RADA APOLLINOVA.
Od Athen do Delf pod Parnassem
dnem nocí rychlý posel hnal.
Hněv Helladou chvěl oním časem
za ránu, již jí barbar dal,
za ránu ve tvář, drnče zbroji
a stoje tam dnes ve výboji,
kde volný Hellen včera stál.
A posel stanul přede chrámem:
„Rci, nesmrtelný, radou spas,
jak malí velkých pych my zlámem,
jak uvolněný vznesem vaz?
Zda spravedlivo a zda k štěstí
jít proti pěsti také pěstí?
To ptá se Aristogoras.“
Rtem Pythie bůh řekl na to:
Věz, nikdo malým není juž,
když nazpět chce, co jemu vzato,
108
však v otroka se mění muž,
když boha ptá se zpoličkován,
klíč zlaté rady kde je schován.
Máš pěst, a je-li tvá, tak buš!
Ne ráně ranou, ale třemi,
když národ trpí, zdráv-li’s, čel,
tím pokoj bude ve tvé zemi,
a ctít tě bude nepřítel.
Ráz proti rázu, ten je větší,
kdo včas má meč svůj proti meči,
ten sklízet bude med svých včel.“
S tou radou spěchal posel domů
přes hory, lesy v úpadu.
Hellespont hned pak duněl v hromu,
a Olymp chvěl se v základu.
U Salaminy zrudlo moře –
však z něho vzplála slávy zoře
nad volnou, silnou Helladu.
(1891)
109