer mně druž
ve zraky upřeně hledí.
Kývají, lákají, pojď!
do nové bez bolu země,
za moře pojede loď,
kotvy už rachotí temně.
67
Královna Bolest však blíž
květem svým k trůnu mi kyne.
Jeď, lodi, samotna již,
vůně se ze květu line.
Jeď, lodi, zůstanu zde
vasalem Bolesti sloužit
královně a srdce své
do lázně očistné hroužit:
Přijde-li slunečný jas
s písničkou umlklých ptáků,
s blankytem oblohy zas
a s kytkou polního máku...
68
PÍSEŇ.
Bylo slunka málo, málo,
kde jsem stál a rost,
víno moje nedozrálo
duši pro radost.
Na rovinách siré mžení,
přestalo už hřát –
a mé hrozny o jeseni
tolik chtěly plát!
Křídla duší mrtva v mdlobě –
Jak, co zbylo, vzít?
Všecko musí umřít v tobě,
abys mohl žít.
69
III.
DŘEVORYTY.
[71]
RUDOHOŘÍ.
Posupně a hrdě ční
v mír a pokoj sváteční
české hory v dálném šeru
na severu,
slyš, co z hlubin jejich zní.
Není pastýřů to zjev
nad jeslemi, ani zpěv
serafínských harf a tónů:
v hlahol zvonů
vře to věrná česká krev.
A ran temných ráz a hrom
slyšíš dunět v tichu tom,
kováři si pospěšují,
sílu kují
hrdých vrahů na průlom.
73
A šum slyšíš, kovu syk,
jisker trysk a jisker znik,
čest se brousí v díle hbitém
s jemným břitem,
všech roun zlatých výbojník.
A ten vyjde z hlubin hor
silou mlád v náš rmut a spor,
vzplane země pod přímrakem,
jeho zrakem
srdce zjihnou prosta kor.
Posupně a hrdě ční
v mír a pokoj vánoční
české hory v dálném šeru
na severu,
vítězův krok ztad k nám zní.
Vítán buď, nás v boji ztuž,
by stál věrně k muži muž,
čistou duší dílu oddán,
nezaprodán – –
Vítán buď, čas přišel juž!
74
VÝČITKA.
Lecčím prosluli jsme chrabří,
tělocvik nás v síle zdvih,
feudální parkány z habří
přeskakujem v jeden mih.
Vzpírat známe každou tíži,
cepy mávat nad hlavou,
kdyby stál jim někdo v blíži,
měl by lebku krvavou.
Kde se dá jen vyniknouti
z prostřednosti řetězu,
odtud z olympijských poutí
nesem věnce vítězů.
Novým vánkům rozumíme,
jež k nám linou se všech stran,
k novým zorám v touhách zříme,
a jim okna dokořán.
75
K rekonstrukcím sebe sama
zjemnělý náš spěje cit,
v epopej anebo drama
lidství své chcem vyhrotit.
Už jsme syny věků příštích,
dnešku živ jen troglodyt,
tvárnou silou klíčí v tříštích
starých model nový rit.
Oře slunné s bleskným hledem
v trysk svých vozů známe hnát,
však jen jedno nedovedem:
tvrdě, tvrdě, tvrdě stát.
76
ORÁČOVA PÍSEŇ Z JARA 1849.
Po volné roli volně jda
tak ponejprv zas jarem
se opájím prost svého jha
svobody čaročarem.
Živ zlatým klasem nebo hložím
vždy volný na svém zůstanu,
duše ni těla nepodložím
žádnému nikdy tyranu.
Plaj, slunko – vichře, poceluj
mně líce v plesném víru,
tak přišel přece březen můj
a klíčení s ním v míru.
Živ zlatým klasem nebo hložím
vždy volný na svém zůstanu,
duše ni těla nepodložím
žádnému nikdy tyranu.
77
Je krásné jaro národů,
jež stará pouta láme,
tak na pouť k svému obrodu
se bez váhání dáme.
Živ zlatým klasem nebo hložím
vždy volný na svém zůstanu,
duše ni těla nepodložím
žádnému nikdy tyranu.
Až ono slavné jitro vzplá –
ta víra žije ve mně –
kdy volna bude jako já
i celá moje země.
Z brázd práce mé a tužby vroucí
ten červen vzejde svobody,
žeň má, se volným mořem dmoucí,
v mír sloučí všecky národy.
78
BOJ S DRAKEM.
K Alšově lunettě.
V prach mrtev klesne dračí běs,
jen vydrž, mládenče, chvíli!
Vstříc vyjde tobě večer dnes
zjev mladé dívčinky bílý.
Kytičku máků krvavých
a rty své podá ti daní,
že neklesl jsi v ranách svých
a bil se krvavě za ni.
Má každý národ takovou
a mrtev zanik by bez ní,
ji Volnost, dceru slunce, zvou,
nic nad to sladčeji nezní.
My o ni rvem se od věků,
nám ona od věků rvána.
Hej, mládče, vydrž, v daleku
již není poslední rána!
79
Poslední rána draku v leb!
Och, jak se široce dýchá!
Jak proudný zas je krve tep
a dražší kvetoucí lícha!
80
SOKOLSKÝ POPĚVEK.
Ještě není čas odpočívat,
ještě není,
leda v oddech jen může zbývat
okamžení.
Pak zase výš a zase dál
a zase v boj i v stráž
bys perutěmi vlál,
oj, Sokolíku náš!
Ještě není čas z lovu domů,
z lesů, polí,
rohy lovčí ať písní hromu
zahlaholí.
Jen stále výš a stále dál
a stále v boj i v stráž
bys perutěmi vlál,
oj, Sokolíku náš!
81
Přece kdys halali zazní v pláni,
a zvěř klesne,
kol ní ozvou se koncem klání
písně plesné.
Zatím jen výš a jenom dál
a stále v boj i v stráž
bys perutěmi vlál,
oj, Sokolíku náš!
82
MORAVSKÉ VLASTI.
Slunečko jitřní oblévá jemně
plamenem teplým víc a víc
širé tvé nivy, Moravská země,
a duše jemu spějí vstříc.
Plameny zlaté i do těch kanou,
ke květu nutí, ke zrání
v Tatranských výškách, zelenou Hanou –
plameny sebepoznání.
Jediná ty jsi ve světě celém,
nejkrasší kvítí z tvých je luk,
nejsladším kanouc medovým pelem,
nejdražší tvé je písně zvuk.
V chaloupek tvojich útulné skrejši
nejteplej vždy, i v zkouškách zlých,
a k tobě shodou nejvěrnější
jest ruka ruce synů tvých.
83
Ale i rána nejhlouběj raní
synovskou rukou zaťatá,
častěj než láska byla tvou daní,
jíž byla’s nejmíň bohata.
Z minula v dnešek smutky se linou
na mohyl travná klenutí,
a vidíš pády vlastní jen vinou
rozpjatých k letu perutí.
Snad proto zchudla’s na velká chtění,
dívčice skromná s kytičkou
v bláhových rájů vnořena snění
s nahnutou k ňadru hlavičkou.
