LESNÍ IDYLLA.

LESNÍ IDYLLA. (Jar. Vrchlickému.)
Vichřice práskla v sivý dub, jenž doubravy byl králem, snad byl to signál na odstup, a strom již padal málem. Haluz mu klesla do mechu a sčísla nízké smrčí, však vzpjal se hned a k oddechu zas čelem v mraku trčí. Jen čerstvá rána bělá se, ta do hluboka vjela, a lesem šept jde v ohlase: už padne brzo zcela. 60 Je třeba zavčas uvážit a obhlídnout se v kole, neb nejvyšší tu musí být a pod ním nižší dole. Cíl, kam by trefil hromů vztek i pocel jitřních svitů, skrýš šplhajících veverek a hladných parasitů. Hned je tu špaček advokát a zkoumá preventivně, zobákem začne míru brát stromečkům uvnitř i vně. Ten bouček hrdý při rokli by králem moh’ být nově, je vláhou stále podmoklý a roste vývojově. I bříza onde velice ční nad vše v lepém vidu, má suverenní ambice a poesii lidu. Tak lesem slyšet hovory, i ježek divnou mele: „Když Mojžíš zašel na hory, je nastoleno tele.“ 61 Sny o růstu, ne o pádu sní dub však beze změny na žhavé zlato západu jak titán vykreslený. (1908)
62