J. ARBESOVI.
Tvá sedmdesátka! Tvé stáří!
A jubilejní zvyklosti?
Lze se sentimentální tváří
přát cosi věčné mladosti?
Zřím úsměch Tvůj, ten ironický,
jenž líp než slova naznačí:
mlád živobytím šel jsem vždycky
a zůstal proto nejmladší.
Tak ztělesnil jsi víc než skvěle
nejprostší žití logiku,
vždy u práce i číše cele
a s klidem v každou tragiku.
A trpěl-lis, byls roven Spartu,
jenž rozdal rány svoje dřív,
vždy otevřenou hrál jsi kartu
a nemlsal jsi cizích sliv.
67
Tvá hrozná pravda šalby smetá
jak vichor odervaný list.
Co jsou ti nejmocnější světa
a jejich měšce? – Zůstals čist.
Ctných úcty dobyls svému dílu,
své podstatě a ryzosti,
mít v Čechách každý Tvoji sílu,
je vlast to věčné mladosti.
Na hrdé čelo, hrdou lebku,
jíž plevou Vídeň jest i Řím,
na práci v hloží, nikdy v hebku,
ne Tobě, nám všem připíjím!
12./6. 1910.
68