Českého juna výbojných ramen
družice dosti lyrická –
zatím týž v žilách bouří ti plamen
a tatáž síla nadlidská.
Shoď cetu dívčí, placáček s hrdla,
k rovnému v roveň jako muž!
ke stejné práci dlaň tvoje ztvrdla,
za jedním cílem vzhůru juž!
Slováckým tempem zadupej sobě,
kloboukem zatoč do vzduchu,
českému bratru ruce dej obě,
zavýskni s ním, vpřed, ejchuchu!
84
To cena tvoje z pradávných věků
a to tvůj úkol zítřejší,
na pevné paty stoupneš si z kleku
a hlavu vypneš do vejši.
Na horách kolem ohňové vzplanou,
roj černých ptáků zaplaší,
a bude jasno přes celou Hanou
až k dálné horské salaši.
85
HANÁCKÁ KRAJINKA.
Prázdnou cestou prach se plouhá,
kola tvrdě skřípají,
černohřiví koně zdlouha
do kolejí stoupají.
V nekonečno cesty bílé
hledí vozka ospalý,
vzadu míle, vpředu míle,
strom a sloupek zčernalý.
Topol míjí za topolem,
hrušeň, jabloň, pláňata,
parno léta hraje polem,
praská pšenka klasnatá.
Struny slyšet slavné lyry,
vzduch se jimi tetelí,
jakoby v kraj široširý
z jiných světů zazněly.
86
Naslouchá jim někdo v kraji?
Vozka klímá, mír a klid.
Pláňky v mdlobném žáru zrají.
Lze tu něco probudit?!
87
JAK JSEM ČETL „VÁCLAVA Z MICHALOVIC“.
(Motiv ze semináře).
Po deváté cinkylinky
vrátný zvoní k spaní.
Zavři scripta, zavři duši,
konec – zhřešíš maní.
Po deváté ďábel chodí,
jako bubák straší,
pokřižuj se, odeženeš,
co ti v duši raší.
Měl jsem ďábla pod klerikou,
na prsou mne žehl,
od knihkupce pašován byl,
teď mi na pult lehl.
Místo spaní čtu ty sloky, –
nu, ať zhřeším lehce,
když ten ďábel ze svých klepet
pustiti mne nechce.
88
Zlato verše v sny mé kane,
rým se pojí s rýmem,
klerika zřím před monstrancí
kadidlovým dýmem.
Jak on trpím nevěřící,
křičím na něj „bratře!“ –
superior na inspekci
byl již v druhém patře.
V bačkorách, jak chodil vždycky,
v sny mé přišel mladé,
potichu jak fantom tmavý
přes knihu dlaň klade...
Duše bludná odpykala,
co jsi napsal, mistře,
latinsky mi odcitoval
jeden koncil bystře.
A já do dnes nad Tvou knihou
zjevením jsem jistý:
zřím, jak ruka roztažená
hrabe nám ty listy.
89
KONEC IDYLLY.
(Pražskému Podskalí, které zmizelo.)
Podskalské zvony zvonily
jakoby na pohřeb z rána,
a byl to konec idylly,
jež byla pochována.
Šel starý vodník v průvodě,
už nemá pod skalou klidu,
kde hučí lodi na vodě
a hlučí zástupy lidu.
Rytíři vyšli z nitra skal,
kde dleli po sta let v míru,
když jim byl špičák prolámal
do sálu skalního díru.
Francouzský major v patách jim
škrtitel stráží, se plouhá,
nečinným už je kolik zim,
a je mu chvíle tak dlouhá.
90
Též pěti králů přízraku
pláč škubá za rakví rtoma,
neb v novém zbrusu činžáku
pranic se necítí doma.
Žid s hlavou sťatou pod paží,
jenž kradl hostie zvykem,
po sladkém soustě nebaží,
dnes by ho zavřeli mžikem.
Čert kuchař z Emauz posléze
po mnišsku zkuklen zub cení,
psa veda na žhavém řetěze –
co bylo, ach, škoda, – není!
Praktický svět je, zmoudřelý,
strašidla jsou mu již nicky,
uličky jejich pozdélí
osvětlil elektricky.
Přestal již vonět smolný pach
šumavské živice z ohrad,
je srovnán strmý břehu svah,
zde těžko si milencům pohrát.
Zhlazený kámen vyrovnán,
příkře se od vody věží,
ztulený domek rozkopán,
vše vánek provívá svěží.
91
Jen zlaté lože Libuše
pod skalou v hlubině zbylo,
by jednou v slavné předtuše
z tmy vzhůru vystoupilo.
92
INSERÁT.
Hledá se panoš k jednomu pánovi,
uctivý panoš a pohotový,
nechť umí šplhati v lanoví
až na hrot stěžně praporový.
Sluneční vlajka musí tam stále vlát,
čerstvá a nová a holdující,
loď míní stále cos dobývat,
do temnot nočních vnášet svíci.
A panoš musí troubiti v hlásný roh,
ze sta míst ozvěnu vůkol bouřit,
pán, jinak mrzut, by málo zmoh’,
začal by jasné čelo chmouřit.
Nemusí věřit v pánovy úkoly,
ni v jeho barvy, to nepřekáží,
jen roh ať do dálek hlaholí
z lodního koše věrnou stráží.
93
Je třeba slávou napořád hýbati,
denně ji dovedně nasolovat,
sic počnou červíci břichatí
ji rychle žráti a v ní plovat.
Přijme se panoš takové schopnosti,
praporčík, trubač i chladič skrání
k rytíři Graalu to z bohův milosti –
výpověď podle ujednání.
94
NEVĚŘÍM MAJÁKŮM...
Nevěřím majákům v úskalí,
jež tam tak najednou vyvstaly
z kypících varů a pěn.
Šalebně jakby mžikají
klamnými směru údaji
a v bradlech vítají plen.
Nevěřím pršení vavřínů
včerejších vítězně do klínu,
již zítra žloutne jich list.
Lepší je v lidské prahnutí
kamene drsné řinknutí,
ledové vichřice svist.
Nevěřím davovým nadšením,
věřím jen umrlých vzkříšením,
jež pokryl v trávníčku rmen.
Co pravé v tobě, nehnije,
půl věku mrtvo, ožije,
pravda jen z hrobu jde v den.
95
IV.
IRONICKÉ HUMORESKY
A POHÁDKY.
[97]
SKVOSTY.
Paní Kornelie vítá hosty,
jest jich ruchu plná exedra,
šustí roucha, blyskají se skvosty.
Fontán chládkem vane do vedra
a hrá duhou v slunci, oliv květy
mezi sloupy zvenčí kývají,
kytara zní, tančí dívek čety,
v rhytmy tance sobě zpívají.
Bílý hedbáv drahých rouch se sněží,
vlečná stola vedle řásných pall,
perly mléčné v účesech se věží,
hřeben slonový jež umně spjal,
na ramenou zlaté kruhy září,
rudě světélkuje drahokam,
mladším zdá se pod ličidlem stáří
aspoň na chvíli si v sladký klam.
