TOPOL A VRBA.

TOPOL A VRBA.
Stojí topol u řeky, do vody se dívá, obzor v kruhu daleký do mlhava splývá. Tiš. Jen vrba kotlavá, prohnilá a děravá zlehýnka se kývá. „K čemu jsi?“ tu topol děl, „každý rok tě holí, nůž, který ti v tělo vjel, ani nezabolí, a blesk, jenž mi nad hlavou píše rýhu krvavou, vyhne se ti v poli!“ – „„Chytáš blesky, vím to, vím, jež kol kolem tlukou, hroudy já však zadržím kořenů svých rukou, proud když chce je v dálku rvát – Musím u těch břehů stát s tichou svojí mukou. 40 Práce dá to, brachu, dost, než mne strhne v trudu vzkypělého proudu zlost, nepustím však hrudu. Třeba zpola vyrvána, zlomena a odrána, v břeh rýt kořen budu. Rozsochou svou bez duše ptáky budu plašit, a než jaro přikluše, děti ze vsi strašit – ale pak se stane div: pahýl můj zas bude živ, mladě začna rašit.““ 41