K dnům slávy srdce česká buší,
věrnější všech je objetí;
ve svalech sílu a vznět v duši
jste v práci tak půl století.
Jen jako chvilka prchší krátce
ta doba zdá se, okamih,
než byla zdárná Vaše práce,
a zdráv buď, kdo k ní prapor zdvih!
Tu bylo ve tmách světlo nítit
a hrdou víru v myslích všech,
tu bylo po bratrsku cítit
a k sobě řadit, kdo je Čech.
Tu bylo zapřít sebelásku
a chabost hnáti od prahu,
dát ideálu všecko v sázku
a bez bázně mít odvahu.
Tu bylo lepším vždy se stávat
a v hradbách bořit průlomy,
volnosti, pravdě průchod dávat,
své ceny nabýt vědomí.
Tu bylo bdít, kde se ctí hrá se,
kde nečestně se šantročí,
kořit se pouze povah kráse
a uhnout, kde se otročí.
Uhnout se pyšně, kde se sláva
četami věší na kabát,
tam vždy se cosi zaprodává
a s přímou šíjí nelze stát.
Tam vždy se páchá otročina
a cestička se klikatí,
tam vždy se krčí příští vina
a volně nelze vzlétati.
Tu bylo duší, svalem sloužit
myšlence vlasti v útisku
a k slunné výši štěstí toužit
jen pro vlast, sobě bez zisku.
Nezadat práva, neustoupit,
znát svoje a to svoje chtít,
a chtěl-li by kdo silou loupit,
též silnou paží udeřit.
Být čistý jako blankyt v jitře,
kamž sokol, pták náš, tryskne rád,
a pružný být i tvrdý v nitře
a pod praporem v povel stát,
být jako křišťál bez poskvrny,
všem vyznačený zdaleka,
být mezi všemi lidstva zrny
to zlaté zrno člověka.
Hle, co tu práce ještě zbývá
na nová léta, která jdou!
Sokole, vzhůru, práce kývá,
a cíl tvůj láká před tebou!
Přibliž je sobě rozletěním,
velikou vůlí od svých hrazd,
přibliž jej sobě pevným chtěním
a volna bude záhy vlast.
Sokole, vzhůru! K slunci výše!
Výš z trudů nad rmuty a znoj!
Jen tebou národ hrd je v pýše,
tys jeho nesmrtelný voj.
Vítězství láká, trubky zněte,
páže se křižte proti všem,
volnými lány vlast nám zkvete
a šťastna bude drahá zem.