99
Rozkoš Říma vešla sem v dům Grakchů
pochlubit se dary vítězů,
dlažbou prostřít vlečky vzácných nachů,
zbádat cenu zlatých řetězů,
které daly s porobené šíje,
když ji římské meče zkosily,
Karthago i hrdá Numantie,
a jež jejich ženy nosily.
Oči žhou a hovor zvědavosti
chvátá od úst, fíky na misách
zlatě vypuklých od hostě k hosti
nosí otrokyně, ret kde zpráh’,
rytou gemmu ručky obracejí,
váží čelenky, jich zkoumán třpyt,
tajnou závistí se brvy chvějí,
je-li těžší, co má lehčí být.
Mezi nimi paní domu bděle
jako hostitelka přihlíží
v prostém rouše, bez ozdoby skvělé,
zlatý tret jí paží netíží,
vlastní krásou duchaplné ženy
všecku výstroj vnější vyrovná,
a jsouc vědoma si svojí ceny,
vprostřed žen dlí jako královna.
Vlídně kyne, kde se perla chválí
do duhova hebce měňavá,
100
prsten cení přinesený z dáli
přes moře jak lásky zástava,
jemnou látky pavučinku hladí
a jen líbezně se usměje,
krasší umístění šperku radí,
lepší uplatnění trofeje.
A tu jedna z matron udivena
k paní Kornelii pohledne:
Přítelkyně„Přítelkyně milá, též jsi žena,
jejíž krásu šperk vždy vyzvedne,
a přec nevzala jsi ani kroužku
na malíček. Proč to? se tě ptám,
zvědavosti naší zkrať již zkoušku,
nejvzácnější šperk svůj ukaž nám!“
„„Ba, mám šperky, ráda ukáži je,
nejvzácnější skvosty, jaké znám...““
a již kyne, kde vchod clona kryje
k atriu – „„tam schovány je mám.““
V síň hned vchází mládenečků čtvero
bosonohých v bílých tunikách.
Jak by zjasnilo se vůkol šero
a sám Foebus překročil ten práh.
„„Mé, hle, skvosty! Matka nemá nad ně,
těmi nejkrásněj se ozdobím,
až jim ctnosti vštípím srdcí na dně,
by též okrášlili kdysi Řím
101
vzory mužné cti a římské pýchy,
vlast by kvetla s nimi v bezpečí,
zlatým klasem vlnily se líchy –
hle, toť okrasa má největší...!““
Kornelie matka líbá syny
v jasná čela. Pomřel smích a šum,
jak by vědomi si tajné viny
hosté mlčky opouštějí dům,
vůně za jejich se rouchy vine,
šafránový prach se rozletí –
zbyla tu jen matka v síni stinné
s čtyřmi syny v těsném objetí.
102
ŘÍMAN.
Dnes Řím se chystá k plesným dnům
vděk bohu Saturnovi v klidu,
pán přidruží se k otrokům,
a rovnost bude všemu lidu,
blíž toga bílá přichýlí
se po bratrsku k chudých cáru;
tak pro život se posílí
ctnost občanská zas beze sváru.
Již z heraklejských brázd a rýh
krev slunce vypilo, jež tekla
z pod šlápot obrů Pyrrhových;
těch římská chrabrost přec se lekla. –
Ať jdou si mrtví Orku vstříc,
vždyť náhrada se za ně získá,
má římská matka synů víc,
však po živých se k svátkům stýská.
Ty Pyrrhus zajal, ale z pout
je musí v ten čas propustiti,
103
je matky musí obejmout,
by byli silni trpět v žití. –
A k Tarentu již posel v spěch,
k bílému městu pyšných věží,
kde modrý záliv zčeřen vběh’
a houpá lodi u pobřeží.
Tam plno vojska, šum a ruch,
plá řecké víno, voní myrrha,
zní píseň k lyře v hostí kruh
kol stolu vítězného Pyrrha.
A dole v lodích u vesel,
jež z boků v trojí řad se dlouží,
dlí mnohý Quirit nevesel
a z dáli po domově touží.
Král zasněn v duchu vidí je,
i sám co bez náhrady ztratil,
zří mrtvé vojsk svých legie
a vše, čím vítězství svá platil.
Tam nezmůže nic nepřítel,
kde vlasti srdce všech jsou štítem,
leč spojencem by chytře měl
lstnou proradu v tom boji lítém...
Krok tvrdý zazněl sloupovím,
a římský posel v síni stanul,
zrak jeho s okem královým
jak dvojí zajiskření vzplanul.
104
,Kdo jsi?‘ král ptá se. – „Prosebník.
Jal’s římské juny; na čas krátký
ó, dovol, králi, tobě v dík
ať doma slaví boží svátky.
Já ručím za ně, v pravý čas
se do jednoho zas ti vrátí...“
V řeč skočil jemu králův hlas:
,Ó, ano, mohlo by se státi,‘
a povstav k poslu těsně stoup’,
,však ty zůstaneš u mne za to;‘
a do očí mu pozřel hloub:
,dám tobě vše, i cti i zlato. –
Však vím, kdo jsi, že’s odvahou
již sobě věnců travných dobyl,
a podáš-li mi ruku svou,
tvé čelo diadem by zdobil.
Mně bratrem budeš na roveň,
Řím snadno zapomeneš dálný,
a spolu půjdem v slávy žeň
a s mečem v pochod triumfálný.
Svět široširý bude náš
a národy a jejich říše...‘
„Hru pochybnou, ó, králi, hráš;
jsem Říman,“ řekl posel v pýše. –
,A co ti brání, abys rost’
mou přízní?‘ král zas chvějným retem.
105
„Jsem římský muž, to mužů ctnost,
jimž jejich vlast je celým světem.“ –
Král mračně zhlíd’ a kynul bled
svým otrokům, již podál stáli.
Již duní země, prach se zved’,
slon obrovský tu v pomoc králi.
Děs, hrůza, strach – vše deptá v nic,
však Říman jedva brvou chvěje
a tasiv dýku stál mu vstříc:
„Aj, známe se od Herakleje!“
Tu Pyrrhus král se v srdci hnul
a pravici svou podal hosti:
,Spíš slunce snad bych vyšinul
než tebe z dráhy cti a ctnosti.
Jdi v míru domů, svátky slav
i zajatců sprosť lodní celu –
je nejkrasší váš římský mrav
muž proti muži čelem k čelu.‘
Tak Fabricius přešťasten
spěl s druhy svobodnými k Římu.
Však nežli minul z půle den,
Řek jakýs tu se přidruží mu
a tajně praví ztlumiv hlas:
,Zde list máš, pane, čti jej v mžiku
a pisateli zašli vzkaz:
buď snítku s olivy neb dýku.‘
106
Zněl takto list: „Já krále znám,
Tvé vítězství Ti nepromine,
on s novou silou vtrhne k vám,
a v jeho jhu čest vaše zhyne.
