JEČMÍNKOVA MOŠNA.

JEČMÍNKOVA MOŠNA.
Z ječmeniska na mezi, už je tomu věk, vstal jedenkrát z rána chuďas Ječmínek. Z dvorce když ho vyštvali, s mošnou–mošnou – víc mu nedali – do světa se vlek’. V poli hořel planý mák, rosou plála mez, Ječmínkovi do kabele přítel cvrček vlez’. Ječmínek jak s meze vstal, cvrček spustil, hrál a hrál, a král cvrčka nes’. Lépe hned mu bylo s ním, poskočil si, ej: „Zdráv buď, cvrčku muzikante, nuže hrej mi, hrej!“ [130] Do vesnice přišel král, a tam cvrček v mošně hrál ještě veselej. Kdo ho slyšel, ten se smál, v tanec musil jít, starý mladý od podlahy do kolečka lít’, a svou stále v kabele cvrček zpíval vesele a s ním všecek lid. Tak šel Hanou Ječmínek, teprv teď byl král, písničku když nesl v mošně, kterou lidu hrál. Ječmínek byl slávě rád, to byl jeho majestát, zahrál a šel dál. Kdysi přišel do města, žízniv jsa chtěl pít. Hospodu hned pěknou našel, v hopsoděhospodě byl žid. „Koupím mošnu,“ králi prál. „Neprodám,“ děl na to král a chtěl dále jít. Ale žid ho držel už, klonil se a děl: 131 „Pojďte k nám a sedněte si, já jsem nevěděl. Nedáte-li, nedáte, mošnu sobě necháte!“ A král pil, co chtěl. A král pil a vesel byl, cvrček ani cek, v mošně seděl na dně v koutku. Víc a víc žid měk’, sladkou kmínku napořád na královský nosil řád králi na stolek. Králi hlava klesla níž, mošnu židák vzal, potichounku na smetiště cvrčka vyklepal. Potom král se probudil, mošnu vzal, však neplatil, „cvrčku, zahrej!“ prál. V mošně ticho, ani muk. Král jí třás’ a třás’, ale juž z ní neozval se milý cvrčkův hlas. Do země se klonil žid, ze dveří co král už lít’ cvrčka hledat zas. 132 A tak dodnes nocí, dnem hledá píseň svou, po polích pak v stopách krále lidé štvou se, štvou. Kdyže asi, čekám jen, přijde onen milý den, že se naleznou? 133