STŘÍBROPĚNNÁ
Šumavská lesní studánka
pod starou olbřímí sosnou
láká jak poslech skřivánka
rokotnou písničkou rosnou.
Pak stužka čistá, stříbřistá,
smaragdy jiskérek hravá,
pak pěnných kaskád tvoří sta
přes bradla ječivě dravá.
Skalami v šumu dere se
živičné vůně již syta
dýchané štědře po lese
a potok s potokem chytá.
Šíř a šíř lehá do nížin,
hvězd plna ztišena míjí.
Tu laněk tíhne k vodě stín
a soků jeleních v říji,
lednáčkův kmitne hládí blesk
zeleným k pohádce světlem.
Je snazší troskám tichý stesk
v proudu tom hvězdami zkvetlém.
A k lidem posléz propouští
královnu stařeček Leší.
71
Kabřince výsknou přes houští,
voraři prameny teší.
Královna plyne kralovat
zemi a lidu i zvěři,
široký dech svůj s dechem lad
do rytmu spolného měří.
Jest jedno místo, do hvězd ční
krásou jak milenka věků,
bědné a smutně sváteční
legendou umrlých reků,
touhou jich dětí nešťastných,
zradami, bědnostmi, hříchy,
rubem však lidských věcí ctných
a zlomem člověcké pýchy.
Očistíš je, ó, prameni,
Jordánská vodo ctných křestů?
Hluboké jezu dunění
zní v odvet z hlubiny k městu.
Jest vkreslen na oblohy smalt
v plamenech západu stoje
nejdražší obraz, z mračných hald
křiknutí věží zní troje,
přisahající jak by páž
do rudých ohňů se vznesla,
72
výstražně volající stráž,
by řek’ jí poutník svá hesla.
Nejsladší obraz města měst
proud béře jak přijímání,
v hladinu jeho vleptán jest
k nesmazatelnému plání.
Mateřsky něžně hýčká jej
pyšen jsa královským skvostem
stříbrných vlnek kmitný rej,
věžemi, paláci, mostem,
zelené stráně smaragdem,
odrazem měděných bání,
slzami, které znikly v něm
v staletém již vyčkávání.
Po boku družky podél rév
plyne s ním do jiných světů,
západu nakanulá krev
nesnese odlesku květů,
nepřijme do křivek rokoka
střízlivých obrysů dneška,
jest věrnost její hluboká,
přísahou minula těžká.
Až moře v dálném severu
královnu přijme svým klínem,
73
i tam zříš její nádheru
kreslit se zřetelným stínem
před světem s věrnou odvahou,
kde mořský příboj sláň šlehá,
trojvěží strmí přísahou,
kterou ti do duše vžehá.–
27. / I. 1916.
74