PÍSEŇ KE CHVÁLE VTIPU.
Na lehkých křídlech věčně mlád, co světem stojí svět, v stu barvách pestrých musí hrát a nad lidstvem se chvět, což bez něho by jen si počal svět, prohnilý a starý močál a plný slz a běd! Vtip letí z říše blankytné, rmut před ním prchá dál, a kde se chvilku zachytne, vše podrobí jak král, tam čapkou vládne s rolničkami, sůl v krmi je a s flirtu hrami princ sladký Karneval. Co bez něho by bylo z Čech, kde vždycky bujně trysk? Nám dávno byl by došel dech, kdy každý zuby tisk, v nich kletbu otročiny drobě. 157 V té ponuré a dusné době vtip nejednou si výsk. A zavěsil se tu i tam v šos u fraku i v cop, šleh v oči zchablé nový plam a v paže nový vzchop. Do smíchu smutné tváře pudil a k výdechu hruď spiatou budil host Palečkových dob. Jak modrotřpytná libela tu lechtal tykadlem, tam poškádlil tě zvesela kouzelným zrcadlem a drobnou minci smíchu razil i nirvánu ti někdy zkazil sršivý v žertu zlémzlém. Rád také v politický háv svou zaryl bodnou zbraň, a chceš-li, pane, zůstat zdráv, radš tedy se ho chraň. Posvítí do všech temných koutků a osvětlí je pro pochoutku, jakž hněvati se naň! 158 Víť odjakživa milý vtip, jenž kořenil nás věk, že s úsměvem se stráví líp i nejdivější vztek, a nejlepší že podle Kneipa věc na světě, v níž často rejpá, je dobrý žaludek. 159

MŮJ PORTRET.
Má čtenářko, jež znala bys mne ráda, rač touto perokresbou vzíti vděk a promiň, že co bon ton dnešní žádá, jsem odkládal tak dlouhodlouhý věk. Jsem jako všichni, musím říci předem, již líbí se ti právě nejvíce, žár výbojný mým stále šlehá hledem jak z temných mračen blesků dvojice. Nos orličí a hladké bílé čelo, vous zastřižený pěkně ve špičku, jak Olympan zřím v davy všední smělo a jako Byron kulhám trošičku. Ret zvyklý lásky medovému kvasu vždy hrdě ohrnutý nesu v jev a úsměch mám, když minouce mne v žasu si dívky zašeptají: ejhle lev! 160 Květ nevadne, kam noha moje vkročí, hned trn však v plápol růže vykvete, a v rýmu zvoncích všecko se mi točí i kolo po silnici vyjeté. Já cynikům se směji, pesimistům a zlobit znám je všecky rozmarně, když alotria páší k denním listům u mého stolku v mojí kavárně. Mám přátel dost a pomlouvám je všecky, nu arci za rohem a potají, vždyť já jsem já a oni, bože, pecky, a verše jim až hrůza kulhají. Ó, přijde den, den kritické mé kudly, již brousím sám a již si brousit dám, pak ze všech za chvilku nemastných nudlí v revui jedné slavně nadělám. – Má čtenářko, ten portrét se vám líbí? A vy? Jste zrzavá? –Vlas pošlete mně v obálce – a pardon, rád jím ryby. Tak sejdeme se zítra, kde chcete. 8./2. 1890.
161

JAPONSKÁ LÁSKA.
V japonské zemi co by bylo než japonská též kultura, u mne však nic ji nezachrání, ni poetická sakura. Já přes moře se dívám v dálku za květované záclonky a intimní čtu v srdcích touhy nejedné mladé Japonky. Maluje čápy na paravent a na tvář sobě růžičky a promenádou oči klopíc v plastiku táhne sukničky. Ale zpod víček jen to šlehne, nic rychleji tak neběží, a tajný pohled trefí vždycky onoho, jemuž náleží. 162 Pro drobný flirt jí student stačí v zeleném hladkém kimoně, a je-li bratránek, tož k tomu zhubičkován je v zácloně. Však vážnější cit ukládá jí též vážněj myslit v životě, a tohle platí v Nagasaki tak jako v městě Kiotě. Samuraj* je to s ostruhami, přišitý k žlutým výložkám, pohledem jeho srdce jihnou i pochovaným nebožkám. A ještě vážněj, pravda jistá, cit lásky plane bez meze, když v Lohengrinu tenorista až na cis vzhůru vyleze. A nejvážněji když to přijde, dá, co jí zbylo, ve spoustu za dům neb za dva u oltáře pak plešatému buržoustu. * japonský lajtnant od dragounů.
163 Ne, ne, mně nijak nelíbí se už déle nežli od loňska Mabučim v lásce opěvaná ta mladá láska japonskájaponská. 164

VRABEC A KOČKA.
Vrabec a kočka – jaké thema, jak všední školská vzpomínka! Ten titul vtipu za zblo nemá a – přec se rdíte zlehýnka. Slavík a růže kdys to znělo v houpavém rytmu sladkých strun – tehdy jsem líbal vaše čelo a z písní svých vám stavěl trůn. Vrabec a kočka – jaká prosa dnes do pera mi vjíždí, že! Vzpomínám, zvala jste se Róza, s čímž měl můj rým dost potíže. Slavík a růže – och, má paní, ti kvetou dodnes, zpívají, k Vám zalehne ta píseň maní a vzdychnete si potají. 165 Pak přimhouříte brvy hnědé a prohnete se unyle; proč dál to člověk nepřivede než na ty verše zpozdilé... 166

O ŽENSKÉM SRDCI.
Drahocenný nástroj, plný klapek, plný eroticky bouřných strun, co již ód naň poetův svět napek, než jej pozved na královský trůn. Tu jak housle zpívá melodicky, které slepil slavný Amati, umným prstům poddává se vždycky, virtuos jež stiská vlasatý. Jindy flétnou třpytné trylky roní v harmonicky sladké stupničky, nebo cimbálem zas skočnou zvoní pod úderem Svižné paličky. Kytarou je, klarinetem novým, okarinou, harfou, citerou, vytryskuje pod rtem umělcovým akordů svých plnou nádherou. 167 Dech a prsty, jimžto není roven, žádá ovšem v ňader ovále, a co k tomu patří, nezapomeň v hedvábném vždy mít je futrále. 168

lNSERT LÁSKY.
Čar tajemna a dobré předsevzetí je svedly v koutě ulic o půl třetí. Květ bílý v dírce, tmavé pero pštrosí a rusé vlasy, plné zlaté rosy. A touhou oběma se ňadra chvěla, když pod platany ulička se tměla. A parfum opojný když zavál maní, on toužněji hned zrychlil stopu za ní. Čar tajemna a dobré předsevzetí je svedly v koutě ulic o půl třetí. Již jemný profil zjevil se mu bokem a zlatá kadeř nad šelmovským okem. 169 Rty její mohly se sametem sočit, když obligátní chtěl již větu počít. Dřív než se ozval, z ústek jejích skane: „Ach, my se známe, s bohem, milý pane..pane...“ 170

BALLATINA.
Don Miguel jel do Toleda a k Toledu zas Pedro jel, až se srazí, bude běda: „Krev poteče!“ vzkřik Don Miguel. Don Miguel ctil krásnou Inez, i rytíř Pedro po ní prah, právě dnes jí buket přines, by odměnu vzal v hubičkách. Don Miguel i rytíř Pedro již s kopím letí zdaleka. – Hned z nich teklo krve vědro, v nich nepoznal bys člověka. V srdcích díru, oba leží. „Ó, blázni!“ Inez pravila, „lásce obou stejně svěží i dál bych byla stačila!....stačila!...“ 171

MOROUSNÍ PÍSEŇ.
Už je to tady, jarní básně jak aristóny vrzavé, a parky smýčit vlečkou krásně jdou brunety i zrzavé. Zas cosi ječí ve křovisku, zas cosi vříská na stromě, flám života vjel v každou třísku, a slunce brejlí pitomě. Kde který pahýl suchý v trní má parády zas bez konce, o nové šaty žena vrní a hrabe se mi v portmonce. Zas vrabci vedou divné spolky, a kočky lezou na střechu, zas nedočkáš se s pivem holky a kleješ na ni bez dechu. 172 Zas divně hoří oči dívek, jen zunknout z lásky poháru, dost much zas bude do polívek a večer k pivu komárů. Zas abys chodil plný bázně, teď nejspíš žena zachoří, a jen to fikne, vzduch a lázně jí vymýšlejí doktoři. Je všude dvojic, každé schůdky z nich těší se, a ony tmám, že přes ně večer do hospůdky na každém kroku klopýtám. A domů jda já nemám díků pro park ten bílý v měsíci a nejradši bych po slavíku, jenž řve tam, praštil čepicí. 173

DÁVNO, DÁVNO...
Ba dávno je to, milostpaní, ó, tuze dávno zajisté, tak vzpomínám si, hlavu v dlani, o jedné růži stolisté. To bylo ještě poupě bílé, ba ani poupě nebylo, a již své srdce jedné chvíle mně míčem v náruč hodilo. Míč chytit měla touha chtivá, on kutálí se, utíká – nu, byl jsem snílek odjakživa a strašně hloupý nešika. Než jsem se shýbnul, míč se ztratil, tak rychle vždy to nebývá, a s ním i srdce vaše schvátil ten dlouhonosý protiva. 174 Ba dávno je to, milostpaní, a už je léto na sklonku, už nevěřil bych v růže ani, když vidím vás jak pivoňkupivoňku. Však vedle vás tu kolem věže zřím obrázek váš zdrobnělý s tím vaším míčem cupkat svěže na Žofín každé pondělí. A Plzeňačka, dobrá bona, pak rádkyní je poupěti, jak očima zná házet ona, tak srdcem třeba házeti. A svět jde dál, a zase v chvíli se potom někdo napálí – Jakž bychom my to zjinačili, my napálení bručáli!? 175

LIST.
Pár let krátkých jako mžiky, ani nevím, že kdys byla, ani nevím, zapomínám, že jste byla moje milá. Ani nevím, kolik hvězd jsem natrhal Vám s nebe stromu jako švestek a co básní potřeštěných napsal k tomu. Za cukrovar chodili jsme podél zdi té bílé, víte, za zeď pak Vám bloudívaly oči Vaše roztržitéroztržité. Eda správcův, technik z Prahy, v cyklistické modré čapce z flobertky tam, jak den dlouhý, na kaštanech střílel vrabce. 176 Vrabce střílel a Vás trefil – vzpomínám si na to, běda – potom s Vámi na procházky chodit začal technik Eda. Šílel jsem, už nevím ani, co jsem tenkrát rozhod nutně, ba i tklivou elegii jsem Vám potom poslal smutně. Pár let krátkých, no, je k smíchu, co se tenkrát všecko dalo, vzpomínek pár vyvětraných z toho zbylo, jen tak málo! A jsme šťastni, každý jinak, ale oba tloustnem k stáru, já z těch veršů, milostpaní, a Vy z toho cukrovaru. 177

PÍSEŇ ČMELA.
Pít, líbat, dokud hoří slunce, a dokud květy voní z luk, a něžně jejich ke korunce svých písní lásky nosit zvuk. Pít, líbat stále na slunečnu, dřív nežli na to pozdě je, dokud je trocha času k věčnu a pohárem květ šalvěje. Pít, líbat všecky krásky skromné, i sněženky i bledule, hned jak si zlaté oči promne sedmikrás hejno ztrnulé. Dnes růži k ňadrům slétnout směle a unylou se touhou chvít a na odletu stejně vřele se u hluchavek zastavit. 178 A zítra zladit píseň svoji zas k ouškům lechy modravým a fialám, jež skromny stojí, své lásky zapět lačný rým. I bába žlutá zachvěje se, ač k touze své se nepřizná: hle, svými čepci slastí třese v mém náručí mdlá divizna. A když je dohrána již role, a nelze říci: ber, kde ber, tu vyhledám si ptačí vole, nás čmelů smrtný revolver. 179