Dost bylo již všech psot a běd,
nechť šťastna otčina jest reků,
mám jistou zbraň, ta zve se – jed.
Chceš, zasloužím si vašich vděků?
Meč králův zlatem vyvážíš,
má mzda to bude, třeba v mále...“
Dál Říman podlost nečet’ již,
co Nikias psal, lékař krále;
list zrady králi odeslav,
tam připsal svoji doušku smělo:
„Je nejkrasší náš římský mrav:
muž proti muži čelem v čelo!“
Král žasl znova, když to čet’,
Řím nedobytný viděl v dáli,
kde u zdí města v nespočet
tak skvělé ctnosti branně stály.
Svým vojskům v lodi rozkázal –
již vesla zašplíchala temně,
to k Sicilii v pout se dal
od břehův Romulovy země.
107
RADA APOLLINOVA.
Od Athen do Delf pod Parnassem
dnem nocí rychlý posel hnal.
Hněv Helladou chvěl oním časem
za ránu, již jí barbar dal,
za ránu ve tvář, drnče zbroji
a stoje tam dnes ve výboji,
kde volný Hellen včera stál.
A posel stanul přede chrámem:
„Rci, nesmrtelný, radou spas,
jak malí velkých pych my zlámem,
jak uvolněný vznesem vaz?
Zda spravedlivo a zda k štěstí
jít proti pěsti také pěstí?
To ptá se Aristogoras.“
Rtem Pythie bůh řekl na to:
Věz, nikdo malým není juž,
když nazpět chce, co jemu vzato,
108
však v otroka se mění muž,
když boha ptá se zpoličkován,
klíč zlaté rady kde je schován.
Máš pěst, a je-li tvá, tak buš!
Ne ráně ranou, ale třemi,
když národ trpí, zdráv-li’s, čel,
tím pokoj bude ve tvé zemi,
a ctít tě bude nepřítel.
Ráz proti rázu, ten je větší,
kdo včas má meč svůj proti meči,
ten sklízet bude med svých včel.“
S tou radou spěchal posel domů
přes hory, lesy v úpadu.
Hellespont hned pak duněl v hromu,
a Olymp chvěl se v základu.
U Salaminy zrudlo moře –
však z něho vzplála slávy zoře
nad volnou, silnou Helladu.
(1891)
109
ČESKÁ POHÁDKA.
(Dovětek k „Písni o Činu“.)
Na skleněné hoře až tam u oblaků,
za níž slunce zlaté oře přepřahá,
věčný Čas má palác ze stříbrných mraků,
do nebe až věžemi on dosahá.
Syny Věky Čas ztad na zem rozesýlározesílá,
jdou, své nože v starou lípu zarazí,
nevrátí se, jemuž v stromě ocel bílá
rezí krvavou se zamží, nakazí.
Královstvími jdou a zeměmi a světy
Věkové, a sto let jest jim vteřinou,
pod nohou jim vzrůstají a vadnou květy,
leč jak otec věčni jsou a nehynou.
Lesklý nůž svůj z těla ohromného stromu
vytrhne a širou branou k paláci,
jak byl odešel, tak po stu letech domů
ze zkušené každý z nich se navrací.
110
Stará kniha těžká v jedné je tam síni,
sponou bronzovou je spjata velikou,
Rok, pták báječný, ji perutí svou stíní,
Čas ji zove národů všech kronikou.
Věkové, když přijdou, píší beze dlení
do ní zkušenosti z cest, co zažili:
rudé hvězdy – národů jsou narození,
černé kříže – národů jsou mohyly.
Opět věkové jdou k oblačnému hradu.
Prošli království a říše v dálavách,
vichr dme jim pláště, které letí vzadu,
věnce zelené se strou jim na hlavách.
Tak jdou Věky, v dáli kroky jejich duní,
brána stříbrná je vítá dokořán,
s bájným ptákem už jich návrat čeká u ní
Čas, všech Věkův otec a všech Věků pán.
Kniha otvírá se, Věky psat jdou řadou –
zatím jeden v síni kroky zastaví,
bradu bílou má, leč tvář jak dítě mladou,
pohádku on zažil a tu vypráví:
„V srdci Evropy hor obklopena kruhem
země píď tam leží krásná na pohled,
z pradávna ji národ dobyl sobě pluhem
a též mečem o ni kruté řeže ved’.
Strdí oplývala, bujela a kvetla,
mezi lesy pole klasem šuměla,
111
byla plna slunce, plna byla světla,
královské v něm hrady sobě stavěla.
Z obzorů však mraky valily se temně,
sbily blesky vždy, co kvetlo, ve zlobě,
krev tam tekla proudy, zaslíbená země,
když jsem přišel tam, už byla v porobě.
Dobrý národ pozbyl všeho, co mu zrálo,
hrady královské mu rozvaleny v rum,
slunce zašlo, které v jasu nad ním plálo,
k pohřebním jen hrana zněla průvodům.
Dvě měl dcery královské, jež vroucně ctíval,
svaté každému a štíty národa,
k jejichž čelenkám se v zanícení díval,
slouly: Spravedlnost, druhá Svoboda.
Přes hory a řeky v násilí a s hněvy
do daleka kamsi v tmu a mrákavy
i ty božské obě nejzářnější děvy
posléz unesl mu zlý drak dvojhlavý.
Rytířů sta vsedlo na nejlepší koně,
cval jich přes hory a doly burácel,
za děvami každý v nejlítějším honě –
ale marno, žádný z nich se nevracel.
Vzali kosy, háky, topory a cepy
po rytířích potom prostí sedláci,
přes hranice do daleka širou stepí
dav jich v klopotu se divém potácí.
112
Ale marno, marno, návrat není žádný,
do prázdna zní volání a povely,
do prázdna zní všechněch úpor těžkopádný:
Spravedlnost se Svobodou zmizely.
Zatím hoch, jenž sláb jsa s matkou doma zůstal,
vzpomínkami živen uplynulých let,
zvolna v křepké síle na junáka vzrůstal,
okem vzníceným se počal rozhlížet:
brázdy zanedbané, pobořené chaty,
nade vším ten těžký, zakalený vzduch.
Vydech’ jednou, dvakrát vida východ zlatý,
potom opuštěný pevněj chytil pluh.
Trpěl kliden, ale v znoji oral, oral,
kladivo chyt’, chaty sbíjel zbořené.
Vyprahlý chléb jedl, jenž mu u rtů koral,
zkoušel, jak se čelo nese vztyčené.
Pradávná ta zkazka o dvou dcerách krále
svítila mu k práci, v snech ho zahřála,
silnějším byl ze dne a hrdějším stále,
jiskra doufání mu v srdci zaplála.
Zřel jsem ho v té práci, povyrostl v muže,
sto let díval jsem se, zdali neklesá.
Padal, vzpjal se, mdle a tím víc zas se tuže,
jak se hnala přes něj doby kolesa.
Křivdu hořce pil, tou na ocel je zkalen,
podrcený červ byl vlastní jeho brat.
