PŮLNOČNÍ SCÉNA.

PŮLNOČNÍ SCÉNA. Pro Měšť. Beseda v Praze napsáno. (Provedeno tamtéž o Sylvestru 1886.)
Starý rok. Zrak slábne mi, a žezlo z ruky padá, a s ním i v hrob se kácí moje vláda. Co vidím vás tu, známé postavy, proč přísně tak jste vbodly do mých lící a upřeně svůj pohled blýsknavý – zda výčitku, či dík – co chcete říci? Čech. Ó, dobře díš, že palnou výčitkou jsme přišli rozloučit se s vládou tvou. Svou všecku naděj, holubičku bílou, jsme vložili ti v náruč před časem, že učiníš, by v zemi naši milou mír snesl se už zmdlenou zápasem, že dáš nám práva, která jsou nám svata, ne násilím než platným uznáním, 29 že dáš, by vlastenectví hvězda zlatá již každému se snesla ke skráním jak záře veliká, v jíž čarolesku k Slavie trůnu uvidíme stezku. Moravan (Slovák) zadumán. Jak dlouho ještě – zda již konce není dlouhému mému o svobodě snění – – zda pod cizáckou patou neklesnu?... Slezan. A noc má čirá dosud beze snu!... Bulhar. Patř k jihu tam a viz, jak chmurné záští jde krajem slávským ve krvavém plášti a sporu rozsévá tam plané býlí v bratrské hrudi rukou smrtící! Brat proti bratu vražednou zbraň chýlí a vykopává hroby zející. Hrot půlměsíce dříve skráň nám ranil a v srdce zarýval se dobrou půl – dnes vstává ten, jenž dřív se svorně chránil, a svornost vbíjí na krvavý kůl. 30 Či souzeno nám, aby z vražd a sporů slovanské oko touhou vznícené zřít musilo vždy vzcházející zoru svobody svojí po věk ztracené? Či vždy jen meč a války bouřné hřmění má soudcem býti našich svatých práv, ne klidné uznání a ocenění? Vždy nesvár kletý, netvor sterých hlav, tu každou hlavu musí napojiti potoky krve porubaných těl, než Sláv si pooddychne v novém žití a dostane, co právem míti chtěl? – Slyš, starce nad hrobem, co do tvých skrání dnes bije mocně vzpiatou perutí, jest obětí těch padlých proklínání, jež zachyt jsem v posledním dechnutí. Má svoboda jen v slunce záři jíti, ne v krvi bříst a vášní vlnobití. Liberecký Čech (v plné zbroji obrněn předstoupí).
Starý rok. Kdo jsi, co brnění tvé znamená, jež leb ti kryje, hruď i ramena? Snad Žižkův duch, jejž vyvolal jsem z hrobu, 31 by v poslední mé vlády těžké dobu před věků soud mne pohnal bez viny! Liberčan. Jak divím se, žes tolik dětinný! Jsem dítě doby, žiji na zemi, a domov můj, víš, v kterém území. Já nemám výčitek, jdu děkovat, žes moudře tak zvlášť v konec, starče, vlád! Kroj můj, jenž zdá se ti být mythický, dnes u nás svrchovaně praktický, (konfiskováno) [kde svoboda jak nikde na světě je zrovna nyní v plném rozkvětě, že divím se, jak slova přátel mých tě vinit mohla z vlády konců zlých, jež tknou se svobody. My v rozruchu jsme svobodni jak ptáci ve vzduchu, jsme svobodni a žijem ve shodě s přáteli svými po všem obvodě. Zda věřil bys, ni soud nás neleká a sám tu soudí člověk člověka. Jen ždibec prachu, kulku z olova, tak smluvíme se slovo do slova. Dřív ještě bývalo nám nemilé, když k soudu honili nás co chvíle 32 pro trochu krve – ránu do oken, až pojednou se vyskyt feuilleton ten, však odpusť, že tě v podezření mám, žes právě ty ten feuilleton napsal sám, jenž proti mdlému času maření nám poradil to zdatné brnění a teď jsme jisti, hle sem právě vlít mi kousek olova, tu dynamit.] Starý rok. Ó, ustaň již, tvá břitká satyra mi stokrát více duši rozdírá – Praha. Je těžkou vahou dobrý skutek všaký, jenž skloní misku v stranu uznání, že sprovodí tě s úctou naše zraky za hrobu tvého věčné záhraní. Tu