JAK JSEM ČETL „VÁCLAVA Z MICHALOVIC“.
(Motiv ze semináře).
Po deváté cinkylinky
vrátný zvoní k spaní.
Zavři scripta, zavři duši,
konec – zhřešíš maní.
Po deváté ďábel chodí,
jako bubák straší,
pokřižuj se, odeženeš,
co ti v duši raší.
Měl jsem ďábla pod klerikou,
na prsou mne žehl,
od knihkupce pašován byl,
teď mi na pult lehl.
Místo spaní čtu ty sloky, –
nu, ať zhřeším lehce,
když ten ďábel ze svých klepet
pustiti mne nechce.
88
Zlato verše v sny mé kane,
rým se pojí s rýmem,
klerika zřím před monstrancí
kadidlovým dýmem.
Jak on trpím nevěřící,
křičím na něj „bratře!“ –
superior na inspekci
byl již v druhém patře.
V bačkorách, jak chodil vždycky,
v sny mé přišel mladé,
potichu jak fantom tmavý
přes knihu dlaň klade...
Duše bludná odpykala,
co jsi napsal, mistře,
latinsky mi odcitoval
jeden koncil bystře.
A já do dnes nad Tvou knihou
zjevením jsem jistý:
zřím, jak ruka roztažená
hrabe nám ty listy.
89