PUNKVA ZPÍVÁ.

František Serafínský Procházka

PUNKVA ZPÍVÁ.
Na dně propasti tmám v touze po slunci lkám, oblohu modrou bych pila a břehy zelené ryla, spoutaný vězeň chci ven k lásce a radosti v den. Slizký, bezoký mlok líně zkalí můj tok, a já chci jiného druha, barvami hráti jak duha, za noci červnové zkvést stříbrným jiskřením hvězd. Proto lámu se z pout černý opustit kout, prorývám balvany denně dál a dál v hněvivé pěně, až slunci, opustě sloj, vstříc zazní volný můj zdroj. 37 U mne, poutníče, staň, nabeř perel mých v dlaň, máš také, syn tvrdé hroudy, v duši své ztajené proudy, jako já z temnot je šiň, se sluncem posléze splyň! 38