slyš z úst těchto usměvavých dětí, co zapíše tvé jméno s vděčností, zač nikdy nemůže se tvář tvá rděti leč citem smiřující blahosti. Dítě matiční. Přešťasten je národ, který v dětech roste, 33 obrem vstane kdysi z hrudi jejich prosté. – Znal jsi, roku dobrý, cíle toho váhu, květy díků proto sypu na tvou dráhu. Dítě koloniální. Šťasten bude národ, jenž má zdatné děti; jimi kdysi v síle do svobody vzletí. Soucit vzbudils, roku, dobrých duší u sta, věčná pomněnka ti za to námi vzrůstá. Dítě matiční. Obětovost svatou vznítils v hrudi Čecha, mnou ti v náruč za to celý národ spěchá, nadějný a svižný, plný jaré mízy jako v jaře prvý pupen mladé břízy. 34 Dítě koloniální. Učinil’s, že mocí pádnou tvého žezla hráz, jež dělí bídu od zlata, se svezla, a že lásku jenom můžeme vždy spatřit se soucitem k bídě v srdcích všech se bratřit. Praha. Bys neměl skutků víc, ty dva již mnoho vyváží, že jimi šťasten dost se dotkneš hrobu zápraží. Vždyť po sobě do příštích časů nám vštípil’s naděj hluboce – květ, který rozkvet v jitřním jasu, že dozraje též v ovoce. Starý rok. To píseň rajská – čarodějní ptáci, já osudu se klonil pod jarmo, však z vašich rtů přec vidím svoji práci a nevládl jsem zcela nadarmo. Hle, žezlo padá mi a světlo zniká, 35 již kroky slyším svého nástupníka – má hodina – a s trůnu král se kácí. Nový rok (odhodí staré žezlo a rozvine svatováclavskou korouhev). Pryč s žezlem tím, když pouze jednostranné. Zde žezlo mé, a tomu žehnej, pane! Vy, kterým dříve chvěl se výčitkou ret zklamaný zlou vládou dnešní doby, tu slyšte dnes, co chvěje duší mou: Zřím v budoucno, a tam již nejsou hroby, tam zkvétá luh a z otky oráčovy se žene k výši zelený prut novýnový. Veliká duha z půlnoci až k jihu se klene přes nebesa obloukem a v barvách jejích v křídel dlouhých mihu Slovanstva orel stíní celou zem. Z Balkánu, Tater, ze šumavských strání a z tmavých velehvozdův Urálu zřím lípy růst, v haluzí proplítání se slučovati svorně pomalu. A v listí jejich, jež se květy bělá, svornosti pták si hnízdo uplétá a klidně pro med letí práce včela – z kalíšků padá rosa – osvěta. – Srb handžar skryl a Bulhar pušku dlouhou, 36 Čech rádla chopil se a písní svých, svár bývalý všem pohádkou je pouhou, jenž dávno zarost v lípy haluzích. To vidím dnes, a prapor nad mou hlavou tou zvěstí tiše šumí tajemnou, jej tyčím za korouhev práce pravou, jež v příští době leží přede mnou. Jen ruku v ruku pod ní podejte si, ty, Čechu, a vy bratři jeho dva, svár ztratí se a zazní jenom plesy, v něž sahá nám dnes ruka hrabivá. Ta doba blízka, už ji vidím v záři, kdy půdu českou, v níž ryl cizí pluh, jen kypřit budou vlastní hospodáři a jeden zavládne v ní svorný duch. Sem pohleďte, to naděj má i vaše; vás, děti, tisknu vřele v náručí, že strhnem slávu, jež nám zniká plaše, to budoucnost nám ve vás zaručí. V hodině první příští vlády svojí se modlím k tobě, kněžko obětí! (V pozadí objeví se Slavie.) Tys onen bůh, jenž sílu naši spojí a dny mé vlády zdárně posvětí. K tobě se modlím, obětnosti česká, jež v obra rosteš světu na podiv, 37 k mým krokům připoj svatozář svou dneska, než prostru vládu do slovanských niv. Snad osud řekne mi jak předchůdcovi: „ó ještě nejsi, roku, poslední, kdy rozvije se lípy výhon nový, a kdy se soumrak zcela rozední;“ dnes přisahám však korouhvi té svaté a, děti, vám, jež líbám na líce, když nijak víc, že písmo dějin zlaté mne nazvat musí rokem Matice. 38