113
Přece zázrak zřel jsem: v tříšť a rumy svalen
stojí tu dnes jeho nové práce hrad.
Princezny v něm ovšem dosud scházejí mu,
uvést je tam směle jest však připraven.
Líbí se mi muž ten, který z mlh a dýmů
poroby si uměl rozžít nový den.
Stojí vztyčen, na práh století tak vkročí,
dvojhlavý drak před ním už se zachvívá.
Hledí v dál a dlaní přistírá si oči,
paprsk Svobody už skráň mu oblívá.
Muž ten líbí se mi, za ruku jej chopím,
vezmem’ s sebou živou vodu nadšení,
práce silná bude štítem nám i kopím,
pozdravíme nový věk v tom znamení.
Z hradu v zakletí ty božské děvy obě
ať si vysvobodí...“ – ...„Budiž, tak se děj!“
kynul Čas, „jdi, synu milý, k lepší době
národu list nový hvězdou znamenej!“
(1900)
114
SRDCE KRÁLOVO.
Uherské roty táhnou z Moravy
od Brna, Třebíče a Olomouce,
jim v sledu sníh se čerstvě krvaví
a krovy plápolají k nebi žhouce,
řemdihy, kyje krále Matěje
lbi tlukou, kola vozová hřmí temně
a králi proklesťují kročeje
blíž Praze k vůli blahu české země.
Měl mnohý o ni starost, Jiří král
když zased’ slavný stolec Přemyslovců,
hru o korunu její kdekdo hrál
a všude plno bylo jejích lovců.
Byl Uher z nich a proto horší všech,
že „otče“ králi Jiříkovi říkal
a přec až v samé srdce jeho Čech
své zášti plameny a krví smýkal.
115
Zčernalo posněžené údolí,
jímž voj se lije řekou k Vilémovu,
vojanská váda cize hlaholí
v dusotu koní, ve třeskotu kovu.
Mráz bystře střihne, je již podvečer,
a úval v závětří se prohlubuje –
za horou vzadu rudý svítí šer,
a z lesů výše stříbrný člun pluje.
Voj stanul k noci. Ohně zaplály,
stan rozbit, král si také odpočine.
Od ohňů stíny tančí přes skály,
ruch zvolna doznívá a v spánku hyne.
Bdí stráže? Netřeba jich tentokrát,
vždyť Jiří daleko byl ještě z rána,
a kacíře se netřeba jim bát,
sem nepustí ho na ně skalní brána.
Sní krásný sen král Matěj k svítání,
zář zlaté koruny v něm tak je blízka –
Spí celý úval, ale na stráni
hle, v měsíci hrot pavezy se blýská,
lesk plaménky se šíří kol a kol
jak dlouhý řevěz po hřebeně hory.
Jest pastí nenadálou širý dol
vojsk Jiříkových spjatou pod závory.
Železných jezdců českých hromný klín
se šikuje již, drnčí tvrdé plechy,
116
vojenských sukní vlaje tmavý stín
a jíním svítí kapalínů střechy,
zrak hoří, hruď pak lační chtivostí,
den splátky přišel, jitro súčtování –
Však Jiří král tu stojí v tichosti
a v těžkém zamyšlení hlavu sklání.
Krev drahou vidí zase, jest jí proud,
ryk bolesti a smrti slyší v šíru, –
a soucit v lidštější zve náhle soud
jej, soudce císařů a strážce míru:
„Bít nebudem se, rozmilý náš zeť
nechť pohovořit přijde! Shodneme se...“
a králův povel, smíru nápověď,
všem k úžasu se od úst k ústům nese.
Msty nebude tak za vše úklady,
za mnohé křivdy, za sežehlé dvorce,
za rozvrat vlasti, za lsti, za zrady
a za křižáky, za Zelenohorce.
Vše jak by zapomnělo chvílí tou,
osudnou věčně, srdce Jiříkovo,
jež hledalo jen shodu přátelskou
na ruky stisk a na královské slovo.
Král králi dal je tenkrát v chalupě,
jež vypálena stranou k lesu stála,
a bylo králi Uhrů k potupě,
neb v mysli již mu nová zrada zrála,
117
když se svým vojem volně domů táh’.
Krev netekla tu, sněhem jiskry hrají,
a z bílých lesů vůkol na horách
havrani černí chmurně vylétají.
Něm stanul český voj a v dálku zřel,
jak nepřátelské hádě v mlhách tone.
Tu pod opatkem jeho hlavu měl
a nepřišlápl, nesměl chvíle oné.
Proč? Bude země za to v bezpečí?
Jen jeho král v tom „proč“ zná zákon lidský,
že srdcem vyhrát čest je největší,
a jím že člověk vítězem je vždycky.
118
POHÁDKA O MLADOSTI.
Žil byl kdys král a syna měl,
zázračné bylo to dítě,
mudrcům šesti povelel
učit ho všem vědám hbitě.
A mudrci se střídali
hodinou k hodině stále
a ve dne v noci hlídali
příštího slavného krále.
V desíti letech princ vše znal
moudrosti hluboké taje,
dráhy hvězd nebem spočítal
i světem daleké kraje.
Zpaměti slovník břichatý
od A až po Ž již uměl
a dlouhé smutné sonaty
na houslích dojemně šuměl.
119
Učených spisů v hojnosti
na různé otázky skládal,
o duše nesmrtelnosti
s mudrci často se hádal.
Však ani jednou, co mu dech,
motýle nehonil sadem,
ni za květem se nerozběh’
v radostném kypění mladém.
A ani jednou neměl čas,
moudrosti samé se uče,
by poslech’ onen bájný hlas,
jímž srdce v mladosti tluče.
Vyrostl v muže, kadeří
stříbrný vlas se mu vinul,
a tu on cítě uvěří,
že přece s něčím se minul.
Že kolem prázdno, schází mu
voňavá květina, schází
v nadběhlém blízkém podzimu
do plné života vázy.
Mudrci, hlavu ke hlavě,
co je to, řekli by rádi,
že stesk se ozval hlodavě
po rajském, nežitém mládí.
120
Ale princ skokem do sedla
za ptákem, který teď zpívá,
na cestu, jež by dovedla
tam, kde se mládí to skrývá.
K studánce čisté, zázračné,
ze které zapomněl píti,
k studánce v říši bezmračné,
perlivé v májovém kvítí.
A jel tak, jel a ptal se, ptal,
až projel krajiny dalné,
však mládí své tam nezastal,
když stanul u vody kalné.
Šedivá babka o berli
pláče a hlavu hloub věsí,
studánka se již neperlí,
a mlčí kolkolem lesy.
Stojí princ opřen o třmeny,
v studánku pohlíží zmámen,
vidí on do ní hozený
vlastní svou pravicí kámen.
Babička mizí v lesině,
vzlykavý vzdech za ní nyje,
a jenom koník z hlubiny
nakloněn potichu pije.
121
A smuten zůstal princ a chud – –:
tak schází jako dřív pouze
k plnosti žití doposud
jen mladost zažitá dlouze.
