KONEC IDYLLY.
(Pražskému Podskalí, které zmizelo.)
Podskalské zvony zvonily
jakoby na pohřeb z rána,
a byl to konec idylly,
jež byla pochována.
Šel starý vodník v průvodě,
už nemá pod skalou klidu,
kde hučí lodi na vodě
a hlučí zástupy lidu.
Rytíři vyšli z nitra skal,
kde dleli po sta let v míru,
když jim byl špičák prolámal
do sálu skalního díru.
Francouzský major v patách jim
škrtitel stráží, se plouhá,
nečinným už je kolik zim,
a je mu chvíle tak dlouhá.
90
Též pěti králů přízraku
pláč škubá za rakví rtoma,
neb v novém zbrusu činžáku
pranic se necítí doma.
Žid s hlavou sťatou pod paží,
jenž kradl hostie zvykem,
po sladkém soustě nebaží,
dnes by ho zavřeli mžikem.
Čert kuchař z Emauz posléze
po mnišsku zkuklen zub cení,
psa veda na žhavém řetěze –
co bylo, ach, škoda, – není!
Praktický svět je, zmoudřelý,
strašidla jsou mu již nicky,
uličky jejich pozdélí
osvětlil elektricky.
Přestal již vonět smolný pach
šumavské živice z ohrad,
je srovnán strmý břehu svah,
zde těžko si milencům pohrát.
Zhlazený kámen vyrovnán,
příkře se od vody věží,
ztulený domek rozkopán,
vše vánek provívá svěží.
91
Jen zlaté lože Libuše
pod skalou v hlubině zbylo,
by jednou v slavné předtuše
z tmy vzhůru vystoupilo.
92