KARLU LEGROVI

KARLU LEGROVI
S pluhem v ruce jedné, v druhé s perem vkořeněn v půdu jako kmen v úporné práce protivenství sterém tak stojí oráč básník bez proměn. Zrno dává zemi po úrodě lačné, by zlatým zašuměla hlasem, Labe mu zpívá dávných zkazek hlasem slunečném zalito i mlhou mračné. Hlubiny temné se mu otvírají, třaslavé vlnky mu hrají, mokřiny, tajemné tůně mu vanou své zahořklé vůně, a víly v průsvitných závojích, rusalky tance laňčí mu podkasány tančí v nocích měsíčných. Čertice černooké, útloboké kývají mu přes dřevěné schůdky do hospůdky, 96 by v rozmaru svém lehýčkém naň zasvítily dvojklanným hadím jazýčkem. Obejmout celý kraj své domoviny všemi smysly, láskou svou i činy dvojí práce: oradla i ducha, ó, jak tu štěstím srdce buchá, jaká slast to veliká pro sedláka básníka! Tak žil jste naslouchaje zvěstem, jež táhly domovinou, Vaším rodným městem, z půdy české rosta po svém pro své dílo, by vlast nám oslavilo. A vím, jak hořelo Vám v duši, když osud naší země zrál, když v zaleknuté hluši se přerod našich věcí dál. Část Vaší krve, milený Váš syn, když srdce svého na pokyn spěl tam, kde v dálkách neznámých se bělorudý prapor zdvih, náš prapor svatý, vlaje v odhodlání ruskou plání! Ó, vím, jak se Vaše srdce chvělo a mřelo, 97 jak po vichru jste slal mu svoji sílu, by neochabl ke spasnému dílu, jak vírou svou jste paže jeho sílil, by s cesty své se neuchýlil. A hle, tu jest slavná úroda! Váš svátek splývá v jedno se svátkem národa, dvojí starost pominula šťastně. Je bílý den a v srdcích našich jasně. Plesáme s Vámi, chmury, jež tu ještě zbývají, rozvanou vichry po kraji. Slunce jest ve vysoku, k radostné práci jasno v našem oku. 1919.
98