NOVÉ KRÁLOVSTVÍ.
Sem ke mně pěkně do chládku,
povíme sobě pohádku,
jak rytíř Chroust, jenž tenkrát žil,
po slavných činech zadychtil,
jak nespokojen se vším všudy
se do daleka vydal ztad
v zlé útrapy a mnohé trudy
království nových dobývat.
To bylo tenkrát, v brlozích
kdy plno draků žilo zlých,
kdy kouzelníci čarovali,
princezny starým králům brali,
kdy v oceli a železe
rytíři za nimi se hnali
v dál přes příkopy, přes meze.
Též Chroust měl hrádek na skále,
ale ten už měl na mále,
věž puklá byla shora dolů,
123
a stavba drolila se v zmolu,
v rumisku půl ho leželo,
a zdmi to vlhkem čišelo.
Zrezivěl štít již rytíři,
a díra zela v krunýři,
kol v polích místo obilí
králíci jen se rojili.
Mech dvorem hradním houst’ a houst’,
však nepřiložil ruky Chroust,
by vyplel jej a pole zoral,
rže zasil, zhubil neplechu,
jen zlobivě se rozkrákoral
na nehostnou vlast macechu.
Zde nezůstane. Za lesy
pod blankytnými nebesy
je nová říše, jak se tvrdí,
ta mlékem oplývá a strdí,
tam vše je jiné, lepší mnohem,
ta hojnosti je štědrým rohem,
tam lid je měkký, skoro hloupý, –
vyleště sobě rzivý plát
svým zjevem rytířským ho koupí,
i králem se tam může stát.
Chroust rozhodl se za chvilku,
osedlal svoji kobylku,
starými přioděl se pláty,
na hlavě přílbu pro postrach
124
s umrlčí lebkou, křížem s hnáty –
a juž se za ním zvedal prach.
Jel horem dolem k západu
tak dní a nocí hromadu,
ujížděl bořím, doubravou,
šermoval kopím nad hlavou
(mělť z toho šermu mistrovství),
až dojel toho království.
Hranici přelít’, jen se kmit’,
však mohl z toho rozum mít,
že v nové zemi, v novém kraji,
zejména tenkrát v době bájí,
též nový, jinší bude lid.
A byl.
Pár skoků skočil jen,
když náhle Chroust byl zastaven,
tu před ním trčí do vysoka
obrovská postať člověka.
Vypadal jak věž z daleka,
a Chroust měl z něho mžikem soka.
Kyj strašlivý hvizd’ ve vzduchu,
Chroust dostal z vichru záduchu
a s koně sfouknut na zem pad’.
Leč jal se přece utíkat.
Tu obr za ním jenom krok,
a již Chroust stanul, jak by zmok’,
přílbici ztratil, ba i meč,
a nebyla s ním žádná řeč.
125
Kůň pod nohami obru prch’,
(byl z nevděčných on jistě mrch),
a Chroust jak stéblo třesavě
před obrem chrul se ve trávě.
Za nohu chyt’ ho obr v mžik,
s sebou ho jako věchet vlík’
a smál se tvář jak měděnec:
„koukejme, jaký mravenec,
železný mraveneček smělý!
Takého u nás neviděli,
není ho denně k nalezení,
bude mít dcerka vyražení.“
A doma Chrousta v kůlnu vrh’
v okovech, aby neuprch’
(spěchal, byl právě v městě trh).
V té kůlně uhlí dřevěné
na zimu bylo složené.
Ač Chroust se tuze ulekl,
z pout přec se snadno vyvlekl,
bylť zámek u nich nedobrý,
dělána byla pro obry.
Ale v tom vyšla z kuchyně
domácí slečna obryně,
veliká byla ona též
zas jako trochu menší věž,
a pospíchala do kůlny,
kde kryl se rytíř potulný.
Tam uhlí chtěla nabrati,
večeři mělať zhřívati.
126
A hle, tu v koutku na uhlí
Chroust leží včecek utuhlý,
očkama mžiká, nesmělý,
a srdce se v něm tetelí.
A jak tu leží v brnění,
má slečna divné domnění:
„nu vida, krásné kleštičky,
už nespálím si ručičky;
když jsem je chtěla, táta houk’,
jakby šlo nový o klobouk,
ale přec koupil... Tatíčku,
dám ti hned za ně hubičku.“
Tak tedy Chrousta v brnění
ve kleště omyl promění,
chapadly byly holeně,
již zrezivělé neméně,
trup (kol se dlaní popadlo)
plechové tvořil držadlo,
a hlava zježená v tu dobu
byla jak knoflík pro ozdobu.
Tak sloužil rytíř hezký čas,
knír bělel mu a také vlas,
u kamen stával opřen v háku,
jsa druhem jenom pohrabáku.
Promluvit chtěl-li ze svých muk,
byl to jen jak by muší bzuk,
127
a ať si křičel, jak jen chtěl,
přece ho nikdo neslyšel.
Nejed’ a nepil zhola nic,
rezivěl ovšem víc a víc,
až jednou milá obryně
k jakési smejčíc hostině
Chrousta i s jeho přítelem
vydrhla leskle popelem
a schnout je dala v sobotu
na slunce pěkně ke plotu.
Oddych’ si Chroust tou hodinou,
protáh’ se plotem skulinou.
Tak tomu bylo, nejináč,
zůstal tam pouze pohrabáč.
Chroustu byl svět hned plný krás –
to se dá myslit, prosím vás!
Koníček jeho se tu pás’
na lukách v trávě a víc ztloust’
za onu dobu nežli Chroust,
zařehtal, shýb’ se zlehýnka,
to vítal pána, chudinka.
Ni mžiku rytíř neprodlel,
do sedla vskočil, jel a jel,
strom nestrom, skála neskála,
až se mu hlava klepala.
Ať byla noc, ať den se skvěl,
on pořád jel a pořád jel.
128
Tak přijel domů. Zatím hrad
v rumisko jemu všecek spad’,
však Chroust, výbojce veliký,
znal vyprávěti kroniky,
lhal sedě, lhal i ze stoje
a vylhal slavné výboje,
(již na to chyt’ se ten i ten,
že Chroust byl vně tak vyleštěn),
lhal podruhé i potřetí
a psal pak svoje paměti.
(Prosím vás, jakýž je to div!
Musil být přece nějak živ.)
Jenom že kdo chce – stár či mlád –
království nových dobývat,
ten musí býti bez řeči
obr všech obrů největší.
129