TOPOL A VRBA.
Stojí topol u řeky,
do vody se dívá,
obzor v kruhu daleký
do mlhava splývá.
Tiš. Jen vrba kotlavá,
prohnilá a děravá
zlehýnka se kývá.
„K čemu jsi?“ tu topol děl,
„každý rok tě holí,
nůž, který ti v tělo vjel,
ani nezabolí,
a blesk, jenž mi nad hlavou
píše rýhu krvavou,
vyhne se ti v poli!“ –
„„Chytáš blesky, vím to, vím,
jež kol kolem tlukou,
hroudy já však zadržím
kořenů svých rukou,
proud když chce je v dálku rvát –
Musím u těch břehů stát
s tichou svojí mukou.
40
Práce dá to, brachu, dost,
než mne strhne v trudu
vzkypělého proudu zlost,
nepustím však hrudu.
Třeba zpola vyrvána,
zlomena a odrána,
v břeh rýt kořen budu.
Rozsochou svou bez duše
ptáky budu plašit,
a než jaro přikluše,
děti ze vsi strašit –
ale pak se stane div:
pahýl můj zas bude živ,
mladě začna rašit.““
41