ANDĚLÍNA neboli Otrávená láska.
Andělíno, snů mých paní, myšlenek mých souveraino, zlatou lyru pouštím z dlaní, srdce mé je zdrceno. Alabastrem ručky svojí, ach, že jsem to jenom zřel, místo růží trhala jste do omáčky petržel. Andělíno, snů mých paní, myšlenek mých souveraino, z prósy té mám špatné spaníspaní, blaho mé je zničeno. Prstíky, ach, na něž krásné gazely se skládaly, včera ráno z květináče tahala jste žížaly. 180 Andělíno, snů mých paní, myšlenek mých souveraino, z prósy té mám špatné spaní, blaho mé je zničenozničeno. A v tom klíně jako báseň, včera večer z komůrky viděl jsem, jak pod jasmínem škrabala jste okurky. Andělíno, snů mých paní, myšlenek mých souveraino, z prósy té mám špatné spaní, blaho mé je zničeno. Šíle touhou, líbával jsem prstů vašich konečky, a vy jimi dobýváte právě z hrnce syrečky. Andělíno, snů mých paní, myšlenek mých souveraino, z prósy té mám špatné spaní, blaho mé je zničenozničeno. Co jsem dříve vídával vás jako vílu v pohádce, 181 v okurkách teď zřím vás stále, v petrželné omáčce. Andělíno, lká váš panic, myšlenek mých souveraino, z toho všeho je mi na nic, blaho mé je zničeno. 182

ČERTOVINA. Jak jsme se s seznámili. První kapitola nedopsané grotesky.
Rok na skříni stál po mém boku, kde vycpán straší starý výr, a verše mé měl stále v oku, jak perně rostly na papír. Něm s úšklebkem v ně shora zíral a s vidlicemi zvedl páž, an krátký řetěz plec mu svíral, jejž levicí tisk Mikuláš. Byl malinký jen jako myška, však jazyk dlouhý plál mu z úst, a přepokorně hrdopyška svůj dlouholetý snášel půst. Od hlavy k patě hustý vlásek, jak tuší když ho nalíčí – tak dumal, dumal malý ďásek navlečen v rouno kočičí. Když moucha usedla mu k nosu, ni brvou nehnul – jaký trud! – 183 a nebýt mých dvou rváčů kosů, tam stál by ještě doposud. Ó, sběři divá, kýž tě vrána, drnkal jsem právě na lyru – šust nad hlavou mi, třeskla rána, a v cáry ornát z papíru, trup bezhlavý je biskup svatý, vše – mitra, štola, rocheta i černý ďásek chundelatý se po pokoji rozletá. Blysk jeho jazyk před mým zrakem, ďas od řetězu sebou smyk a v kotrmelci všelijakém hup ke mně vzhůru na stolík. A roste, roste, stále v dýlce – už nijak hračka pro děti – a čahouna zřím v téže chvilce tu na svém stole seděti. Až po zem nohy bez kopýtka, s přezkami na nich střevíce, v hedvábu vězí štíhlá lýtka se po švihácku křížíce. Dle módy anglické či které se na něm pestří rudý frak, až ke kolenům spodky šeré a v ruce bílý chapeau claqueclaque. 184 Tvář jako jiná tvář je lidská, buď barona neb sklepníka, jen trochu málo mefistická, a levé oko přimyká kulaté sklíčko v želví kosti, vlas prořidlý a promletý, vous žádný, jenom skráně hostí dvě elegantní kotlety. Ďas moderní, toť pravda jistá, jenž ví, jak s duchem času vpřed, tak v poušti nepokoušel Krista a jinak by dnes málo sved! „Bon jour, monsieur...“ I kýho ďasa, jste v Čechách, pane, jaký tón! Ďas mrkne, rukáv povykasá: „Alors, j’vous demande pardon..pardon...“ A lámal to až běda sluchu, než se mi řádně představil. Smál jsem se z jeho rozpak v duchu – co však je dělat, ďas tu by!! Tu zadrh trochu do němčiny, tu z hrdla jemu vyklouz Švéd, tu zachytil se angličtiny, tu po rusku zas slovko sved. I v maďarštině spásu hledal, i čínského cos, tuším, kvik, 185 ba ptal se i, zda bych se nedal s ním na světový volapük. Až konečně, kdy stěží chápat jsem zdál se zvuků směsici, měl v okamihu šťastný nápad a žádal českou mluvnici. Vše snáším mu, nač vzpomenu si, se těše brzké rozprávce: tu skladby, slovníky a brusy i poklésků všech oprávce, pak prosu pěknou na velínu, nu, ať se, já řku, poměje, a z knihovny své lovím stínu arcimistrovské eseje. Zvlášť ilustrace v knížkách nové jsem snesl mu, jež na rváč jdou, neb čtenáři i poetové dnes bez nich pranic nesvedou. Též velký žurnál politický jsem nahmát v kapes útrobách i verše své, jichž dost mám vždycky, jsem skromně v onu sbírku vtáh. Co s tím? Vždyť namáháš se planě, to prostudovat – tvoje smrť... Však ďábel napřáh obě dlaně a chumlí v nich vše na padrť. 186 List za listem se ruče ztrácí – já hledím všecek ztrnulý – dřív neustal v té divné práci, až zhnětl malou piluli. Tak zvíci byla asi hrachu. Co dál – váš vtip si dopoví; nu, zhltil on ji beze strachu jak sladký bonbon cukrovýcukrový. Než běda, v téže chvíli bědné jak cyankálim napojen ďas koulí okem, chroptí, bledne a na břiše se tiskne jen. Křeč smrtelná mu tělem zmítá – již dříku vesta nestačí, čert sípaje v mé jizbě lítá, až v kout se posléz přitlačí, a odtud roste, bobní stále, již pokojík můj plní v půl – již skříň se kácí – dme se dále, již povalen můj psací stůl, již v pokoji ho do tří čtvrtí... Sůl nesu hořkou na míse, tak padnout mi tu divnou smrtí, ty obsílky, ty komise!... Sůl s mísou – vše mi zhltil z ruky, a ještě není dost těch hrůz, 187 jsem jist, že pozřel by z té muky jak Bumbrlík i sena vůzvůz. On bubří stále, v údech, v pase, tvář jeho síto plající: tak rostou v dnešním tvrdém čase jen pekaři a řezníci. Mám koňak dobrý, osvědčený, co láhev stojí zlatek pět, snad pomůže si zubožený a zmodralý v té nouzi šet. A láhev, zátka – všechno v pekle, však nepominul ďáblův hryz. Žel, nemám víc té stvůře vzteklé ni lahví, zátek ani mis. – Tu skvostný nápad šleh mi hlavou, a v kupu knih jsem znovu sáh, dvé knížek tučných s vazbou tmavou jsem bez receptu povytáh, to „Zdravovědu“ – líto mi jí – i „Domácího lékaře“ již nesu na tu bakterii, jež v těle ďábla hrozně vřevře. Vše zhltil opět bez ostychu – čas nejvyšší – toť jistá věc: tak sezobne si zrána v tichu váš kanárek svůj semenec. A jedva mžiknu, vědí bozi, 188 tak balon dme se, nežli prask, a ďábel po té šťastné dosi, jak dříve byl, tak opět splask. „Merci, je suis... ach, odpuštění“ tak, věřte, zvolal po česku, a jeho díků konce není a jeho chval i potlesku. Jen občas sobě mezi zuby můj čertík sáhne dojatý a vždycky vyndá na to z huby kus černi, tvrdý, placatý. A musím říc, to dlouho bylo, než s posledním se domořil (snad bylo toho asi kilo...) a nato klidně hovořil: „Všem řečem světa, co jich koli, tak učil jsem se, věřte mi, však z téhle vaší břich mě bolí, a div, že živ jsem na zemi. Och, nechci pátrat po příčině, to nechám vaší kritice, v čí hrozné, hrozitánské vině div nesklála mne mrtvice. Vím, povinnost že nastává mi teď představit se, pane, vám, 189 neb vaše verše jsou mi známy, bych usnul, vždy je čítávám. Jsem doktor Fuk – jsem doktor práva a před nedávném promován. Nám nedala spát světská sláva, a v pekle nový zákon dán: Je třeba lidem imponovat, jen to dá peklu ovoce. Budou se řády udělovat a chytrým čertům promoce. V té důstojnosti kdysi vlídně z bran byl jsem na svět vypraven, a do milé já přímo Vídně jsem zamířil hned prvý den. Tam odtud totiž nejčastěji den, každý ba i každou noc v přerůzných křiků pustém reji byl čert voláván na pomoc. Tak jednoho dne lově lelky se octnu v síni nádherné. Byl meeting snad tam právě velký, než v jaké bouři příšerné! Co živ já v pekle mezi kotly té vřavy zlé jsem nezaslech; tam jedni řvali, druzí krotli, a to prý byli páni z Čech. 190 Pěsť vzhůru, dolů, brní dlaně, jsou jako meče jazyky, a jiní tam na druhé straně zas klidně křoupou preclíky. Zrak jiskří se, zřím krutou válku, nu sláva, chci již volati, vždyť peklo má tu filiálku a groše na ni neplatí. Však zatím ztichlo všechno zvolna, tam úsměv bleskne, poklona se vyměňuje obapolná a rytířská tak dokona. Jdou, všichni družně pokyvují, ten červený, ten trochu bled a u dveří se zastavují a do země až hrbí hřbet, když pán jde mimo s límcem zlatým a s čelem pyšně povypiatým a s blýskavými knoflíky. Hle, za ním cupká z oné mely tak trochu ještě ochraptělý právě ten křikloun veliký. Už beránkové z lvů se stali, už v rozporu se nevraždí, když archy v kapsy nastrkali neb stiskli pevně pod paždí... 191 To něco pro mne, myslím sobě, a nevidný se kradu dál, neb jeden z nich by v pravé době mi za pekelnou kořist stál. Jdu za ním v patách, kam jen kročí, a chodeb projdem směsicí; mám všudy ucho, všudy oči, až stanem v šumné ulici. Tam před portálem vozy stojí a portýr v dlouhém kožiše, hůl samo stříbro v ruce svojí a hroznou přezku na břiše. Hned číslo jakés křikl v davy – vůz zadrkotá, zastaví, a v jeho vnitřek za skly tmavý i s mužem vklouznu zvědavý. Tam pěkně měkko, vše se houpá, tam kapsa též je na boku, co on si klidně jabko loupá, já v jejím zmizím hluboku! A jedem – za tu krátkou chvíli jsme asi dvakrát stanuli, ponejprv velký balík bílý nám do kočáru všinuli, a po druhé to etui bylo, plyš vystýlal je šedivý, 192 dvé náušnic v svém nitře krylo a v každé brillant jiskřivý... Muž hodný to, má ženu doma, ji dárky těmi podělí, až s palčivýma ona rtoma ho přijme svými pocely. Má hocha též – vždyť z kapsy čouhá mu chundelatý ďásek, ej, červený jazyk, brada dlouhá, můj učiněný kontrfej. Což kdybych takhle v jeho nitře se k další pouti ukryl chytře, toť výtečná by byla skrýš... A šup – v té kůžce vězím již. Jsem v bezpečí – a jedem dále, týž ruch kolkolem, šum a chvat jak v masopustním karnevale – až u zavřených stanem vrat. Muž skočí dolů, stiskne kliku a v krátkém nato okamžiku již rudý rtíček celuje, jenž miminkem ho jmenuje. Já poulím oči... mrkám..mrkám... tuším..tuším... a nepovím vám, co jsem zřel – vždyť briliantek jiným uším by opravdu byl neslušel... 193 – – – – – – – – – – – – – – – Zdřím jsem si také v budoárku, co dělat též v tom tet a tet? A vzbudím se až v kupě dárků v jakési torbě upiaté. Tam láhve vína pravé marky, tam šunku cítím, rohlíky, tam v koutku makám čerstvé párky v dva zabalené deníky. Kam pojede můj člověk asi? Nu uvidíme za chvilku – a již mne s torbou v kočár tasí... Žij blaze, sladký andílku! Hvizd lokomotiv v sluch mi vráží, ryk páry, skřípot třaslavý – jsme jistě v kupé na nádraží, můj muž – pan Ráček z Moravy. Jí veze mne z té milé Vídně – ó, chvěju se však ještě dnes, neb málem bych byl zhynul bídně, a čerta Ráček nedovez! V té torbě na dně, vězte, pane, vez růženečky dotýkané, brrr, po zádech mi běží mráz, kdo moh to vědět, prosím vás! V ně zaplet jsem se, jaká muka! Ve mžiku jsem všecek zkřeh, 194 a ztuhla plec mi, ztuhla ruka, i v hrdle zastavil se dech. Teď v dětské hračce vězím jatý jak ďásek drobný, chundelatý, jejž před vánoci na trh váš vodívá svatý Mikuláš. Též paměť ztrácím, všecky smysly, tu diplom můj nic neplatí, a marně hledám ještě v mysli, jak z bědy té se vybrati. Tu náhle ruka v torbu sáhne a velkou láhev vyloví. Dík tomu hrdlu, které prahne a v doušku hledá pohovy. Ta láhev slavná zvenčí na dně vám značné měla vydutí, v té duti jsem se skrčil snadně v smrtelném údů zkřehnutí, a láhev prázdna na to záhy jak puma z okna letěla, a v jejích střepech podle dráhy tam hračka se mnou ležela... Jak odtud jsem se octl tady, v tom věru, pane, nevím rady, snad vypátrá to zvědavě – věc v dnešním čase zcela jista – 195 kýs vtipný český folklorista o příští vaší výstavě, kde mikulášští čerti vždycky i s vídeňskými v družině zvlášť vystaveni specificky v ohromné budou vitríně. Teď vašim kosům blahořečím, že pouta má zde strhali a v spolku vašem k věcem větším že ožíti mne nechali, i každému z těch vašich přátel, jenž odbyl vás tak zlehýnka, ať byl to buď váš nakladatel, neb nedůtklivá slečinka. Již nepustím vás, pane, z drápů, žeň vám i sobě slibuji, nebť úlohu svou nyní chápu a cele se jí věnuji. Můj zevnějšek vám za vše ručí, neb z nehody i ďas se učí. Hle, poctivá je moje tvář, a k čertu-li vás pošle v mžiku váš nakladatel bez troníku, já zaplatím vám honorář...“ Co dělat!? Vzdych jsem po té řeči, jež parlamentem čpěla dost, a vida vlastní nebezpečí 196 jsem ruku stisk, již dal mi host. Líp, myslím sobě, toho času je táhnout s ďasem nežli k ďasu. 1893.
197

