SRDCE KRÁLOVO.

SRDCE KRÁLOVO.
Uherské roty táhnou z Moravy od Brna, Třebíče a Olomouce, jim v sledu sníh se čerstvě krvaví a krovy plápolají k nebi žhouce, řemdihy, kyje krále Matěje lbi tlukou, kola vozová hřmí temně a králi proklesťují kročeje blíž Praze k vůli blahu české země. Měl mnohý o ni starost, Jiří král když zased’ slavný stolec Přemyslovců, hru o korunu její kdekdo hrál a všude plno bylo jejích lovců. Byl Uher z nich a proto horší všech, že „otče“ králi Jiříkovi říkal a přec až v samé srdce jeho Čech své zášti plameny a krví smýkal. 115 Zčernalo posněžené údolí, jímž voj se lije řekou k Vilémovu, vojanská váda cize hlaholí v dusotu koní, ve třeskotu kovu. Mráz bystře střihne, je již podvečer, a úval v závětří se prohlubuje – za horou vzadu rudý svítí šer, a z lesů výše stříbrný člun pluje. Voj stanul k noci. Ohně zaplály, stan rozbit, král si také odpočine. Od ohňů stíny tančí přes skály, ruch zvolna doznívá a v spánku hyne. Bdí stráže? Netřeba jich tentokrát, vždyť Jiří daleko byl ještě z rána, a kacíře se netřeba jim bát, sem nepustí ho na ně skalní brána. Sní krásný sen král Matěj k svítání, zář zlaté koruny v něm tak je blízka – Spí celý úval, ale na stráni hle, v měsíci hrot pavezy se blýská, lesk plaménky se šíří kol a kol jak dlouhý řevěz po hřebeně hory. Jest pastí nenadálou širý dol vojsk Jiříkových spjatou pod závory. Železných jezdců českých hromný klín se šikuje již, drnčí tvrdé plechy, 116 vojenských sukní vlaje tmavý stín a jíním svítí kapalínů střechy, zrak hoří, hruď pak lační chtivostí, den splátky přišel, jitro súčtování – Však Jiří král tu stojí v tichosti a v těžkém zamyšlení hlavu sklání. Krev drahou vidí zase, jest jí proud, ryk bolesti a smrti slyší v šíru, – a soucit v lidštější zve náhle soud jej, soudce císařů a strážce míru: „Bít nebudem se, rozmilý náš zeť nechť pohovořit přijde! Shodneme se...“ a králův povel, smíru nápověď, všem k úžasu se od úst k ústům nese. Msty nebude tak za vše úklady, za mnohé křivdy, za sežehlé dvorce, za rozvrat vlasti, za lsti, za zrady a za křižáky, za Zelenohorce. Vše jak by zapomnělo chvílí tou, osudnou věčně, srdce Jiříkovo, jež hledalo jen shodu přátelskou na ruky stisk a na královské slovo. Král králi dal je tenkrát v chalupě, jež vypálena stranou k lesu stála, a bylo králi Uhrů k potupě, neb v mysli již mu nová zrada zrála, 117 když se svým vojem volně domů táh’. Krev netekla tu, sněhem jiskry hrají, a z bílých lesů vůkol na horách havrani černí chmurně vylétají. Něm stanul český voj a v dálku zřel, jak nepřátelské hádě v mlhách tone. Tu pod opatkem jeho hlavu měl a nepřišlápl, nesměl chvíle oné. Proč? Bude země za to v bezpečí? Jen jeho král v tom „proč“ zná zákon lidský, že srdcem vyhrát čest je největší, a jím že člověk vítězem je vždycky. 118