CHOŘÍ STARCI.
Dívávám se na ně cestou domů,
v jarním chvění kdy se budí sad,
žlutý pyl kdy kane s jehněd stromů
na cesty a na laviček řad.
Odkud přišli shrbeni a chudi
za paprskem slunce v teplém poledni?
Jizby jejich prázdny jsou a studí
jak ty pozdní sněhy poslední.
Sedí porůznu, jsou zmlklí, tiší,
tváře vrásčité a zšedlý vlas,
ale chvíle té jsou tobě bližší,
a blíž soucitem jsi ty jim zas.
V znění zvonů, v slunce teplém svitu
vidíš zrak jich hořet slzavý,
vidíš, jak jim bloudí po pažitu,
květ kde prvý tryská žlutavý.
21
Daleko jsou zpátky v oné chvíli,
neruší jich kroky, koles šum,
v myšlenkách jdou k ztracenému cíli
tichým rojem marných jarních dum.
Úsměv tam a onde slza svitne,
divné básně duch jich dopřádá,
ty jsou jak to jaro zlatotřpytné,
v němž se zima loučí nerada.
Potom vstanou, k holím svým se skloní –
zítra opět každý přijde rád,
poledne kdy se všech věží zvoní,
na dalekou pout se v slunci zhřát....zhřát...
22