KLIKA.
Ó, kliko, zdráva buď i tvoje silná vláda, tím silnější, čím zjev tvůj zastkvívá se výše! Ne darmo smrtelník tě ve svou ruku vkládá jsa tolik malinký v své jindy příkré pýše. Jen vytrvalost chceš, když marně cvaklas jednou, nechť po druhé tě oči prosebníka zhlednou, a po druhé když cvakneš bez všech úspěchů, dáš jistě po třetí mu ždanou útěchu. V tak různých podobách se stkvíš a blýskáš všady, u dveří biskupa i u mecena dveří. Má úsměv na tváři, kdo dříve pískal hlady, když v znamení tvém jedná, doufá, pevně věří. Jsi v žití kormidlem i busolou a veslem, v kýžený přístav s tvým jen každý vjede heslem, a nepřítel tvůj, samotář a škarohlíd je ztracen na věky, tvůj nechrání ho štít. Dřív mozek, schopnosti a duch na váze platil, dnes tebe vidím jen, ó, kliko všemohoucí, 201 jak trčíš v kroky nám – Bloud, žití půl jsem ztratil se nekoře ti, kliko, s oddaností vroucí. Již kaji se, zní proto nadšeně mé pění dnes k chvále tvé jen, ale pro kritika není, leč nemá-li tě taktéž ohmatanou plát i u svých zavřených a nepřístupných vrat. Sviť dlaní leštěna a nepolam se, běda! Byť leckdo, na oko jen, zhrdal tebou zjevně, přec v sklonu pokorném tvou záštitu si hledá a se sokem se střetá na prahu tvém hněvně. Tvou chválu vyjásal jsem, hleď, z nevěrce věřím, neb za honorář dnešní pěkně povečeřím tvou zásluhou – tož dík ti šeptá povzňatá má duše skeptická, ó, kliko klikatá! 202

DĚLO NA HRADBÁCH.
V trávu hradební v půl vrostlé tělo padesát let hledí k městu dělo. Bronzový chřtán rozevírá trudně, zívá k houknutí, saň skrčená, časy nad ním jdou tak zvolna, nudně, na kolech rez svítí ruměná. K hrozbě spíše nežli na ochranu bezzubě se cení v jednu stranu, hledí dolů, kde to vře a kvasí. „Hlad mám,“ skuhrá, „v jícen plameny chci a nazpět staré, dobré časy, kulí třesk, rej zkázy šílený!“ Hnědým bronzem bliká v ševel doby, darmo volá, mlčí staré hroby, a sta očí proti jeho oku jiskří se k té střílně upřeně. Šelma cítí bolest ve svém boku, skon svůj blízký tuší zděšeně. 203 Mimo klouček jde a proutek zdvihne, hříčkou kovový dřík děla švihne, v aleji se milenci dva smějí, dole v městě v spěšném úderu práce kladiva v kov narážejí, a zní zvony v letním večeru. „Hlad mám,“ dechnouti chce znova strašlivé to zvíře známá slova, ale z města proti němu směle ruku pozvedá kdos železnou, odvahy plam na vztyčeném čele dělu vstříc jde cestou vítěznou. Mladý Den to svobody a míru, z práce duchů vstal, má v ruce lyru, vesele se v slunci krajem dívá. Proti němu hradba kamenná sesouvá se, drolí, na prach ztlívá, nebude již nikdy stavěna. Rázem tu a jak by divě zlícen zakucká se vzdorovitý jícen, zakašle a trhne bronzem těla: z tlamy mlčící a bezedné rána dunivá se v město schvěla. Poledne je, ano, poledne! 204

REMINISCENCE.
Kolikráte v zamyšlení duše se mi zastaví, a stín vidím kráčet mimo Ben Akibův mlhavý. Posměšně se moudrost jeho kol mých uší ozývá jako moucha neodbytná, dotěrná a zlobivá. Všecko staré, nuže ano, mudrce ty veliký, poesie konec vezme v jícnu matematiky. Až se vyčerpají všecky slov a forem přestavy, plastiky i poesie žalný skon se dostaví. 205 Ze všeho jen pazvuk holý, mdlá a bědná kopie, v nedostatku zaměstnání kritika též dožije. Nicméně v té mele hrozné zbude pravda veliká: Vrána nikdy nedovede nahraditi slavíka. 206

SUKNĚ. Ironický gazel.
Z dob Ludvíků až v naše časy smutné, kdy k podzimu vše dozrává a žlutne, tys živa jediná a záříš slavně, sukně! Moc světa v každém záhybu tvém leží, ty trůny převracíš, ty stavíš je zas, sukně; šust ovruby tvé hudba rajsky svěží, jež miliony krotí, opojuje, sukně! Van vlečky tvé a nadzdvižené krajky jak dech je fialek a balšámu, ó, sukně, Co v sledu tvém se skrývá utajeno, sukně, co básníků i nebásníků šílí za tvojí stopou vlnivou, ó, sukně, co Ovidů dnes trpký exil sdílí, že zřeli Caesara blíž vestálčiny sukně, co Závišů, co Flahautů se zvedá dnes na výš prestolů v tvé záštitě, ó, sukně! 207 Je každý blah, kdo ochrany tvé hledá, a zatracen, kdo zhrdá v pýše tebou, sukně! Kdo neviděl by, jak se steleš jemně od stupňů oltářních až k stupňům trůnu, sukně, jak hedváb lučin bedry matky země, jak v most se měníš pevný, nerozborný, sukně, pro kročej onoho, kdož se ti klaní, jak v opak hned jsi půdou kráteru, ó, sukně, kdož nedbá před tebou svých sepnout dlaní! Ó, paní Protekce, ó, shlédni na mne, sukně, roh Fortuny schyl, jejž máš ve svém klínu! Vím, řády, hodnosti a ceny sypeš, sukně, ač tajemně se skrýváš v zásluh stínu. Vrch snahy tisíců je tebou přistřen, sukně, dští lem tvůj rosu požehnání shůry, a s každé krajky tvojí, zdráva budiž, sukně! jak zlatá jabka visí sinekury. Děl hromy probouzíš, kdy zachce se ti, sukně, tvůj rozmar krví bodáků se myje, a k stránce každičké, ó, všemohoucí sukně, tě k podloze brát musí historie. V rým chatrný jsem vložil slávu tvou, ó, sukně, a srdce mé jinšího přání nemá, než abys v záhyb svůj mne skryla také, sukně, a nikdy nevyřkla své anathema. 208 Vlaj, dmi se korouhví dál přes celý svět, sukně, až do dne, kdy on v rozvaliště chudé se zvrátí rozmetán – vím, v znamení tvém, sukně, to jistě také skončí se a bude. 1886
209

PÍĎALY.
Pyšně jako lordi sáh a sáh po větvích si vykračují smělé, vždy když svítí stromy na nivách stříbrným svým šperkem květné běle. Dřív než ony musí být tu strom, lupen křehký, který uškubnou si, který v pupenech hned mladý rdousí a když nassály se v pychu tom, leží na slunci a v květy trousí. Do koruny na nejvyšší snět vyšplhají k samému až vršku, s vysoka tak hledí na ten svět v postříbřených květů tichou pršku. Nafouklým a tučným div se teď, jak se ony samy sobě diví. Strom přec pro ně jest, nuž ať je živí. Také tak to, brachu, zaonačit hleď, trusem svedeš velkolepé divy. 210 Povýšeny nad vše, nad světem, v duchu víte, čí jste jedly mlsky; že jen strom vás drží tich a něm k sněti přilíplé jak polyp plzký. Odjakživa takto pídíte po haluzích stromů podle zvyku, jádro plodu sníte v jeho vzniku a když dosyta se najíte, trus jen máte na vše místo díků. Ale přijdou časy, píďaly, dávno puknou housenčí vám břicha, dříve, nežli jste se nadály, strom však zůstane tu státi zticha, jak dřív silný vnov se oděje v bílých květů rozvoněné kysti. Plod z nich vzkypí, jejž vám nelze snísti, čelistem se vašim vysměje z hebkého a zeleného listí. 1886.
211

