CHROUST.
Tak byl a žil kdys jeden chroust,
ten květy jed’ a z květů tloust’
a ve dne v květ se věsil.
Když nebe v máji k večeru
svou rozsvítilo nádheru,
tu dělal noční příšeru
a milence dva děsil.
Ti chodívali alejí,
čím dál tím k sobě těsněji
a mlčky ruku v ruce.
V očích jim hvězdy hořely,
a rty se najít hleděly,
však času k tomu neměly:
v ně chroust jim třeskl prudce.
A zvuk těch křídel, když tak jel,
jak zachechtání nocí zněl –
a milenci se báli.
Pak spěchavě se vraceli
z aleje každou neděli,
a hvězdy na ně hleděly,
a chroust se chechtal z dáli.
30
Kdo byl ten šašek, noční chroust,
jenž květy jed’ a z květů tloust’
a v nich svou topil tíhu?
Já nevím, nevím dočista,
snad bludná duše Mefista,
však říci mohu dojista,
že zhynul posléz v líhu.
31