ŘÍMAN.
Dnes Řím se chystá k plesným dnům
vděk bohu Saturnovi v klidu,
pán přidruží se k otrokům,
a rovnost bude všemu lidu,
blíž toga bílá přichýlí
se po bratrsku k chudých cáru;
tak pro život se posílí
ctnost občanská zas beze sváru.
Již z heraklejských brázd a rýh
krev slunce vypilo, jež tekla
z pod šlápot obrů Pyrrhových;
těch římská chrabrost přec se lekla. –
Ať jdou si mrtví Orku vstříc,
vždyť náhrada se za ně získá,
má římská matka synů víc,
však po živých se k svátkům stýská.
Ty Pyrrhus zajal, ale z pout
je musí v ten čas propustiti,
103
je matky musí obejmout,
by byli silni trpět v žití. –
A k Tarentu již posel v spěch,
k bílému městu pyšných věží,
kde modrý záliv zčeřen vběh’
a houpá lodi u pobřeží.
Tam plno vojska, šum a ruch,
plá řecké víno, voní myrrha,
zní píseň k lyře v hostí kruh
kol stolu vítězného Pyrrha.
A dole v lodích u vesel,
jež z boků v trojí řad se dlouží,
dlí mnohý Quirit nevesel
a z dáli po domově touží.
Král zasněn v duchu vidí je,
i sám co bez náhrady ztratil,
zří mrtvé vojsk svých legie
a vše, čím vítězství svá platil.
Tam nezmůže nic nepřítel,
kde vlasti srdce všech jsou štítem,
leč spojencem by chytře měl
lstnou proradu v tom boji lítém...
Krok tvrdý zazněl sloupovím,
a římský posel v síni stanul,
zrak jeho s okem královým
jak dvojí zajiskření vzplanul.
104
,Kdo jsi?‘ král ptá se. – „Prosebník.
Jal’s římské juny; na čas krátký
ó, dovol, králi, tobě v dík
ať doma slaví boží svátky.
Já ručím za ně, v pravý čas
se do jednoho zas ti vrátí...“
V řeč skočil jemu králův hlas:
,Ó, ano, mohlo by se státi,‘
a povstav k poslu těsně stoup’,
,však ty zůstaneš u mne za to;‘
a do očí mu pozřel hloub:
,dám tobě vše, i cti i zlato. –
Však vím, kdo jsi, že’s odvahou
již sobě věnců travných dobyl,
a podáš-li mi ruku svou,
tvé čelo diadem by zdobil.
Mně bratrem budeš na roveň,
Řím snadno zapomeneš dálný,
a spolu půjdem v slávy žeň
a s mečem v pochod triumfálný.
Svět široširý bude náš
a národy a jejich říše...‘
„Hru pochybnou, ó, králi, hráš;
jsem Říman,“ řekl posel v pýše. –
,A co ti brání, abys rost’
mou přízní?‘ král zas chvějným retem.
105
„Jsem římský muž, to mužů ctnost,
jimž jejich vlast je celým světem.“ –
Král mračně zhlíd’ a kynul bled
svým otrokům, již podál stáli.
Již duní země, prach se zved’,
slon obrovský tu v pomoc králi.
Děs, hrůza, strach – vše deptá v nic,
však Říman jedva brvou chvěje
a tasiv dýku stál mu vstříc:
„Aj, známe se od Herakleje!“
Tu Pyrrhus král se v srdci hnul
a pravici svou podal hosti:
,Spíš slunce snad bych vyšinul
než tebe z dráhy cti a ctnosti.
Jdi v míru domů, svátky slav
i zajatců sprosť lodní celu –
je nejkrasší váš římský mrav
muž proti muži čelem k čelu.‘
Tak Fabricius přešťasten
spěl s druhy svobodnými k Římu.
Však nežli minul z půle den,
Řek jakýs tu se přidruží mu
a tajně praví ztlumiv hlas:
,Zde list máš, pane, čti jej v mžiku
a pisateli zašli vzkaz:
buď snítku s olivy neb dýku.‘
106
Zněl takto list: „Já krále znám,
Tvé vítězství Ti nepromine,
on s novou silou vtrhne k vám,
a v jeho jhu čest vaše zhyne.
Dost bylo již všech psot a běd,
nechť šťastna otčina jest reků,
mám jistou zbraň, ta zve se – jed.
Chceš, zasloužím si vašich vděků?
Meč králův zlatem vyvážíš,
má mzda to bude, třeba v mále...“
Dál Říman podlost nečet’ již,
co Nikias psal, lékař krále;
list zrady králi odeslav,
tam připsal svoji doušku smělo:
„Je nejkrasší náš římský mrav:
muž proti muži čelem v čelo!“
Král žasl znova, když to čet’,
Řím nedobytný viděl v dáli,
kde u zdí města v nespočet
tak skvělé ctnosti branně stály.
Svým vojskům v lodi rozkázal –
již vesla zašplíchala temně,
to k Sicilii v pout se dal
od břehův Romulovy země.
107