O ZOOLOGICKÉ ZAHRADĚ.
Praho, zřím u hvězd tvou již slávu dle prorokyně Libuše a zpívat jásavě jsem v právu o ní též z duše do duše. Než koupíš hrad si od eráru a české dáš naň tabulky, bělrudý prapor beze sváru rozvineš s věže Mihulky, než otázku rozřešíš pitnou a přístavbu své radnice, sensací lepší tebe chytnou útulné háje Štvanice. Volám jak divý v alarm předem milionáře do akce, ať brzo do klecí už svedem své rozmanité atrakce. 212 Neb vše, co dosud po Příkopě chodí a lítá divoce i volně těká sobě v stopě, nést může tam své ovoce. Ať útulek má zvíře všaké po vzoru města Paříže v užitky přijdouc všelijaké oficiálně za mříže. Lvi mnozí v dírce s chrysantemou a s lakýrkami na nohou tak pro svou slávu jinak němou se uplatnění domohou. Upíři vedle se směnkami ve kleci budou nosatí, a dál zas laňky budou samy lvům z rukou stovky papati. Labutě zpěvné s bílým peřím a skotačivé gazely lákati budou ke svým dveřím lezouce husám do zelí. Nač lze si jenom vzpomenouti, tam bude blízko v okolí, 213 žrát budou supi mrchožrouti třicetileté mrtvoly. I rhinoceros z garnisony se válet bude ve blátě, a ochočené budou slony na tlustém vodit špakátě. Posvátný ibis separátně, by spíš ho oko zahlídlo, stát bude tiše v bílém plátně, a vůkol dýmat kadidlo. A nesmí scházet, ovšem že ne, co mládež baví nejvíce: ve kleci širo vystavené vše kulérové opice. Jen nad jedním já hořce pláču, jak pohřbíval bych přítele: hle, všeliký rod paroháčů tam sůl svou lízá vesele. Než vše ta krása trpce, hořkne, kdo zří ji okem proroka. Ten na konec svůj otaz dořkne: Co bude z všeho do roka?!! 214 Žal oko mží mi, závisť kletá zlou poušť zde ztropí z nelásky, vše požere se za půl léta, v klecích jen zbudou – ocásky. 1901.
215

KŘEST
betonového mostu.
Narodí-li se ti klouče velké jako pěst, pro kmotra jdeš do Přelouče a je snadný křest. Ale svízel horší je tu, úraz, mrzutost, máš-li pokřtít trochu k světu betonový most. Most, jejž moudrost inženýrů na svět přivede, ale který ve vesmíru nikam nevede. Hned je národ zalarmován jako o pouti, kmotrem chce být Němec, Slovan a se kohoutí. 216 Na radnici hlava k hlavě, schůze za schůzí: narodí se nápad zdravě, co nám do luzy. Po někom, jenž umřel šťastně, aby funus měl, most že by se zvát měl vlastně, to bych nevěděl – – Nežil jako lidé řádní, psal a snil a psal, ani „dvorní“, ani „vládní“, čert aby to vzal. Z Pantheonu koni šesti však se pěkně vez, podaří se tohle štěstí málokomu dnes. Elektrika stála, ouha, jenom svítila, na Vyšehrad cesta dlouhá čela zpotila. Čtyři tisíce stál pěkné po kaprici hrob, 217 může-li, ať někdo řekne, že je obec škrob. Ještě jméno mostu v řece?! Aspoň radním být, mohlo by se nějak přece vyzaonačit. Ale takto! – Nebi díka, mrtvý spí a dost, positivní politika spraví jinak most. Blahoslavená jeť víra: aby nespad v proud, napřed botě oficíra dej most přešlápnout. Vídeň nelze rozčepýřit, Němec nesmí lát, při křtu dá se lecco smířit plíškem na kabát. Za políček nastav pusu, v tom je všecek um, komentuj zas po funusu evangelium. 218

PO FUNUSE... K pomníku Hany Kvapilové.
Plakalo sborem devět Mus a plakalo tak hezky, to umřel jeden genius, byl genius to český. A ležel v rakvi v květinách, když vydech duši k ránu, než v srdce svého v hlubinách krvavou nesl ránu. Trnový věnec na čele a na rtech úsměv bolu – smuteční stojí přátelé kol rakve vzhůru, dolů. A měl mít růže, kam jen stoup, a vavřín měl mu kvésti, a mramorový lásky sloup měl za živa ho nésti. 219 Šest valachů jde ve blátě, vůz zlatý jak loď pluje, notábl v černém kabátě potichu resonuje. Však prstem nehnul, dokavad ten živý trpěl v díle a mohl v jaré síle mlád své všechny stihnout cíle. Tenkráte měl se státi div a žurnál mluvit čelný, mohl pár let být ještě živ „náš nenahraditelný“. Gaminů dvacet vařilo kasičky jedovaté a jimi pilně krmilo to srdce jeho zlaté. Však žádný nebyl pohotov býkovec neb hůl z trnky, by zmalovaly beze slov ty utrejchové hrnky. A budou dále bez rány tančiti plni ctnosti 220 morální svoje kankány v nejlepší společnosti. Duch čistý letěl k obloze ve věčné vnořen snění – jak připadlo mu uboze to pozdní rozhorlení, ty fanfáry, to troubení do nových lží a půtek, to krokodýlí truchlení, ten papírový smutek! – Tak dokud v písní stohlasé nám slovanská řeč žije, žít budou v horkém zápase geniů tragedie. 221

MAROLD V NEBI.
Ve čtvrtek as o půl třetí k ránu ťuká duše na nebeskou bránu. „Kdo to?“ svatý Petr zhurta ptá se, spal on tvrdě po nebeském kvase. „Já,“ dí duše, neřekne víc slova, Petr ptá se netrpěliv znova. „Já,“ zní v odvet hrdě a nic více. Svatý Petr ptá se do třetice. „To je duše česká podle tónu,“ Petr dí a pouští duši onu. Hezká duše, mladá v bouřném žáru po nebeském spěchá trotoáru. „Stráž sem, hej!“ tu Petr křičí vztekle, „tahle duše měla býti v pekle.“ 222 Ale duše nedbá, bez nehody přímou cestou běží do hospody. Skřeta s druhy svátek jakýs světí, u číše tam sedí ještě o půl třetí, Mánes, Čermák, Chittussi a jiní, je jich plno v nebeské tam síni. Líbali se, pili každý za tři, byl zas jeden brajgl jak se patří. Z hospody pak duše neprodleně do uličky spěchá k Magdaleně. „Modelky mi třeba jako soli, snad mi pánbůh k této věci svolí.“ Andělíček kurýr sem tam lítá, pánbůh ovšem pranic nenamítá. A tak duše u nebeské krásy má teď tvůrčí umělecké kvasy. Čeho svět jí nedal, vidí zblízka, maluje, až pod štětcem se blýská. Blondýně se v černé oči dívá, barvy míchá, marseillaisu zpívá. – 223 Ač byl jakýs nepořádek tušen, pokoj v nebi ničím nebyl rušen, jenom komisaři s asistencí jsou teď v nebi stále v permanenci. 1898.
224

ZÁZRAČNÝ AUTOR.
Lin-Lan jméno okřídlené, jasné jako nový meč, obávané, proslavené v krásné zemi He-Če-peč. Lin-Lan velkým cílům žije, s copem chodí, jí a pije, básně skládá, tragedie, slávy jeho plna řeč. Malý velký se mu klaní, neb on dává žití, smrt, kritiky an břitkou zbraní rozmílá vše na padrť. Co’s ty stvořil – mrtvá děcka, bezmasá jsi suchá pecka, on, jen on je věčnost všecka, dávno tě již z dějin škrt. 225 Nakladatel bystrá hlava, Čin-Čong jeho jméno jest, bystrá hlava, přemítavá za svým pultem kuje lest: „Získat si ho, nu, to chválím, v rozpočtu se neošálím, reklamou vše na troud spálím pro svou kapsu naručest!“ Čan-Čeng druhá bystrá hlava, vis-à-vis ta firma jest, bystrá hlava, přemítavá. za svým pultem kuje lest: „Získat si ho, nu, to chválím, v rozpočtu se neotálím, reklamou vše na troud spálím pro svou kapsu naručest!“ Po ulici s pejskem Ce-ci Lin-Lan kráčí, neví nic, jaké se to strojí věci. Klaní se mu Čin-Čong vstříc, usmívá se, z dálky hladí, vnadí ptáčka, vnadí, vnadí – Čan-Čeng na to hledí kradí bledna vzteky víc a víc. 226 Se zálohou předem v dlani Lin-Lan v nový spěje ruch, Čin-Čong jen se klaní, klaní, pod kůží však jásá: juch! Ale běda, zdrada číhá, z vis-à-vis se Čan-Čeng zdvihá, v očích se mu zloba míhá: „Já vám,“ praví „při sám bůh!“ Dva pytlíky plné zlata zvítězily napolo, sympatie naráz jata: „Ať jde Čin-Čong na kolo s tou svou trochou, na mou věru Kdyby měl tak ještě dceru...“ Zálohu zpět – zpronevěru nese Čengův pikolo. Lin-Lan velik dvojnásobně na plzeňské míří dnes, ale Čin-Čong vrčí zlobně: „To tak, to tak, při sám běs! Nebude to, u sta hromů, rozumím přec já líp tomu.“ A již letí střemhlav z domu za Lin-Lanem do tmy kdes. 227 „Přeplatí ho!“ Čan-Čeng čichá, „znám však také ještě cos!“ Na cestu se vydal zticha peněz plný vak i šos. Našel oba kdesi k ránu žampusy pít ve šantánu, jak to bývá u Číňanů: a teď na kosa pad kos. Ve dražbě jak častěj bývá, přepláceli jenom což, Lin-Lan jen se pousmívá, už má peněz plný koš: „Nenutil vás nikdo přeci, to jsou věci, milý Ce-ci, strhají se mi tu všeci, Buddha sám se v to už vlož!“ A tak stal se Lin-Lan velik, monstreautor čínských niv, zlata pln kde jaký kbelík jako král je z toho živ. A proč tolik všeho toho? Aby, pamětliv jsa mnoho, pro toho ni pro onoho pranic nepsal jaktěživ. 228 A tak žije v boží bázni – nezbývá již mnoho říc – pohár za pohárem prázdní, spí, zas pije, a víc nic. Konkurenti za to žalem v přeplácení vytrvalém schnou jak třísky, hubnou valem den ode dne víc a víc. 229

BALADA NOČNÍ.
S vichřící o závod přes pole, les ponurou nocí jak pekelný běs na černém koni se rytíř Knut nes. Proč s vichrem o závod přes pole, les ponurou nocí jak pekelný běs na černém koni se rytíř Knut nes? Prchla mu laňka, již chytil dnes, zaběh se ze smečky nejlepší pes, s pážetem žena mu prchá snad kdes? Neprchla laňka mu, již chytil dnes, nezaběh ze smečky nejlepší pes, neprchá s pážetem žena mu kdes: Ale aj dopil on poslední číš, a sud měl prázden, tak po vláze třeště na kůň sed v touze a k hospodě blíž – neb ten den neležel pod stolem ještě. 230

