ČESKÁ POHÁDKA.
(Dovětek k „Písni o Činu“.)
Na skleněné hoře až tam u oblaků,
za níž slunce zlaté oře přepřahá,
věčný Čas má palác ze stříbrných mraků,
do nebe až věžemi on dosahá.
Syny Věky Čas ztad na zem rozesýlározesílá,
jdou, své nože v starou lípu zarazí,
nevrátí se, jemuž v stromě ocel bílá
rezí krvavou se zamží, nakazí.
Královstvími jdou a zeměmi a světy
Věkové, a sto let jest jim vteřinou,
pod nohou jim vzrůstají a vadnou květy,
leč jak otec věčni jsou a nehynou.
Lesklý nůž svůj z těla ohromného stromu
vytrhne a širou branou k paláci,
jak byl odešel, tak po stu letech domů
ze zkušené každý z nich se navrací.
110
Stará kniha těžká v jedné je tam síni,
sponou bronzovou je spjata velikou,
Rok, pták báječný, ji perutí svou stíní,
Čas ji zove národů všech kronikou.
Věkové, když přijdou, píší beze dlení
do ní zkušenosti z cest, co zažili:
rudé hvězdy – národů jsou narození,
černé kříže – národů jsou mohyly.
Opět věkové jdou k oblačnému hradu.
Prošli království a říše v dálavách,
vichr dme jim pláště, které letí vzadu,
věnce zelené se strou jim na hlavách.
Tak jdou Věky, v dáli kroky jejich duní,
brána stříbrná je vítá dokořán,
s bájným ptákem už jich návrat čeká u ní
Čas, všech Věkův otec a všech Věků pán.
Kniha otvírá se, Věky psat jdou řadou –
zatím jeden v síni kroky zastaví,
bradu bílou má, leč tvář jak dítě mladou,
pohádku on zažil a tu vypráví:
„V srdci Evropy hor obklopena kruhem
země píď tam leží krásná na pohled,
z pradávna ji národ dobyl sobě pluhem
a též mečem o ni kruté řeže ved’.
Strdí oplývala, bujela a kvetla,
mezi lesy pole klasem šuměla,
111
byla plna slunce, plna byla světla,
královské v něm hrady sobě stavěla.
Z obzorů však mraky valily se temně,
sbily blesky vždy, co kvetlo, ve zlobě,
krev tam tekla proudy, zaslíbená země,
když jsem přišel tam, už byla v porobě.
Dobrý národ pozbyl všeho, co mu zrálo,
hrady královské mu rozvaleny v rum,
slunce zašlo, které v jasu nad ním plálo,
k pohřebním jen hrana zněla průvodům.
Dvě měl dcery královské, jež vroucně ctíval,
svaté každému a štíty národa,
k jejichž čelenkám se v zanícení díval,
slouly: Spravedlnost, druhá Svoboda.
Přes hory a řeky v násilí a s hněvy
do daleka kamsi v tmu a mrákavy
i ty božské obě nejzářnější děvy
posléz unesl mu zlý drak dvojhlavý.
Rytířů sta vsedlo na nejlepší koně,
cval jich přes hory a doly burácel,
za děvami každý v nejlítějším honě –
ale marno, žádný z nich se nevracel.
Vzali kosy, háky, topory a cepy
po rytířích potom prostí sedláci,
přes hranice do daleka širou stepí
dav jich v klopotu se divém potácí.
112
Ale marno, marno, návrat není žádný,
do prázdna zní volání a povely,
do prázdna zní všechněch úpor těžkopádný:
Spravedlnost se Svobodou zmizely.
Zatím hoch, jenž sláb jsa s matkou doma zůstal,
vzpomínkami živen uplynulých let,
zvolna v křepké síle na junáka vzrůstal,
okem vzníceným se počal rozhlížet:
brázdy zanedbané, pobořené chaty,
nade vším ten těžký, zakalený vzduch.
Vydech’ jednou, dvakrát vida východ zlatý,
potom opuštěný pevněj chytil pluh.
Trpěl kliden, ale v znoji oral, oral,
kladivo chyt’, chaty sbíjel zbořené.
Vyprahlý chléb jedl, jenž mu u rtů koral,
zkoušel, jak se čelo nese vztyčené.
Pradávná ta zkazka o dvou dcerách krále
svítila mu k práci, v snech ho zahřála,
silnějším byl ze dne a hrdějším stále,
jiskra doufání mu v srdci zaplála.
Zřel jsem ho v té práci, povyrostl v muže,
sto let díval jsem se, zdali neklesá.
Padal, vzpjal se, mdle a tím víc zas se tuže,
jak se hnala přes něj doby kolesa.
Křivdu hořce pil, tou na ocel je zkalen,
podrcený červ byl vlastní jeho brat.
113
Přece zázrak zřel jsem: v tříšť a rumy svalen
stojí tu dnes jeho nové práce hrad.
Princezny v něm ovšem dosud scházejí mu,
uvést je tam směle jest však připraven.
Líbí se mi muž ten, který z mlh a dýmů
poroby si uměl rozžít nový den.
Stojí vztyčen, na práh století tak vkročí,
dvojhlavý drak před ním už se zachvívá.
Hledí v dál a dlaní přistírá si oči,
paprsk Svobody už skráň mu oblívá.
Muž ten líbí se mi, za ruku jej chopím,
vezmem’ s sebou živou vodu nadšení,
práce silná bude štítem nám i kopím,
pozdravíme nový věk v tom znamení.
Z hradu v zakletí ty božské děvy obě
ať si vysvobodí...“ – ...„Budiž, tak se děj!“
kynul Čas, „jdi, synu milý, k lepší době
národu list nový hvězdou znamenej!“
(1900)
114