122
NOVÉ KRÁLOVSTVÍ.
Sem ke mně pěkně do chládku,
povíme sobě pohádku,
jak rytíř Chroust, jenž tenkrát žil,
po slavných činech zadychtil,
jak nespokojen se vším všudy
se do daleka vydal ztad
v zlé útrapy a mnohé trudy
království nových dobývat.
To bylo tenkrát, v brlozích
kdy plno draků žilo zlých,
kdy kouzelníci čarovali,
princezny starým králům brali,
kdy v oceli a železe
rytíři za nimi se hnali
v dál přes příkopy, přes meze.
Též Chroust měl hrádek na skále,
ale ten už měl na mále,
věž puklá byla shora dolů,
123
a stavba drolila se v zmolu,
v rumisku půl ho leželo,
a zdmi to vlhkem čišelo.
Zrezivěl štít již rytíři,
a díra zela v krunýři,
kol v polích místo obilí
králíci jen se rojili.
Mech dvorem hradním houst’ a houst’,
však nepřiložil ruky Chroust,
by vyplel jej a pole zoral,
rže zasil, zhubil neplechu,
jen zlobivě se rozkrákoral
na nehostnou vlast macechu.
Zde nezůstane. Za lesy
pod blankytnými nebesy
je nová říše, jak se tvrdí,
ta mlékem oplývá a strdí,
tam vše je jiné, lepší mnohem,
ta hojnosti je štědrým rohem,
tam lid je měkký, skoro hloupý, –
vyleště sobě rzivý plát
svým zjevem rytířským ho koupí,
i králem se tam může stát.
Chroust rozhodl se za chvilku,
osedlal svoji kobylku,
starými přioděl se pláty,
na hlavě přílbu pro postrach
124
s umrlčí lebkou, křížem s hnáty –
a juž se za ním zvedal prach.
Jel horem dolem k západu
tak dní a nocí hromadu,
ujížděl bořím, doubravou,
šermoval kopím nad hlavou
(mělť z toho šermu mistrovství),
až dojel toho království.
Hranici přelít’, jen se kmit’,
však mohl z toho rozum mít,
že v nové zemi, v novém kraji,
zejména tenkrát v době bájí,
též nový, jinší bude lid.
A byl.
Pár skoků skočil jen,
když náhle Chroust byl zastaven,
tu před ním trčí do vysoka
obrovská postať člověka.
Vypadal jak věž z daleka,
a Chroust měl z něho mžikem soka.
Kyj strašlivý hvizd’ ve vzduchu,
Chroust dostal z vichru záduchu
a s koně sfouknut na zem pad’.
Leč jal se přece utíkat.
Tu obr za ním jenom krok,
a již Chroust stanul, jak by zmok’,
přílbici ztratil, ba i meč,
a nebyla s ním žádná řeč.
125
Kůň pod nohami obru prch’,
(byl z nevděčných on jistě mrch),
a Chroust jak stéblo třesavě
před obrem chrul se ve trávě.
Za nohu chyt’ ho obr v mžik,
s sebou ho jako věchet vlík’
a smál se tvář jak měděnec:
„koukejme, jaký mravenec,
železný mraveneček smělý!
Takého u nás neviděli,
není ho denně k nalezení,
bude mít dcerka vyražení.“
A doma Chrousta v kůlnu vrh’
v okovech, aby neuprch’
(spěchal, byl právě v městě trh).
V té kůlně uhlí dřevěné
na zimu bylo složené.
Ač Chroust se tuze ulekl,
z pout přec se snadno vyvlekl,
bylť zámek u nich nedobrý,
dělána byla pro obry.
Ale v tom vyšla z kuchyně
domácí slečna obryně,
veliká byla ona též
zas jako trochu menší věž,
a pospíchala do kůlny,
kde kryl se rytíř potulný.
Tam uhlí chtěla nabrati,
večeři mělať zhřívati.
126
A hle, tu v koutku na uhlí
Chroust leží včecek utuhlý,
očkama mžiká, nesmělý,
a srdce se v něm tetelí.
A jak tu leží v brnění,
má slečna divné domnění:
„nu vida, krásné kleštičky,
už nespálím si ručičky;
když jsem je chtěla, táta houk’,
jakby šlo nový o klobouk,
ale přec koupil... Tatíčku,
dám ti hned za ně hubičku.“
Tak tedy Chrousta v brnění
ve kleště omyl promění,
chapadly byly holeně,
již zrezivělé neméně,
trup (kol se dlaní popadlo)
plechové tvořil držadlo,
a hlava zježená v tu dobu
byla jak knoflík pro ozdobu.
Tak sloužil rytíř hezký čas,
knír bělel mu a také vlas,
u kamen stával opřen v háku,
jsa druhem jenom pohrabáku.
Promluvit chtěl-li ze svých muk,
byl to jen jak by muší bzuk,
127
a ať si křičel, jak jen chtěl,
přece ho nikdo neslyšel.
Nejed’ a nepil zhola nic,
rezivěl ovšem víc a víc,
až jednou milá obryně
k jakési smejčíc hostině
Chrousta i s jeho přítelem
vydrhla leskle popelem
a schnout je dala v sobotu
na slunce pěkně ke plotu.
Oddych’ si Chroust tou hodinou,
protáh’ se plotem skulinou.
Tak tomu bylo, nejináč,
zůstal tam pouze pohrabáč.
Chroustu byl svět hned plný krás –
to se dá myslit, prosím vás!
Koníček jeho se tu pás’
na lukách v trávě a víc ztloust’
za onu dobu nežli Chroust,
zařehtal, shýb’ se zlehýnka,
to vítal pána, chudinka.
Ni mžiku rytíř neprodlel,
do sedla vskočil, jel a jel,
strom nestrom, skála neskála,
až se mu hlava klepala.
Ať byla noc, ať den se skvěl,
on pořád jel a pořád jel.
128
Tak přijel domů. Zatím hrad
v rumisko jemu všecek spad’,
však Chroust, výbojce veliký,
znal vyprávěti kroniky,
lhal sedě, lhal i ze stoje
a vylhal slavné výboje,
(již na to chyt’ se ten i ten,
že Chroust byl vně tak vyleštěn),
lhal podruhé i potřetí
a psal pak svoje paměti.
(Prosím vás, jakýž je to div!
Musil být přece nějak živ.)
Jenom že kdo chce – stár či mlád –
království nových dobývat,
ten musí býti bez řeči
obr všech obrů největší.
129
JEČMÍNKOVA MOŠNA.
Z ječmeniska na mezi,
už je tomu věk,
vstal jedenkrát z rána
chuďas Ječmínek.
Z dvorce když ho vyštvali,
s mošnou–mošnou – víc mu nedali –
do světa se vlek’.
V poli hořel planý mák,
rosou plála mez,
Ječmínkovi do kabele
přítel cvrček vlez’.
Ječmínek jak s meze vstal,
cvrček spustil, hrál a hrál,
a král cvrčka nes’.