ĎÁBELSKÁ RHAPSODIE. Z Čínské knihy říšského náboženství „Sung“. (K polemice biskupa Brynycha s drem H. o svatého Jana.)
Mandarin Čang-ti-oli (dopadnuv mudrce Meng-ce v předpokoji své ženy Ču-lu-u-hy):
„...ó, velká kryso, velká, dlouhovousá, jež ve tmách vztekle patu moji kousá, již rožeň připraven, a vidím jámu, v níž čongy*) lezou tam a sem, a hrozného stát vidím Parabrámu s chřeštýším u ní ocasem. Ó, velká kryso, ďáblů dav se hrne, tvá duse ještěří nechť trne, trne, a rozen točí se, a oheň z pekla již na tvé čeká holinky! Jen prstem hnu, a dvorní krejčí Ke-kla ti poslední šil nankinky...“ (Vytrhne revolver a střelí Meng-ceovi do úst.)
*) čínské dešťovky, mravenci, ropuchy atd.
231 Meng-ce (vyplivne kouli, utře si ústa a pokračuje klidně):
„,Máš v očích, nechci říci ani co že! Už zastrč revolver a nechej nože, tu viz, jeť jasno to jak svatá duha, a pražádný již klam a mam: vždyť ženou nebyla tvá Ču-lu-u-ha, jen koukni se a pohleď tam!‘“ (Meng-ce vyrazí dveře do pokoje Ču-lu-užina, jenž je proměněn v řeznický krám, a na jediném jeho háku visí dlouhý, uzený jazyk.) „,Hle, slepče, ďáblů hra tě dlouho mátla, až ruka má v ni obezřetně hmátla. Teď kouzlu konec, pravda vždycky platí, byť chvilku byla žebráckou, ten jazyk sobě můžeš udělati s kyselou večer omáčkou...‘“ Čang-ti-oli (podrážděně bez překvapení nad proměnou své ženy):
„Jeď k čertu! Vždyť jsem já to dávno věděl, že Ču-lu-u-ha od kolika neděl jest kouzlem Ramy takto utvořena. Však přece dav se koří jí jak pravé, bílé, svaté dceři nebes, a za nikým tak přepokorně nelez s plnými měšci rupií. Co tobě po tom? Kletý, stokrát podlý, má pomsta strašná za to s tebou prodlí, a jako Kain té msty nes děsnou stopu a skvrnu na věk bezmezí! Fú, jazyk s háku místo tvého copu, a Čínou nos cop hovězí!...“ (Meng-ceovi upadne cop, a místo něho přilípne se mu dlouhý uzený jazyk. Meng-ce, mezitím co Čang-ti-oli tluče palicí na obrovský gong, popadne jazyk, otočí jej jako smyčku kolem krku mandarinova a zadrhne. Čang-ti-oli vypustí palici gongu, vypoulí oči a zemře. Meng-ce uřízne si jazyk od lebky a hodiv jej s vítězným smíchem mezi překvapivší služebnictvo zmizí.)
232

BALADA O POPELČINĚ STŘEVÍČKU.
Princ z pohádky se trochu chvěl, když drobnou nožku uviděl, jež bělostná až ke kotníčku se hodila mu do střevíčku. Tu hned byl hotov vše dát v sázku a Popelce své vyznal lásku, nic chytřejšího nevěděl. Střevíčku v citů roznětu do pouzdra ustlal v sametu a pouzdro v zlatém krumplování jak symbol svého milování pak pověsil si po neděli po svatbě pěkně nad postelí. Na věčné časy ať je tu. A plyne měsíc skok a skok, sen líbánek zhlt času tok – princ udiveně hledí, hledí a mlčí, mlčí, slova nedí: 234 střevíček v zlatém krumplování, něžného symbol milování, ve škarbal změnil lásky rok. A časy jdou a jdou a jdou jak milovníci za sebou, a ze škarbalu dřevák tvrdý teď nad postelí trůní hrdý, ne nad postelí všude dme se nad hlavou princi, kam jen hne se, a hrozí mocí dubovou! Princ z pohádky se strachem třás, tak lekl by se každý z nás, a ihned všecky čaroděje princ sezval zkoumat, co se dějeděje, Ti přišli, dlouho zkoumali. „Jste pod pantoflempantoflem,“ zvolali „to, pane princi, zhubí vás!“ Princ za hlavu se pozdě chyt, co osud chtěl, to musil mít, a když tu trepku uděšeně růst stále více viděl denně, a když mu jednou řinkla v čelo, což publiku se zamlčelo, šel úprkem se utopit. 235

PYRAMIDÁLNÍ BALADA.
Měl chediv hosta, byl to princ. Saharou dělal výlet, a jmenoval se Krausaminc. Chtěl krokodýly střílet. A když tak jel, tu dostal hlad u piramidy v Gizeh, a nebyl poblíž nikde hrad v nehostné zemi cizé. To víme, co princ znamená i v Egyptě až tichém, skřížená k prsům ramena, vše leží dolů břichem. Tak ležel také v neštěstí gizehský šenkýř Selim, nemůže přec mu přednésti klobásu s loňským zelím. 236 Princ po princovsku snídati přec musí bez meškání, z kumisu moh by dostati Nejvyšší ujímání. Velbloudy vzal a honem jel kupovat do Kahýry ústřice čerstvé, petržel a gorgonzolské sýry. Vypůjčil mísy stříbrné a se smrtelným strachem dal za to v nouzi patrné šedesát bílých drachem. Livreje sehnat, kravaty, lakýrky nebyl líný, a v zem se klanět dojatý naučil beduiny. Vystrojil hody vybrané, stůl do desíti metrů a plachty čerstvě vyprané kol napial proti větru. A přijel princ a pil a jed saharským šetřen prachem. 237 „Co za to?“ – Selim šeptal bled: „Jen sto šedesát drachem.“ „Pyramidale Keckheit das!“ děl princ si táhna knírky – a hned šel kolem jeden hlas: Potáhne Selim sirky. Což Selim, když byl mamula –! jsou diplomati vzhůru, a konsul honí konsula stížností voze fůru. I vyšla z toho pravda ta: Je často třeba k míru velikanánská záplata na malilinkou díru. 238

VENI SANCTE.
Přijď, svatý Rozume, v den všenárodní kolby, voliči každému vlej moudrosti dar do lbi. Vím, je to těžká věc, jak dokola se dívám, a proto snažně tak tě písničkou svou vzývám. Vlá různý praporec, červený, žluto-bílý, na barvy pamatuj v té horké, horké chvíli! A jak hub po dešti, když počíná se časit, je spasitelů zde, a každý vlast chce spasit. 239 Budou se párky hřát, bude se pivo pěnit, dle jejich kvality se mnozí budou cenit. Sto bude řečníků řečí zásluh se měřit, věz; hubě dokořán že nejméně lze věřit. A zatím z mumraje sobecké lezou stvůry a kde jsou, koukají, diety, sinekury. Figurky na drátkách, humorné chvíle dítky, ty stopuj, principál kde drží jejich nitky. Havlíčka plno má, citátů z něho sbírku, Havel však dal by mu pořádně pro laksirku. Neb za nikoho štít, kdo rek, se neschovává, 240 duševní chudák jen si cizí chochol brává. Krev svou jen nechej vřít, ať volbu tvou ti světí, ta česká věrná krev z rozpaků pomůže ti. Přijď, svatý rozume, v den všenárodní kolby, voliči každému vlej moudrosti dar do Ibi. Sto střepů ze džbánu, jen pozor, pozor páni, jakéže bude pak to jeho drátování! Pár mrtvol zůstane u hospod pod akáty, jen ty ať vyvázneš tu se zdravými hnáty! Dál oheň od vody, ty nedají se smířit, a budeš vítězstvím jak mladý Herkul hýřit. 241 Červeno-bílá vlaj nad hlavou tobě úže, a zvalchuj na modro vše jinobarvé kůže! 1902.
242

NOVÁ METODA.
Bestia triumphans chví se slyšíc novou zvěst, pod míru že postaví se krasavice měst. Flirtovalať často lidsky i dost fatálně, změř se trigonometricky polygonálně! Na jev vyjde vše, co kryla dosud velice, zdali se jí nezkrátila vpředu suknice. Všecky věci vnitř i zevně zraku odhalí, od bubenské od pústevně výš až k Podskalí. 243 Vyjde na jev pres vši havěť, s níž je vždycky kříž, činžáky že nutno stavět o tři patra výš. Díry vrtat městu k zisku lepších údělů do Letné a Nebozízku pěti tunelů. Kdo se durdí, ať se durdí, pryč co překáží! U starého haraburdí nestůj na stráži! Trigonometrická čára hurá přes věže, tu je krumpáč a tu kára a tu přípřeže! Ať si vzteky nad tím zhebá, kde je která veš, dvakrát měř i třikrát třeba, a pak – řež a řež! S fetišismem starých trosek jakáž orací! 244 Kopáč tu, by cestu prosek komunikaci. A tak v pokrok všecko míří jako v závrati, – což by měli inženýři taky dělati. Sám chci z toho moudrost stihnout, nežít se škodou: na katě si přesně střihnout dám tou metodou. 1902.
245

MOUDRÝ MUFTI neboli Sněm v Iraku.
Jedenkrát hubení i tuční s plameny hněvu ve zraku zlou rebelii konstituční sultánu zdvihli v Iraku. Kde který přestal žráti valach. a lid měl různé nároky, ač v pomoc daleko byl Allah, dál nechtěli být otroky. Padišah tenkrát kolik nocí nespal, zlý maje hlavolam, až posléz prál: „Já ku pomoci muftiho sobě zavolám.“ Řekl, a moudrý byl hned mufti připozván k němu v milosti: „Tož nyní, milý mufti, mluv ty, než, prosím, žádné hlouposti!“ 246 Muž moudrý ve prach čelem buchl a řekl: „Tak je v národě, který jen z dálky trochu čuchl k prachmilionské svobodě! Teď musíš dáti, ale korán (co řek by prorok ve hrobě!) přec nemůže být jen tak zorán, ty dáš, než v novém způsobě. Dáti, a nedat, v tom to vězí, štědrota chytrých na oko, věř, pane, Alláhovu knězi a pokloň se mu hluboko. Chce národ hračku, pane, pomni, dej mu ji podle zákonů, však nad vším, byť byl autonomní, tvých sedm koňských ohonů. Přes den i přes dva ať si hraje a řeční nad svou svobodou, duch Stambulu však při tom plaje mu jako maják nad vodou. Ať „nepovolím!“ národ řekne, ať vybuchne i svévolí, 247 vždy nakonec však ztichlý změkne a povolí, zas povolí. Sic mnoho slov se napovídá, než ty, můj pane, nebledni, vždyť veto tvé jak pes vše hlídá, a ty máš slovo poslední. Ať starají se o slintavku, kde která stůně kobyla, lecjakou na to chytneš kavku, třeba by kavkou nebyla. Přirážky mohou ukládati, tu o tvou kapsu neběží, a „ich gelobe“ přisahati mohou, jak se to náleží. Bude jim nejsvětější práce, jež ovšem nejmíň namáhá, k trůnu ti skládat gratulace a chválit při tom Allaha. Potom ať prou se, reformují – jeť těžko býti bez žvance, – až k tomu také asanují i smutné zemské finance. 248 Představ si všecka ona gesta, sevřené pěsti vzad i vpřed, bude-li z polí a i z města jich dvě stě dvaačtyřicet!! Na konec budou v jedné směsi chraplavě křičet, co jim dech, a popadnou se za pačesy v síni a také na schodech.“ Mahmud si oddech: „Díky, pane!“ Muftimu měch dal čtyráků, a bylo blaho nevídané napotom sto let v Iraku. 249

