Měl pusto v duši, vše z ní prchlo v dálku
i víra v dnešek, naděj v budoucnost,
dva giganti v ní stálou vedli válku:
to bylo zoufalství, s ním v boji ctnost.
Ctnost bílý anděl – Zoufalství běs tmavý,
v hlas ctnosti ryčel pustý jeho smích,
když pravila: „Jdi, člověče, a v davy
nebeských světel popatř vznícených.
Tvé duši schází jas, byť jiskra malá,
a zaplane to v ní zas letním dnem.
Jdi, pros a lkej, když nad hlavou se vzňala
ti světů záře v nebi průhledném.“
A člověk šel, neb nebe bylo mořem
planoucích paprsků. Svou zvedl tvář,
své rozpřáh ruce lkaje velkým hořem
do ticha nočního a ve hvězd zář...
Tu viz! Blesk jasnější v tom světla jasu
šleh nad hlavou mu přímo v zenitu.
Ty myslil bys, že vidíš náhle v žasu
v chladnoucím kovu rýhu vyrytu.
Pak bylo to jak šikmá rudá čára,
jak biče nárys dlouhý, ohnivý,
jimž obr kýs, kdy hněvem v mracích hárá,
tam vzdušné oře švihl do hřívy.
Pak bylo to jak světlá vločka sněhu,
jež zvolna roste v hromnou lavinu
a vzplanouc naposledy koncem běhu
se v tmavou rázem smykne hlubinu.
Pak bylo to jak signál rudým se sklem,
jak vytrysknuvší do tmy raketa,
jež v šumných jisker dešti lesklém
se v duhovité koule rozlétá.
Pak bylo to jak žhavá koule z děla,
kdes vystřelena mračných na hradbách:
syk vzduchem zazněl, zem se pozachvěla,
a člověk po ní chvějnou rukou sáh:
„Jsi ono světlo, jež mé duši schází,
jsi ohnivý vůz onen biblický,
jsi paprskem, jenž duši doprovází
v ráj onen skutečný, ne mythický?...“
Než domyslil, sáh po nebeském žáru,
by do duše své na věky jej skryl.
„Zda nevidíš“ – řval běs – „kus hlíny, škváru,
na němž bys prsty sobě popálil!
Zda nevidíš, ó, jak bych já se mýlil,
ten vypadený z věčné rakve hřeb!
Vždyť proto jen, nic víc, jsi prose kvílil,
by padaje on minul tvoji leb...“
A tehdy člověk po prvé prý zšílil.