ADOLFU HEYDUKOVI ke dni 7. června 1915.

ADOLFU HEYDUKOVI
ke dni 7. června 1915.
Bystřiny z hor dnes proudí šumněji, šumavská jezera se prudčej čeří, kaliny Tvoje bílou peřejí slavnostně kolem nich se věncem šeří. Je všude květů víc a vůní víc, a lípy dýchají jak kaditelny, skřivani celé vlasti Tobě vstříc svůj hymnus přednášejí nesmrtelný. A slunce žárněj rozhořuje se, to tisíckráte tebou opěvané, a po polích i skalách, po lese i na tvou skráň jak požehnání kane. Tvé slunce, Tvoje skály, kaliny, Tvé květy, ptáci, vody hřmící jezem, 84 Tvá srdce širodálné otčiny: neb v rodu bratrems jim a v lásce knězem. Nebylo krás, které by nejaly Tvé duše, nebylo ni muk a tísní, by v ňadru Tvém nebyly plakaly či nevyjásaly se z něho písní. A dobrodruzi, vlast Tvou deroucí, a škůdcové, v jichž stopách rmut a žal, ti nenávist Tvou měli horoucí, a kletby nejtvrdšís jim zazpíval. Tvá píseň živitelkou vždycky jest, buď při cymbálu slastnou vášní ruje, buď domovinou letí její zvěst a plamen k pomstě v srdcích zapaluje. Pěvče, buď zdráv! Sem věnec lípový, ať kryje poctivé tvé čelo bílé, ať květem hvězdovým Ti vypoví, že Čech Tvých touhy ve Tvém jiskří díle A jak sis s křídly den jen žíti přál, že dlouhý život ve výších Ti vlají, že nejsi zpěvák toulavý, než král, jemuž se kvítím cesty postýlají. 85 Pěvče, buď zdráv! V svých písní jasnou říš voď duše smutné s věrou v žeň a klasy a nad zpupnými orly vzletlý výš zvoň odtud dál dukátovými hlasy. 86