FATA MORGANA.
Bubnuje tambor v Išpahánu, policajt kluky rozhání, blíží se k městu Pán Všech Pánů po půlstoletém čekání. Pastýři běží i honci slonů, fakýři jdou se honem mýt, a rozhoupáno dvě stě je zvonů cit loyalnosti vyslovit. A konšelé se ke bráně tlačí, oprašují si burnusy, ulice plny, sotva že stačí, a zastaveny jsou funusy. Prapory, věnce, kontumac na psy, kozáků vidíš brigádu, 250 vždyť národ štědře obrací kapsy na každou takovou parádu. Bazary zavřel, otevřel hubu a čeká na ty zázraky, kdekterý vyběh amatér z klubu a v oknech staví kodaky. Džinara rarara, trouby třesknou, bejové v čele, modrá krev, brilantně hvězdy, porty se lesknou, tu nouze není o projev. Pod kola vozu, který kol pádí, věřící padají v přemetech a jsou tak všichni blaženě rádi, vůz když jim skáče po hřbetech. Kobyla jedna ze sympatie – patrně hodně snídala – na jejich ničí sehnuté šíje padnouti něco nechala... A zatím vše už zmizelo letem, ale dav civěl do rána – tak někdy přejde barbarským světem komická fata morgana. 251 A člověk dnešní při této zvěsti teprve řádně pochopí, jaké je pro něj veliké štěstí synem být kulturní Evropy. 252

KOCOURKOVA NADACE.
Ano, dám vlasti pro radost zrn zlatých kolik centů, však ještě mi jich zbude dost tam na San Sakramentu. Není to fáma nejistá a jenom prachu mraky, co svede kterýs houslista, to dovedu já taky. Tož ano, zakuhýkal sejc v radostném pro mne tóně, to zlatý důl mně, umřev, strejc odkázal v Arizoně. Bez douhýchdlouhých tedy orací, pryč mecenášskou pósu, milion dávám v nadaci pro vědu, verš i prósu. 253 Muž liberálních názorů vděk zůstaví vždy Kristu, nechci mít pomník z mramoru, ni v Pantheoně bystu. Jediná starost: najít sbor, jenž znal by peníz chovat, štědroty mojí věčný vzor důkladně ošetřovat. Bude-li dost hlav dokola, pak rozum bude jistý, a bude řádná kontrola a výsledek vždy čistý. Řekl jsem a tak udělal pomáhaje si z nouze a základ svůj jsem moudře dal pod klíče na rathouze. Ať běží rok a utíká, řádně se platí dáňka, však jednou ať je veliká u mého žlabu sháňka. Umění pravé ovoce musí se vynést na den, 254 ač úkol při tom porotce nikterak není snaden. Nestojíť u nás za grešli dramata, prósa, básně, kdyby se porotci nesešli, věděl bys houby vlastně. Však jsou-li jaké překážky, uchazeč hned se doví, a nešetří své podrážky umělec opravdový. A má-li pár dcer na vdaní, své soky všecky skácí – to dává ovšem bez ptaní kvalitu každé práci. A k tomu ještě píše-li do novin – fít, si pískne, o pánech dřív, by věděli, půl roku chválu tiskne. Klikaté kliky na stranu, instance musí změknout, v morálky takém průvanu osobní choutkou fleknout. 255 Jen tak mé krásné zřízení vznětů je mnohých látka, a opravdové umění nepřijde nikdy zkrátka. 1903.
256

SCHÄMEN SIE SICH! Jednání valné hromady čes. žurnalistů pro urážlivý výrok šlechtice o výstavě.
Jsou historické výroky, jež člověk zapisuje a smysl jejich hluboký si dobře pamatuje. Ze srdce trysknou sytého, a nemůže být mýlka, že smyslu hloub v ně skrytého jsou jenom zrcadýlka. Onehda zas se zrodila větička k upomínce, jenom že spíš se hodila do knížecího psince. Mířena byla trochu dál, než padla, cíle jista, a než kde při své práci stál v čamaře žurnalista. 257 Feudál své žáze povolil v nekavalírský žertík a zase jednou osolil přídomek „münderwertig“. Z Urachu přišel praděd – host, a běželo mu o víc, neb bylo v Čechách vždycky dost panen a mladých vdovic. Lancknechtsky přišel z Urachu a před ním děs a strachy, erb nesl, ale bez prachů, a v Čechách byly prachy. Zde kyrysarům bylo hej, neb uměli se ženit a modrou svoji privilej jak náleží vždy zcenit. A ženy znaly držet rod líp nežli mladé kočky a vydávaly věkům vhod právo i levobočky. Tak smísila se dokona čest, láska, hrdost, víra 258 dle železného zákona, jenž živ a neumírá. Toť dvojích plemen záhada, krev krvi frontu dala, je možno, valná hromada aby to spořádala? Hrdosti vlastní pevnou hráz a ruku v ruce svazem, sic běží o víc: o provaz a ne jen za provazem.*) 1901.
*) Žurnalista ve své funkci vnikl do prostory provazcem ohrazené mezi panstvo, byl proto plísněn šlechticem.
259

GLADIATOR UMŘEL. Za Drem Eduardem Grégrem.
Černý prapor vlaje z radnice nade všecky slavobrány, ztišené jsou chvilku ulice, než zas budou rozehrány. Smutek národa, och, nevěren a jak píď jen bývá krátký, tu nebylo ani luceren, zvlhly sotva dva, tři šátky. Hrobní kámen leží zapadlý, pod ním gladiator starý, vítězovy věnec povadlý v smutné rozpadá se cáry. Palcem dolů Caesar v aréně tenkrát ani nepokynul, v ústraní jsa bodnut ztajeně gladiator náhle zhynul. 260 Vidím oči jeho zděšené krajem bloudit kuposledu, vidím pěsti jeho sevřené proti žíravému jedu. Marno. Národ bude ploditi i dál velké duše v ctnosti, a jim v sled se budou ploužiti větší duše v bídáckosti. Otřese-li někým v nitra hloub ta smrt jako na výstrahu? – Triumfálný všude stojí sloup, jásat slyším celou Prahu.*) Smutek rozvanul se po kraji, pohřební už zhasly svíce – hvězdy s výše husto padají čestný hrob ten míjejíce. – – *) Za návštěvy Franz Josefa I.
261

JÁ KANDIDUJI!
Čím sůl je moři a čím proudy a k pohybu vln vichrů šum, a oasa čím pro velbloudy, tím jsou i volby národům. To slovo vyslov, hned vše mládne, oči se blyští z hlubiny, tak ovšem národ nezasmrádne a sílí svoje slabiny. Čistí se, smejčí vsi a města, a ruch je všude kouzelný, kdo zaslouží, no, ten se trestá, a všude cítit – prádelny. Nelze přec mandát jen tak získat a rovnati jej onucím: tož za ním šturm já počnu pískat a kníry sobě nakrucím. 262 Já kandiduji, ano, prosím! Nechť přízní všech jsem podělen, svůj program tuhle v kapse nosím a nebojím se prádelen. V něm oxygen je nové éry a neřádů všech očista, jsem nepřítelem kariéry, dokud je ještě nejista. Mám tvrdé pěsti, snědé tváře a ještě jsem i svoboden, chci pulty tlouci, kalamáře a pravítkem být proboden. Mám metr devadesát vejšky a trefuju i za rohem, rád jídám proletářské slejšky, ach, posypané tvarohem. Jsem práce veskrz positivné, znám všelijakou taktiku, v mých ústech mrtvé slovo živne, a citáty mám v malíku. Chytit se nedám v žádné kleci, sám chytím z prakse moudrost hned, [263] že nejhlavnější při všem věcí je diety si udržet. Demokratické svoje heslo jaktěživ ne – ne – nezradím, a dá-li mi kdo měkčí křeslo, s nevolí se tam posadím. – Neb všude, na plyši i dřevě, to vědomě i bezděčně lze vyhnouti se s jabkem Evě a vlasti sloužit výtečně. Z mé práce plno vzejde květů na siré líše národní, a budu troubit na trumpetu k obstrukci skladbu původní. Jest jako řeka Amu-Darja mé výmluvnosti valný proud – Já kandiduji! – Ježíšmarja, nenechejte mne propadnout! 1902. 264

NAPOLEON DER ERSTE. Na počest německé historické důkladnosti.
Dějinná lež vyvrácena šťastně, lidstvo nebude dál šáleno: Napoleon ryzí Teut byl vlastně, od Sprévy Teut jako poleno. Prof. dr. Schmirgut, světlo v autoritě, leb mu změřil čiře germánskou, vlasů zrzavost též zjistil hbitě a i žízeň k tomu tyranskou. Kolem břicha germánského tvora abnormální míra dosvědčí, že jak divý mazával jest Pschorra a měl nejradš hody prasečí. Za plentou pak, kde mu svlékl katě při diskrétním určování tom, od narození mu zjistil svatě čtyři F – to: Frisch, frei, fröhlich, frommfromm. 265 Smaž se klamný portrét pravdy houbou, zaň se jiný dneska nastolí: pravý voják s pruskou piklhoubou, na ní teutské rohy buvolí. A „est ist erreicht“ mu k tomu svěčně knír se vyšpičatí pod nosem, ve Walhalle stát tak bude věčně Korsiku jen měře úkosem. 266

BUDEME SE PŘÍMIT. Věnováno Městské spořitelně v Praze, zakladatelce orthopedického ústavu.
Dnes nadšenou já z lyry hymnu vám, dobrodinci, k slávě vymnu, neb nad sůl opravdu a nad chleba nám toho přimidla je potřebapotřeba. Už vidím svítit zlaté kliky, dům stojí plný elektriky, fasádou v secesi vše poráží, pln šroubů, dlah a bandážíbandáží. Sic na svou slávu a ne hanbu dal údobnou nám kostru pánbu, pozděj však zlobou jedné sudice nás preclíkově kroutí křivice. Vědecký název rány oné je ten: Rhachitis Vindobonae, 267 jí nejeden je stižen tvor, fabrikant, kupec, profesor. Hle, chochol zelený se blíží: a již to lupá kolem v kříži, hned kostra měkne, sval je rázem plih, a frak jako by ztratil v zádech střih. Muž rozpačit je roven zounu i před lajtnánkem od dragounů a tolik nízko páteř ohýbá, že div mu šariváry nelíbá. Tu diagnosa jistá vždycky: ten muž je zcela rachitický, sem košatinku, by se nevyškub, a hned s ním do ústavu pěkně šup. Tam opět národu on k spáse ve kříži záhy narovná se a za den, za dva nebo za týden se krásně napřímený pustí ven. A jak to někdy už tak bývá, přijde-li opět recidiva, ať vrtí se neb nevrtí, tam bude internován do smrti. 268 A proto já všech křivých k zdrávu teď vaši slavím slavnou slávu, ó, dobrodinci milí, ať žije nám vlastenecká orthopedie! 269

POMNÍKY.
Rosteme kvapem k veliku do pravé světové taxy, jen ještě v stavbě pomníků nemáme jaksi praksi. Jak zrno v matce zemi skrej základní kámen hbito – pomníků měl bys habaděj, kdyby z nich rostly jak žito. A pořád jasna stojí tu příčina nezdaru pravá: nemáme kontinuitu s Karla přes Vladislava. Tenkráte divy umění v Praze se hračkou daly, od čeho také stvořeni byli by králové králi! 270 Zatím jsme zvykli bez míry pro rozvoj stavět zdárný slavnostní brány, špalíry, jatky a elektrárny. A co tu zbylo, gotika, barok a renaissance: je svízel s tím jen veliká, a soulad nemá chance. Krása je čertí oříšek, tvrdý pro falešné zuby, proto se Praha do výšek tolik jí, ta stará, chlubí. Ten úkol těžký jako cent, nedbat ho – koncové žalní, jakýžpak je to monument, když není monumentální! A kouk-lis ještě za bránu pro model do franckých říší, potom se Balzac v županu od Husa pramálo liší. Nu, není to žádné neštěstí, povídám, chvála bohu, 271 zboří se celé náměstí, vystaví k tomu v slohu. Osový soulad nastane, co nízké, to se zvejší, a problém ihned dostane pak formu centrálnější. Neb jiný východ najde se, a konec bude rázný: pomník se třeba přenese na Žižkov, jenž je prázdný. V advent pak a též o postě míň lidí bude se rouhat, a jenom Lumír na mostě víc bude mrkvičku strouhat. 1903.
272

