CHROUST.

František Serafínský Procházka

CHROUST.
Tak byl a žil kdys jeden chroust, ten květy jed’ a z květů tloust’ a ve dne v květ se věsil. Když nebe v máji k večeru svou rozsvítilo nádheru, tu dělal noční příšeru a milence dva děsil. Ti chodívali alejí, čím dál tím k sobě těsněji a mlčky ruku v ruce. V očích jim hvězdy hořely, a rty se najít hleděly, však času k tomu neměly: v ně chroust jim třeskl prudce. A zvuk těch křídel, když tak jel, jak zachechtání nocí zněl – a milenci se báli. Pak spěchavě se vraceli z aleje každou neděli, a hvězdy na ně hleděly, a chroust se chechtal z dáli. 30 Kdo byl ten šašek, noční chroust, jenž květy jed’ a z květů tloust’ a v nich svou topil tíhu? Já nevím, nevím dočista, snad bludná duše Mefista, však říci mohu dojista, že zhynul posléz v líhu. 31