Lépe hned mu bylo s ním,
poskočil si, ej:
„Zdráv buď, cvrčku muzikante,
nuže hrej mi, hrej!“
[130]
Do vesnice přišel král,
a tam cvrček v mošně hrál
ještě veselej.
Kdo ho slyšel, ten se smál,
v tanec musil jít,
starý mladý od podlahy
do kolečka lít’,
a svou stále v kabele
cvrček zpíval vesele
a s ním všecek lid.
Tak šel Hanou Ječmínek,
teprv teď byl král,
písničku když nesl v mošně,
kterou lidu hrál.
Ječmínek byl slávě rád,
to byl jeho majestát,
zahrál a šel dál.
Kdysi přišel do města,
žízniv jsa chtěl pít.
Hospodu hned pěknou našel,
v hopsoděhospodě byl žid.
„Koupím mošnu,“ králi prál.
„Neprodám,“ děl na to král
a chtěl dále jít.
Ale žid ho držel už,
klonil se a děl:
131
„Pojďte k nám a sedněte si,
já jsem nevěděl.
Nedáte-li, nedáte,
mošnu sobě necháte!“
A král pil, co chtěl.
A král pil a vesel byl,
cvrček ani cek,
v mošně seděl na dně v koutku.
Víc a víc žid měk’,
sladkou kmínku napořád
na královský nosil řád
králi na stolek.
Králi hlava klesla níž,
mošnu židák vzal,
potichounku na smetiště
cvrčka vyklepal.
Potom král se probudil,
mošnu vzal, však neplatil,
„cvrčku, zahrej!“ prál.
V mošně ticho, ani muk.
Král jí třás’ a třás’,
ale juž z ní neozval se
milý cvrčkův hlas.
Do země se klonil žid,
ze dveří co král už lít’
cvrčka hledat zas.
132
A tak dodnes nocí, dnem
hledá píseň svou,
po polích pak v stopách krále
lidé štvou se, štvou.
Kdyže asi, čekám jen,
přijde onen milý den,
že se naleznou?
133
KOUZELNÍKŮV SYN.
Už je to dávno, hodně let,
co Bublišák svou živnost ved’
a kouzelnictvím proslulý
své konkurenty pod nuly
co udeptával v tichosti
svou široširou činností.
Domeček jeho byl bys zočil,
na kuří noze jak se točil
na lesní mýti samý květ,
že radost bylo pohledět.
Z bílého stavěn kamene
zpod střechy, prejzy červené,
osmerem oken na vše strany
se koukal jako malovaný;
voněla vůkol fiala,
a bázeň tebe nejala,
přišel-li’s k němu na radu
v kvetoucí pěkně zahradu.
134
Sám Bublišák byl zcela lidský
a nevypadal kouzelnicky,
oholen hladce dvakrát týdně
hovořil s každým velmi vlídně,
poradil dívce, bábě, dědku,
a stálo to vždy jenom pětku.
Byl divný kouzelníka vzor,
co on však nesved’ živý tvor,
mělť starou knihu na peci
vázanou v kůži telecí
a v knize tajné říkání,
jež každou nemoc zahání,
jež milenci zas vrátí milou
a muži ženu povětřilou,
byť třeba byla utekla
přes hory, doly, do pekla;
a tajný veršík v knize byl,
jenž na světě vše proměnil
dle vůle, hbitě, bez všech muk
a lehýnce, jak řek’ bys fuk:
princezna byla z děvečky,
z oblázků sladké vdolečky,
z vdolečku bílý měsíček,
z měsíčku drobný troníček,
z chauffeura nový vévoda,
z punčochy vůdce národa,
z poddaných krále v směšný shon
velbloudi dvojím o hrbě,
z královské lásky gramofon,
135
ze slibů straky na vrbě –
jak život šel a jak se dal,
Bublišák provést všecko znal.
Být mělo-li zas jako dřív,
tu knihu vzal a třikrát zív’,
zahuhlal cos jak u hrobu,
vše vzalo svou hned podobu.
Měl vážnost, nejsa týrán dnou,
a klientelu náramnou.
Měl také synka, inu synka
a dcerušku, již volal Minka,
a jak už bývá, pro svůj cit
nemoh’ si s dětmi poradit.
Dceruška byla samé trety,
a kluk už kouřil cigaretty,
byl sice bit až v nemíře,
však přece dál krad’ halíře,
francefus lípal v úkrytu
a ptáky škrtil bez citu,
na hruškách zlobil sedláky
a vejpůl trhal čmeláky.
A přece tatík o to dbal,
by děti dobře vychoval:
drnkala Minka celé ráno
i odpoledne na piáno,
136
tvářičky sobě ličila
a francouzsky se učila
a nevyslovovala zle:
bon jour, monsieur, oui, s’il vous plait.
Kluk v tuhém límci po bradu
měl s otcem častěj poradu,
zda odkáže mu korců tři sta,
či má-li býti tenorista,
mělť talent k všemu veliký,
dva moderní znal klassiky,
kde který kopec spurtem bral,
sto goalů jistotně již dal
a všemu jen se vyšklíbal.
Když děti začly v domku rej,
co žilo v něm, to utíkej,
hospodyň stará strachy mřela,
a kuří noha jen se chvěla.
Když jednou šeřík jarem kvet’,
tu bylo hochu šestnáct let,
i popadlo ho mocné chtění
jak onen šeřík po kvetení,
po slávě lačnost, divý spěch
a krutá touha po činech.
Chtěl honem také něčím být
a ve světě se proslavit,
dát zítřkem svému životu
kulturní plnou hodnotu,
137
jiskrami ducha svítiti,
se intensivně vyžiti,
převýšit otce geniem
a rukavici hodit všem,
vždy k absolutnu všeho jít
a bohatě se oženit.
Tož napřed začal básně psát,
své klassiky dva brakovat,
z každého verš vzal, nejed’, nepil
a potně nové básně lepil.
Však marně ony vytryskly,
neb nikde mu jich netiskli.
Pak hnal ho výše vnitřní hlad
z lyriky skokem do dramat,
však i ta práce bez chvály,
těch dramat nikde nehráli.
Hú – zatřás’ jím běs v nitře zlý.
Jsa žlučí všecek zahořklý,
chtěl založit si vlastní list
a na padrť v něm všecko zhníst,
měl plno jiných záměrů,
v tiskárnách ne však úvěru.
Svět pojal proto v nenávist,
byl postrachem všech ptačích hnízd,
rval květné sněti se stromů,
kam stoup’, tam vnesl pohromu –
a brousil zvlášť si zloby dýky
138
na staré vůkol usedlíky,
že zetěm ho mít nechtěli
a dvéře před ním zavřeli;
lál vlastenectví advokátů,
že zpátečnickou roli hrá tu,
že bombastický je to žvast,
a smál se rýmům vlast, past, mast,
ba i dva mistry klassiky
za uši chyt’ jak králíky,
že nuly jsou, zle jal se křičet
a toporné jim verše vyčet’,
že beznervně jsou zakyslí
a vývojově nemyslí,
že veškera jich dlouhá práce
jest papírová dekorace.
