CHOŘÍ STARCI.

CHOŘÍ STARCI.
Dívávám se na ně cestou domů, v jarním chvění kdy se budí sad, žlutý pyl kdy kane s jehněd stromů na cesty a na laviček řad. Odkud přišli shrbeni a chudi za paprskem slunce v teplém poledni? Jizby jejich prázdny jsou a studí jak ty pozdní sněhy poslední. Sedí porůznu, jsou zmlklí, tiší, tváře vrásčité a zšedlý vlas, ale chvíle té jsou tobě bližší, a blíž soucitem jsi ty jim zas. V znění zvonů, v slunce teplém svitu vidíš zrak jich hořet slzavý, vidíš, jak jim bloudí po pažitu, květ kde prvý tryská žlutavý. 21 Daleko jsou zpátky v oné chvíli, neruší jich kroky, koles šum, v myšlenkách jdou k ztracenému cíli tichým rojem marných jarních dum. Úsměv tam a onde slza svitne, divné básně duch jich dopřádá, ty jsou jak to jaro zlatotřpytné, v němž se zima loučí nerada. Potom vstanou, k holím svým se skloní – zítra opět každý přijde rád, poledne kdy se všech věží zvoní, na dalekou pout se v slunci zhřát....zhřát... 22