VLAŠTOVKA.

František Serafínský Procházka

VLAŠTOVKA.
Jak zabloudila, neví sama, jak vlétla v chladný, šerý chrám a v okna bije křidélkama a večer v lampy věčné plam. Kde východ, neví – hnízdo čeká ji venku s teplou náručí... Jak placha víří, jak se leká, když varhan píseň zahučí. Tak zřím ji denně. Jaro venku, ples, jásot v květných haluzích – a ona v smrti na okenku jak žaloba zří v onen smích. Let slábne juž, stín skonu v oku, a soucit něm je v oltáři. – Proč vidím všude onu sloku, jež děs nám vrhá do tváří? 32 Jsem v chrámě zas. Kde vlaštovička, již marně hledám zamyšlen? Ji mrtvou v klíně socha hýčká, tré vajíček – poslední sten... Hle, v chrámě máry, zážeh svící zřím padat rudě v šedou zeď: pták – člověk – a ty, mysli snící, vždy v rakvi máš svou odpověď. (1885)
33