Však čím víc křičel, žel, ó žel,
tím méně posluchačů měl,
až posléz bez vší ozvěny
sám zůstal vztekem zelený.
Tu vzpomněl si, že za pecí
je kniha v kůži telecí,
kouzelná kniha veliká,
jež divné divy odmyká.
Až Minka zítra po ránu
zasedne opět k piánu
a tatík půjde za řemeslem,
tu knihu vezme, čárným heslem
z ní malou zkoušku připraví
a užije i zábavy.
139
To zdaří-li se, potom svět
snadninko bude obracet
vždy na svou pravdu; cito, cito
se vyklasí mu slávy žito,
a jako fládr v pařezu
svou najde žití synthesu.
Nápad a za ním v patách čin:
vzal knihu kouzelníkův syn,
tu knihu v kůži telecí,
jež doma byla na peci,
kolkolem jizbu obzírá
a knihu tiše otvírá.
Hle, tu je verš, verš kabbaly,
jenž slabikován pomaly
zněl takto: „Bobus, pronobus,
jak já chci, budiž každý kus,
arata, abra, kadabra,
buď takový, jak má chce hra!“
A že byl kluk to zlomyslný,
měl program svůj hned v mysli plný,
čaruje krásně, velí zbystra,
že ve chvíli té předstih’ mistra:
„buď z Minky, jež hrá strašné škály,
kukačka-stračka v lesní dáli,
z klavíru myš buď šedivá,
ať pod zem jede, protiva,
a z hospodyně budiž hned
tureckých bedna cigaret,
140
z domečku zajíc, z peřin stohy
a lovecký pes z kuří nohy,
ze štěpů v sadě pometla,
z komína maják bez světla,
buď z tyček v plotě v haptáku
regiment modrých vojáků,
z krocana setník, z lávky kůň
a z tvrdé cesty labská tůň.
Vojáci, pušky u lící,
střílejte po tom zajíci,
bác a bác v pole souvratí,
však erár prach vám zaplatí.“
Ihned se stalo, jak si přál:
kout lesní byl bys nepoznal,
domeček – zajíc splašený
po polích vůkol honěný,
a mraky čoudu z pušek dují,
však vojáci nic netrefují.
Měl radost hoch a pyšně vzhled’,
teď půjde reformovat svět:
„Z tisíce sosen, ba i z víc,
hned bude tisíc šibenic
(tehdy to byla na div světu
zvučivá fráze, plná květu,
již tuze lačen obnovy
jakémus odkouk’ mistrovi)
a na nich ať se klátí, klátí
ti buržoasní advokáti
141
a všichni, již se nebáli
a hlasně se mi vysmáli.
Podrtit mozky na kaši,
toť reformace nejsnazší,
mé já ať zbude, jen mé já
jak drahocenná kameja!
Buď konec bídné havěti,
a mnou začínej století!“
Však rychle, než se starý vrátí,
vše na svém místě musí státi,
neb nesmí míti tušení
on o synkově umění,
sic by se žárliv zarazil
a vše mu posléz pokazil.
Hned tedy začal rukou mávat
a z knihy opět odříkávat,
až posléz křičel ze všech sil,
by odkouzlil, co zakouzlil.
Leč kouzlo trvá bez proměny:
dál zajíc skáče nestřelený,
a Minka z lesa kuká, kuká,
jako když na klávesu ťuká.
Tu synka popadá již strach.
Kdo pomůže mu? Achich, ach!
Přec správně z knihy říká čar,
a nemění se věcí tvar.
Moh’ ovšem křičet, jak jen chtěl,
když třikrát zívnout zapomněl
142
nad knihou vážně po otci,
je zaříkání bez moci.
A on to, běda, třikrát žel,
opravdu zcela zapomněl.
A hoch už všecek koprní
rozechvěn, jako na trní,
neb otec ve své zátiší
rád s návratem si pospíší.
A vskutku tamhle v pádole
jde kouzelník již přes pole,
spoušť vidí vůkol, zajíce,
tůň bahna místo silnice,
chvošťata v sadě místo hrušek
a střelbu strašnou slyší z pušek
a synka vidí s knihou stát
a rozpaky se ošívat.
Hned pozná, co to znamená,
a hněvem všecek zčervená,
popadne knihu, třikrát zívne,
a rázem zmizí kouzlo divné.
Pak chytí synka za límec
– mělť k tomu vážný důvod přec –
a praví:
„Trest tě stihniž chvatem,
že schopnosti mé plýtval’s zlatem,
měl’s dříve sám jí dobyti,
ne pro ni na pec choditi.
143
Čas drahý mařil’s dosud vždycky
ne pro dobro, leč uličnicky,
svůj úkol špatně chápaje,
excessní smýšlel’s mumraje.
Chytřejší kuře slepice
chtěl’s vystrčit mne z posice.
Um, vážná moudrost myslivá
se po zrnečkách dobývá
ve znoji práce horečné,
ne ve vteřině všetečné.
Čas drahý mařil’s, teď ho znej
a sám jej za trest počítej!“
To řekl – bobus, pronobus...
hoch kleknouti chtěl plný hrůz,
než tu již visel na stěně
jsa hodinami v proměně.
Mince se směje modrý zrak,
a hodiny jdou tiky ťak,
kývadlo cvaká, v okýnku
kukačka kuká vzpomínku
kukuku, kuku, čtyři, pět,
a kolem dál se točí svět.
144
OBSAH.
Frant. Ondrúšek:
Portret Fr. S. Procházky z roku 1885.
I. DUHA:Str.
Babí léto7
Než slunce zapadlo9
Podzim11
Zimní cesta12
Jmélí14
Sloky16
Oráč18
Jarní báj20
Choří starci21
Květná neděle23
Kvetoucí pole25
Prosba za deštíček27
Kopretiny28
Chroust30
Vlaštovka32
Večerní koncerty34
Punkva zpívá37
Věčná píseň39
Topol a vrba40
II. LISTY:
Mladé přítelkyni45
Jabloň a višeň jeden jsou květ46
Věnec básníku48
Srdci Svatopluka Čecha50
[145]
Skřivaní píseň53
Sensitiva55
Slavnost mrtvých56
Písma mrtvých57
Písničkář svatebník58
Lesní idylla60
Píseň63
Hrobová světla65
Květ bolesti67
Píseň69
III. DŘEVORYTY:
Rudohoří73
Výčitka75
Oráčova píseň z jara 184977
Boj s drakem79
Sokolský popěvek81
Moravské vlasti83
Hanácká krajinka86
Jak jsem četl „Václava z Michalovic“88
Konec idylly90
Inserát93
Nevěřím majákům95
IV. IRONICKÉ HUMORESKY A PO-
HÁDKY:
Skvosty99
Říman103
Rada Apollinova108
Česká pohádka110
Srdce královo115
Pohádka o mladosti119
Nové království123
Ječmínkova mošna130
Kouzelníkův syn134
E: jf; 2004
[146]