Sem ke mně pěkně do chládku,
povíme sobě pohádku,
jak rytíř Chroust, jenž tenkrát žil,
po slavných činech zadychtil,
jak nespokojen se vším všudy
se do daleka vydal ztad
v zlé útrapy a mnohé trudy
království nových dobývat.
To bylo tenkrát, v brlozích
kdy plno draků žilo zlých,
kdy kouzelníci čarovali,
princezny starým králům brali,
kdy v oceli a železe
rytíři za nimi se hnali
v dál přes příkopy, přes meze.
Též Chroust měl hrádek na skále,
ale ten už měl na mále,
věž puklá byla shora dolů,
a stavba drolila se v zmolu,
v rumisku půl ho leželo,
a zdmi to vlhkem čišelo.
Zrezivěl štít již rytíři,
a díra zela v krunýři,
kol v polích místo obilí
králíci jen se rojili.
Mech dvorem hradním houst’ a houst’,
však nepřiložil ruky Chroust,
by vyplel jej a pole zoral,
rže zasil, zhubil neplechu,
jen zlobivě se rozkrákoral
na nehostnou vlast macechu.
Zde nezůstane. Za lesy
pod blankytnými nebesy
je nová říše, jak se tvrdí,
ta mlékem oplývá a strdí,
tam vše je jiné, lepší mnohem,
ta hojnosti je štědrým rohem,
tam lid je měkký, skoro hloupý, –
vyleště sobě rzivý plát
svým zjevem rytířským ho koupí,
i králem se tam může stát.
Chroust rozhodl se za chvilku,
osedlal svoji kobylku,
starými přioděl se pláty,
na hlavě přílbu pro postrach
s umrlčí lebkou, křížem s hnáty –
a juž se za ním zvedal prach.
Jel horem dolem k západu
tak dní a nocí hromadu,
ujížděl bořím, doubravou,
šermoval kopím nad hlavou
(mělť z toho šermu mistrovství),
až dojel toho království.
Hranici přelít’, jen se kmit’,
však mohl z toho rozum mít,
že v nové zemi, v novém kraji,
zejména tenkrát v době bájí,
též nový, jinší bude lid.
A byl. Pár skoků skočil jen,
když náhle Chroust byl zastaven,
tu před ním trčí do vysoka
obrovská postať člověka.
Vypadal jak věž z daleka,
a Chroust měl z něho mžikem soka.
Kyj strašlivý hvizd’ ve vzduchu,
Chroust dostal z vichru záduchu
a s koně sfouknut na zem pad’.
Leč jal se přece utíkat.
Tu obr za ním jenom krok,
a již Chroust stanul, jak by zmok’,
přílbici ztratil, ba i meč,
a nebyla s ním žádná řeč.
Kůň pod nohami obru prch’,
(byl z nevděčných on jistě mrch),
a Chroust jak stéblo třesavě
před obrem chrul se ve trávě.
Za nohu chyt’ ho obr v mžik,
s sebou ho jako věchet vlík’
a smál se tvář jak měděnec:
„koukejme, jaký mravenec,
železný mraveneček smělý!
Takého u nás neviděli,
není ho denně k nalezení,
bude mít dcerka vyražení.“
A doma Chrousta v kůlnu vrh’
v okovech, aby neuprch’
(spěchal, byl právě v městě trh).
V té kůlně uhlí dřevěné
na zimu bylo složené.
Ač Chroust se tuze ulekl,
z pout přec se snadno vyvlekl,
bylť zámek u nich nedobrý,
dělána byla pro obry.
Ale v tom vyšla z kuchyně
domácí slečna obryně,
veliká byla ona též
zas jako trochu menší věž,
a pospíchala do kůlny,
kde kryl se rytíř potulný.
Tam uhlí chtěla nabrati,
večeři mělať zhřívati.
A hle, tu v koutku na uhlí
Chroust leží včecek utuhlý,
očkama mžiká, nesmělý,
a srdce se v něm tetelí.
A jak tu leží v brnění,
má slečna divné domnění:
„nu vida, krásné kleštičky,
už nespálím si ručičky;
když jsem je chtěla, táta houk’,
jakby šlo nový o klobouk,
ale přec koupil... Tatíčku,
dám ti hned za ně hubičku.“
Tak tedy Chrousta v brnění
ve kleště omyl promění,
chapadly byly holeně,
již zrezivělé neméně,
trup (kol se dlaní popadlo)
plechové tvořil držadlo,
a hlava zježená v tu dobu
byla jak knoflík pro ozdobu.
Tak sloužil rytíř hezký čas,
knír bělel mu a také vlas,
u kamen stával opřen v háku,
jsa druhem jenom pohrabáku.
Promluvit chtěl-li ze svých muk,
byl to jen jak by muší bzuk,
a ať si křičel, jak jen chtěl,
přece ho nikdo neslyšel.
Nejed’ a nepil zhola nic,
rezivěl ovšem víc a víc,
až jednou milá obryně
k jakési smejčíc hostině
Chrousta i s jeho přítelem
vydrhla leskle popelem
a schnout je dala v sobotu
na slunce pěkně ke plotu.
Oddych’ si Chroust tou hodinou,
protáh’ se plotem skulinou.
Tak tomu bylo, nejináč,
zůstal tam pouze pohrabáč.
Chroustu byl svět hned plný krás –
to se dá myslit, prosím vás!
Koníček jeho se tu pás’
na lukách v trávě a víc ztloust’
za onu dobu nežli Chroust,
zařehtal, shýb’ se zlehýnka,
to vítal pána, chudinka.
Ni mžiku rytíř neprodlel,
do sedla vskočil, jel a jel,
strom nestrom, skála neskála,
až se mu hlava klepala.
Ať byla noc, ať den se skvěl,
on pořád jel a pořád jel.
Tak přijel domů. Zatím hrad
v rumisko jemu všecek spad’,
však Chroust, výbojce veliký,
znal vyprávěti kroniky,
lhal sedě, lhal i ze stoje
a vylhal slavné výboje,
(již na to chyt’ se ten i ten,
že Chroust byl vně tak vyleštěn),
lhal podruhé i potřetí
a psal pak svoje paměti.
(Prosím vás, jakýž je to div!
Musil být přece nějak živ.)
Jenom že kdo chce – stár či mlád –
království nových dobývat,
ten musí býti bez řeči
obr všech obrů největší.