KARLU LEGROVI
S pluhem v ruce jedné, v druhé s perem
vkořeněn v půdu jako kmen
v úporné práce protivenství sterém
tak stojí oráč básník bez proměn.
Zrno dává zemi po úrodě lačné,
by zlatým zašuměla hlasem,
Labe mu zpívá dávných zkazek hlasem
slunečném zalito i mlhou mračné.
Hlubiny temné se mu otvírají,
třaslavé vlnky mu hrají,
mokřiny, tajemné tůně
mu vanou své zahořklé vůně,
a víly v průsvitných závojích,
rusalky tance laňčí
mu podkasány tančí
v nocích měsíčných.
Čertice černooké,
útloboké
kývají mu přes dřevěné schůdky
do hospůdky,
96
by v rozmaru svém lehýčkém
naň zasvítily dvojklanným hadím jazýčkem.
Obejmout celý kraj své domoviny
všemi smysly, láskou svou i činy
dvojí práce: oradla i ducha,
ó, jak tu štěstím srdce buchá,
jaká slast to veliká
pro sedláka básníka!
Tak žil jste naslouchaje zvěstem,
jež táhly domovinou, Vaším rodným městem,
z půdy české rosta po svém pro své dílo,
by vlast nám oslavilo.
A vím, jak hořelo Vám v duši,
když osud naší země zrál,
když v zaleknuté hluši
se přerod našich věcí dál.
Část Vaší krve, milený Váš syn,
když srdce svého na pokyn
spěl tam, kde v dálkách neznámých
se bělorudý prapor zdvih,
náš prapor svatý, vlaje v odhodlání
ruskou plání!
Ó, vím, jak se Vaše srdce chvělo
a mřelo,
97
jak po vichru jste slal mu svoji sílu,
by neochabl ke spasnému dílu,
jak vírou svou jste paže jeho sílil,
by s cesty své se neuchýlil.
A hle, tu jest slavná úroda!
Váš svátek splývá v jedno se svátkem národa,
dvojí starost pominula šťastně.
Je bílý den a v srdcích našich jasně.
Plesáme s Vámi, chmury, jež tu ještě zbývají,
rozvanou vichry po kraji.
Slunce jest ve vysoku,
k radostné práci jasno v našem oku.
1919.
98