VLAŠTOVKA.
Jak zabloudila, neví sama,
jak vlétla v chladný, šerý chrám
a v okna bije křidélkama
a večer v lampy věčné plam.
Kde východ, neví – hnízdo čeká
ji venku s teplou náručí...
Jak placha víří, jak se leká,
když varhan píseň zahučí.
Tak zřím ji denně. Jaro venku,
ples, jásot v květných haluzích –
a ona v smrti na okenku
jak žaloba zří v onen smích.
Let slábne juž, stín skonu v oku,
a soucit něm je v oltáři. –
Proč vidím všude onu sloku,
jež děs nám vrhá do tváří?
32
Jsem v chrámě zas. Kde vlaštovička,
již marně hledám zamyšlen?
Ji mrtvou v klíně socha hýčká,
tré vajíček – poslední sten...
Hle, v chrámě máry, zážeh svící
zřím padat rudě v šedou zeď:
pták – člověk – a ty, mysli snící,
vždy v rakvi máš svou odpověď.
(1885)
33