KUPLET O PADESÁTCE. Ignátu Herrmannovi.
Dnes mi schází óda vzletná, je to cifra ošemetná, není mladá, není stará, v srdci stále ještě hárá, hlubně tam a prudké víry, sny a mlsné avantýry, dál to řádí, vzlétá, pádí jako v mládí. Ptej se mne však zcela krátce: „Chceš ji?“ – „„Na hřbet? Ne, to ne, neboť přec jen padesátce svědčí nejlíp v portmoné, ba v portmoné.““ Moudrost, ó, toť vzácná dáma, teprv spatřiv Abraháma v klikaté života pouti, výsadu máš moudrým sloutislouti. 273 S dámou tou jsi v alianci, nohy však máš těžké k tanci, v jistých pádech krátkýs na dech, revma v zádech. Nemůže být o tom hádka, zdali to tak nebo ne: vždy je lepší padesátka než na hřbetě v portmoné, ba v portmoné. Za zásluhu, za Tvou práci veřejnost Ti dluh svůj splácí, čestných darů dostals tři sta, řádů máš jak bicyklista, národ láskou k Tobě řičí, dá Ti grunt jak Sienkiewiči. V jedné revui však se zjeví, vše že plevy, vypiaté to není krátce a tak že to utone. – Ach, je lépe padesátce než na hřbetě v portmoné, ba v portmonéportmoné. Kde kdo nyní vykuchá Tě, kde kdo nyní oňuchá Tě, budou vážit, usuzovat, 274 přiměřovat, kritisovat. Ctitelek Tvých dav se zfantí, uštvou Tebe gratulanti. Stříbřen, zlacen, zmítán, klácen, budeš zmlácen. Poznáš, že už nejsi mládce, že je všecko chatrné. Proto líp je padesátce než na hřbetě v portmoné, ba v portmoné. 275

STŘÍZLÍK.
Je to on. Znova vzkříšený ulítl z bajky a tu je a všemi pírky zježený přede mnou poskakuje. Dávno je po něm, myslil jsem, poslední byltě on rodem, zahrabal jsem ho k plotu v zem, když umřel kocouřím hlodem. Tenkrát se plichtil, kam jen moh, k slepicím, holubům v družbě, ale dnes, vida, tak se vzmoh, orla že vpravdě má k službě. V stín jeho sedá nehnutě blizounko na každém místě, a když král zvedne perutě, pod křídlem dřepí mu jistě. 276 Jen ty si, milý příteli, na malost chytráků horli! Jakž pak by orlové věděli, že oni vskutku jsou orly? 277

PÍSEŇ MUCH. Charles Grandmougin.
Jsme samy: zdřím dům celý, a kuchyň uzavřeli; nuž hej! co nás je vířných shluků, svou píseň každá v bzuku si pěj! Sluníčko okenicí střílí svůj zlatoskvělý, vlídný svit, nás probouzí, nám dává síly, vše dřímá kol, my budem bdít. Bučí zdráv, dni letně skvělý, nám v radost rozhořelý, jsi dnes! Zář tvoje zlatem vzplává, v ní v rej se rozehrává náš ples. 278 Bzum, Bzum! Hle, stará teta s košíkem u sliv postojí, bzum, bzum, a naše lehká četa si domem rejdí v pokoji. Tam v koutě kocour hoví si stulen k tlapám psovi, ni hles; spí kocour jako v klíně, s ním bez starosti líně i pes. Kot růžový nos nepozvedne a černý nos pes nechá spát. Bzum, bzum! Jim každá na něj sedne a z pohovy jej počne štvát. Tu kocour ouškem střihne, však v spaní nevytihne psu a tlap; pes, mysle, že nás lapne, do prázdna z dřímot chňapne, chňap, chňap! Bzum, bzum! Jen viřme dál a žijme a pod strop, který zčernil dým, 279 kol pánví z mědi tance vijme svým rytmem svižně obvyklým. Však černý pavouk kdesi své,své sítě darmo věsí nám v strach: má se smetákem svízel a dávno odtud zmizel, ten vrah! Ve špatně uzavřené spíži je vše, co na mls k plesu chcem: smetánka, jíchy, jež se líží, a med tam voní kolkolem. Všech slastí, co jen chceme, tak snadno dosáhneme tu hned: blouznění, tancování, mlsání, milování jak med! A když pak ženou oknem k dvoru náš zlekaný roj v plachý let, mžik zavíříme ve prostoru a dveřmi zase vlítnem zpět. 280 Bzum, bzuml Spí dům už celý, a kuchyň uzavřeli; nuž hej! co nás je vířných shluků, svou píseň každá v bzuku si pěj! 281

MYŠ Z KNIHOVNY. Abel Bonnard.
Já nejedla jsem slaniny, však básníky a byt jsem měla mezi jejich veršíky. Bez třesku příborů, též schází ubrus nový, je schystán v policích hod pro mne papírový, a vábí nejedněch mne díla k zažití, z nichž napřed mravokárci hryz můj ucítí. Když schroupám vše, i kritiku i hymnus chvály, lpí na vousech mi učenosti zbytek stálý. Nic nezkoumám, jen hryzu. Zkumu málo dbám a místo toho drtin z vazeb nadělám. Z knih velmi učených část písma zničím vkrátku, a muž, jenž opíral svou moudrost o tu řádku, hned bude na holičkách a s ním jeho um. Jsem jako břečtan připjavší se k mramorům, neb svými zoubky pusté zříceniny tvořím. Má práce ničí všecky práce; vědy bořím a drobím v polic utajené hlubině. Duch lidský poslouží mi častěj k svačině. Jak černý podkopník jsem hrozbou tvrzím duchů, jež pyšně vévodí dnes snah a práce ruchu, byť kniha azuru a bohů plno má, 282 mnou v nitře zavládne jí místo záře tma. V mém sledu strhané se verše rozsýpají, a jako pěšák, před nímž cesty strou se kraji, jdu po větách tak pergamenem teplavým, jdu stále beze spěchu a svou cestu jím. Les přede mnou, pláň modrá, pole zlatá klasem, však bledá pustina je za mnou, za ocasem, a třeba ze všeho je troska truchlivá, jsem stále skromná, chudá, mírná, loudivá. Cár směšný uboze zbyl po mně z epopejí, netuší Herkul, v kůži lví že se mu kreji, a že mne odnáší a živí sebou sám. Psy Dianiny, chudačka já, roztrhám; má Achil strach i mnohý rek; ba také zří se, jak sama Venuše, jež v básni nahá stkví se, by vášní vznítila je, hned se zachvívá, když k ní se přiblížím já, myška bázlivá. Jsem spokojena, pravý dobyvatel Troje, a když se rozbřesknou dne pokojného zdroje, co zatím, na stěnu když pad lesk slunečný, se v knihách pyšný svět mní býti bezpečný, své sny tam v klínu ód a dramat libě snují rekové lodi Arga, veslům důvěřují a směle svěřují svou slávu vichřicím: táž loď mne veze mořem v běl se pěnícím. 283

KOUZELNÍKŮV SYN.
Už je to dávno, hodně let, co Bublišák svou živnost ved a kouzelnictvím proslulý své konkurenty na nuly co udeptával v tichosti svou široširou činností. Domeček jeho byl bys zočil, na kuří noze jak se točil na lesní mýti samý květ, že radost bylo pohledět. Z bílého stavěn kamene zpod střechy, prejzy červené, osmerem oken na vše strany se koukal jako malovaný; voněla vůkol fiala, a bázeň tebe nejala, přišel-lis k němu na radu v kvetoucí pěkně zahradu. 284 Sám Bublišák byl zcela lidský a nevypadal kouzelnicky oholen hladce dvakrát týdně, hovořil s každým velmi vlídně, poradil dívce, bábě, dědku, a stálo to vždy jenom pětku. Byl divný kouzelníka vzor, co on však, nesved živý tvor, mělť starou knihu na peci vázanou v kůži telecí a v knize tajné říkání, jež každou nemoc zahání, jež milenci zas vrátí milou a muži ženu povětřilou, byť třeba byla utekla přes hory, doly, do pekla; a tajný veršík v knize byl, jenž na světě vše proměnil po vůli, hbitě, bez všech muk a lehýnce, jak řek bys fuk: princezna byla z děvečky, z oblásků sladké vdolečky, z vdolečku bílý měsíček, z měsíčku drobný troníček, z šoféra nový vévoda, z punčochy vůdce národa, 285 z poddaných krále v směšný shon velbloudi dvojím o hrbě, z královské lásky gramofon, ze slibů straky na vrbě – jak život šel a jak se dal, Bublišák všecko provést znal. Být mělo-li zas jako dřív, tu knihu vzal a třikrát zív, zahuhlal cos jak u hrobu, vše vzalo svou hned podobu. Měl vážnost, nejsa týrán dnou, a klientelu náramnou. Měl také synka, inu synka a dcerušku, již volal Minka, a jak už bývá, pro svůj cit nemoh si s dětmi poradit. Dceruška byla samé trety, a kluk už kouřil cigarety, byl sice bit až v nemíře, přece však dál krad halíře, francefus lípal v úkrytu a ptáky škrtil bez citu, na hruškách zlobil sedláky a vejpůl trhal čmeláky. 286 A přece tatík o to dbal, by děti dobře vychoval: drnkala Minka celé ráno i odpoledne na piáno, tvářičky sobě lícila a francouzsky se učila a nevyslovovala zle: bon jour, monsieur, oui, s’il vous plait. Kluk v tuhém límci po bradu měl s otcem častěj poradu, zda odkáže mu korců tři sta, či má-li býti tenorista, mělť talent k všemu veliký, dva moderní znal klasiky, kde který kopec spurtem bral, sto goalů jistotně již dal a všemu jen se vyšklíbal. Když děti začly v domku rej, co žilo v něm, to utíkej, hospodyň stará strachy mřela a kuří noha jen se chvěla. Když jednou šeřík jarem kvet, tu bylo hochu šestnáct let, i popadlo ho mocné chtění jak onen šeřík po kvetení, 287 po slávě lačnost, divý spěch a krutá touha po činech. Chtěl honem také něčím být a ve světě se proslavit, dát zítřkem svému životu kulturní plnou hodnotu, jiskrami ducha svítiti, se intensivně vyžíti, převýšit otce geniem a rukavici hodit všem, vždy k absolutnu všeho jít a bohatě se oženit. Tož začal napřed básně psát, své klasiky dva brakovat, z každého verš vzal, nejed, nepil a potně nové básně lepil. Však marně ony vytryskly, neb nikde mu jich netiskli. Pak hnal ho výše vnitřní hlad z lyriky skokem do dramat, však i ta práce bez chvály, těch dramat nikde nehráli. Hú – zatřás jím běs v nitře zlý. Jsa žlučí všecek zahořklý, chtěl založit si vlastní list 288 a na padrť v něm všecko zhníst, měl plno jiných záměrů, v tiskárnách ne však úvěru. Svět pojal proto v nenávist, byl postrachem všech ptačích hnízd, rval květné sněti se stromů, kam vstoup, tam vnesl pohromu – a brousil zvlášť si zloby dýky na staré vůkol usedlíky, že zetěm ho mít nechtěli a dveře před ním zavřeli; lál vlastenectví advokátů, že zpátečnickou roli hrá tu, že bombastický je to žvast, a smál se rýmům vlast, past, mast, ba i dva mistry klasiky za uši chyt jak králíky, že nuly jsou, zle jal se křičet a toporné jim verše vyčet, že beznervně jsou zakyslí a vývojově nemyslí, že všecka jejich dlouhá práce jest papírová dekorace. Však čím víc křičel, žel, ó žel, tím méně posluchačů měl, až posléz bez vší ozvěny sám zůstal vztekem zelený. 289 Tu vzpomněl si, že za pecí je kniha v kůži telecí, kouzelná kniha veliká, jež divné divy odmyká. Až Minka zítra po ránu zasedne opět k piánu a tatík půjde za řemeslem, tu knihu vezme, čárným heslem z ní malou zkoušku připraví a užije i zábavy. To zdaří-li se, potom svět snadninko bude obracet vždy na svou pravdu; cito, cito se vyklasí mu slávy žito, a jako fládr v pařezu svou najde žití synthesu. Nápad a za ním v patách čin: vzal knihu kouzelníkův syn, tu knihu v kůží telecí, jež doma byla na peci, kolkolem jizbu obzírá a knihu tiše otvírá. Hle, tu je verš, verš kabbaly, jenž slabikován pomaly zněl takto: „Bobus, pronobus, jak já chci, budiž každý kus, 290 arata, abra, kadabra, buď takový, jak má chce hra!“ A že byl kluk to zlomyslný, měl program svůj hned v mysli plný, čaruje krásně, velí zbystra, že ve chvíli té předstih mistra: „Buď z Minky, jež hrá strašné škály, kukačka-stračka v lesní dáli, z klavíru myš buď šedivá, ať pod zem jede, protiva, a z hospodyně budiž hned tureckých bedna cigaret, z domečku zajíc, z peřin stohy a lovecký pes z kuří nohy, ze štěpů v sadě pometla, z komína maják bez světla, buď z tyček v plotě v haptáku regiment modrých vojáků, z krocana setník, z lávky kůň a z tvrdé cesty labská tůň. Vojáci, pušky u lící, střílejte po tom zajíci, bác a bác; polem souvratí, však erár prach vám zaplatí.“ Ihned se stalo, jak si přál: kout lesní byl bys nepoznal, 291 domeček–zajíc splašený po polích Vůkol honěný, a mraky čoudu z pušek dují, vojáci však nic netrefují. Měl radost hoch a pyšně vzhled, teď půjde reformovat svět: „Z tisíce sosen, ba i z víc, hned bude tisíc šibenic (tehdy to byla na div světu zvučivá fráze, plná květu, již tuze lačen obnovy jakémus odkouk mistrovi) a na nich ať se klátí, klátí ti buržoasní advokáti a všichni, již se nebáli a hlasně se mi vysmáli. Podrtit mozky na kaši, toť reformace nejsnazší, mé já ať zbude, jen mé já jak drahocenná kameja! Buď konec bídné havěti, a mnou se začniž století!“ Rychle však, než se starý vrátí, vše na svém místě musí státi, neb nesmí míti tušení 292 on o synkově umění, sic by se žárliv zarazil a vše mu posléz pokazil. Hned tedy začal rukou mávat a z knihy opět odříkávat, až posléz křičel ze všech sil, by odkouzlil, co zakouzlil. Než kouzlo trvá bez proměny: dál zajíc skáče nestřelený a Minka z lesa kuká, kuká, jako když na klávesu ťuká. Tu synka popadá již strach. Kdo pomůže mu? Achich, ach! Přec správně z knihy říká čar, a nemění se věcí tvar. Moh ovšem křičet, jak jen chtěl, když třikrát zívnout zapomněl nad knihou vážně po otci, je zaříkání bez moci. A on to, běda, třikrát žel, opravdu zcela zapomněl. A hoch už všecek koprní rozechvěn jako na trní, neb otec ve své zátiší rád s návratem si pospíší. 293 A vskutku tamhle v pádole jde kouzelník již přes pole, spoušť vidí vůkol, zajíce, tůň bahna místo silnice, chvošťata v sadě místo hrušek a střelbu strašnou slyší z pušek a synka vidí s knihou stát a rozpaky se ošívat. Hned pozná, co to znamená, a hněvem všecek zčervená, popadne knihu, třikrát zívne, a rázem zmizí kouzlo divné. Pak chytí synka za límec – mělť k tomu vážný důvod přec – a praví: „Trest tě stihniž chvatem, že schopnosti mé plýtvals zlatem, měls dříve sám jí dobýti, ne pro ni na pec choditi. Čas drahý mařils dosud vždycky ne pro dobro, než uličnicky, svůj úkol špatně chápaje, excesní smýšlels mumraje. Chytřejší kuře slepice, chtěls vystrčit mne z posice. Um, vážná moudrost myslívá se po zrnéčkách dobývá 294 ve znoji práce horečné ne ve vteřině všetečné. Čas drahý mařils, teď ho znej a sám jej za trest počítej!“ To řekl – bobus, pronobus... hoch kleknouti chtěl plný hrůz, než tu již visel na stěně jsa hodinami v proměně. Mince se směje modrý zrak, a hodiny jdou tiky, tak, kyvadlo cvaká, v okýnku kukačka kuká vzpomínku kukuku, kuku, čtyři, pět, a kolem dál se točí svět. 295

ODVOLÁVÁM SVOU KANDIDATURU.
Zpíval jsem píseň dojemně vám o své kandidatuře, ale dnes po všem tak je mně, jako když podřízne kuře. V dvaceti schůzích řeč jsem měl, agrární, realistickou, každého soka zle jsem zmlel a nazval napuchlou nickou. Hymnou jsem zkusil vítězit, složenou s ukrutnou chloubou, třicetkrát byl jsem v hadry zbit a nazván troubou, ach, troubou! Honem jsem sedlo přehodil zajížďkou do koncentrace, darmo však jsem se narodil i do té kýžené štace. 296 Noviny kterés zjistily matrikou po stopě jdouce, Kumáni že prý zplodili rod můj kdys u Olomouce. Já na to, chtěje ušetřit strašnější ještě si hanu, obratem hned jsem změnil cit z veliké pro malou stranu. A byla schůze, principy hojná i principály, dva přední zuby jak řípy mne ony principy stály. Ba taky kterýs notábl v domnění, že loví kavky, dcerou mi do srdce zahrábl, okatě naznačil vdavky. Vůle i tělo měly dost, nebyl jsem tvor už lidský, mandát jsem chtěl a dostal zlost, což bývá na škodu vždycky. Utek,Utek jsem tedy konečně v strhaném žalostně věnci 297 k podpoře žádat bezpečně rozvážnou inteligenci. Reorganisovat, zajisté mesiáš morálky tu je a všecky živly nečisté on hladce zpranýřuje! Vysoký smích se rozlehl, jako když zavichří v duby – Taky jsem pěkně naběhl, zbylé to stálo mne zuby. Morálka, hehe, řekne se! Nestojí za vindru lidská, a teprv houby unese morálka politická. „Mesiáš vždy být nemusí, stál někdo, řekněte, o vás?!“ – Ne. Proto na krk vážu si za šesták konopný provaz. Poutníče, který půjdeš kdys kol stromu, kde visím v hluši. „Kocourku,“ řekni, „klidně vis, a věčný pokoj tvé duši!“ – [298] OBSAH:
I. Epištoly lidem a ideám5 Pod základní kámen Pantheonu moravského7 Do vínku domu českých písní v Olomouci14 Radhošti17 Epištola Moravě20 Od pluhu k slávě24 Půlnoční scéna29 Vyznání víry39 Sokolstvu42 Sokolsky pochod46 Epištola bratřím se radujícím48 Šestá olympiada51 Jubilejní Sokolkám55 Idei sokolské56 Pod vlastní krov60 Marina63 F. Hertesovi64 J. Arbesovi67 K. Kovařovic69 Jaroslavu Vrchlickému71 Z památníku Jaroslavu Vrchlickému českými umělci do Domažlic poslaného73 Obžinky75 Dru O. Přikrylovi77 Přípitek na oslavu vydání Moravské a Slezské čítanky79 Janu Lierovi80 Prof. Dru Ivanu Honlovi82 Adolfu Heydukovi84 Hymen87 Den práce88 Zvučící kraj90 Hymna92 Píseň Jednoty94 Karlu Legrovi96 Krutovládce nejsladší99
II. Epigramy a nápisy103 Epigram105 Principy105 Osud106 Umělecká skrývačka106 To je to107 Za Bochníčkem tenorem107 Autor „Kovového věku“108 Ještě „Kovový věk“109 Umění růsti110 Výstraha otcovská110 Kvalifikace111 Hledá se český Dante111 Dušička nízká112 Demokrati112 K představením Jiráskova „Jana Žižky“113 Spor o básníka113 Okřídlené slovo114 Euphemismus114 Důkladnost115 Mošna jubilant115 Pánbíčci116 Tak se to dělá116 Diagnosa117 Augiášův chlév117 Anonce politická118 Zestárlý zbojník118 Opatrnost života119 Za † Ant. Klosem119 Smiřovačky120 Kritikovi120 Suspirium121 Moudrost otcovská121 Politický jubilant122 Dieta122 Mommsenovi123 Telegram z Madridu123 V očekávání124 Jednomu krytýgrovi124 Jinému mudrci125 Sláva125 Papírová šiška126 Janu Nerudovi126 „Velká linie“127 Muž s „velkou linií“127 Jiný muž s „velkou linií“128 Epitaf „volké linii“128 Havlíčkův jubilejní povzdech z nebes129 Rada otcovská129 Smiřovačky130 Kariéry130 Modlitbička131 Zkušenost131 Literární pojistka132 Životní kosmetika132 Pohlednice Jar. Vrchlickému133 Zítra134 Havlíčkovy oslavy134 Nové vlastenectví135 [299] Gensura rediviva135 Klíče politických stran136 Korouhvička136 Tři věci137 Jiná rada otcovská137 Metamorfosa137 Dilemma138 Přísaha národa138 Politika stran139 Ctitel Vrchlického139 Slovákům140 Reformátor140 Klíče141 Telegram k narozeninám142 Nápis na skulpturu142 Nápis na školu143 Ženě Pavle na hrob143 Nápis na hrob143 Tříšť144
III. Ironické obrázky151 Předmluva153 Děvčátka155 Píseň ke chvále vtipu157 Můj portrét160 Japonská láska162 Vrabec a kočka165 O ženském srdci167 Insert lásky169 Ballatina171 Morousní píseň172 Dávno, dávno174 List176 Píseň čmela178 Andělína180 Čertovina183 Kaštany198 Klika201 Dělo na hradbách203 Reminiscence205 Sukně207 Píďaly210 O zoologické zahradě212 Křest216 Po funuse219 Marold v nebi222 Zázračný autor225 Balada noční230 Ďábelská rhapsodie231 Balada o Popelčině střevíčku234 Pyramidální balada236 Veni sancte239 Nová metoda243 Moudrý mufti246 Fata morgana250 Kocourkova nadace253 Sehämen sie sich!257 Gladiator umřel260 Já kandiduji262 Napoleon der Erste265 Budeme se přímit267 Pomníky270 Kuplet o padesátce273 Střízlík276 Píseň much278 Myš z knihovny282 Kouzelníkův syn284 Odvolávám svou kandidaturu296
E: až; 2004 [300]