DO VÍNKU DOMU ČESKÝCH PÍSNÍ V OLOMOUCI.

DO VÍNKU DOMU ČESKÝCH PÍSNÍ
V OLOMOUCI.
Moh víc dát Bůh, když řekl kdysi Čechu: „Vše rozdal jsem a nemám věru více než píseň tuto, chceš-li, pro potěchu; ať jiným oštěp, mečů blyskavice úspěchem cestu do života zlatí, ty budeš písní světa dobývati.“ – A bylas jiskrou, písni naše svatá, když Zábojových strun jsi zněla rtem, kdy objat musil nadšením brat brata a nemoh’ být než vždycky vítězem. A bylas hromem dunivým a náhlým, když palcát v pěsti, na rtu žert a smích, Tě nesl kdysi českým krajem zprahlým voj širý bojovníků Žižkových, kdy zdaleka se nesouc jako lvice krys hejna už se hnala za hranice. 14 A perlou na rtech utkvěla jsi rudou, ba perlou krve, českým granátem, kdy zaplakala vlast a dlaní chudou hledala soucit v nebi hvězdnatém. Andělu strážci, jenž tam věrně trůní, jenž nosil Tě vždy boží před soucit, hled na zem českou kadidlovou vůní a dýmem hranic dobře zůstal skryt. Z paláců zlatých pod nizoučký poval Tvůj svatý zvuk se, písni, přestěhoval – – však nedozněl, ač rovnal se jen vánku... Kouř hranic ulehuleh, vonný dým se ztratil, a pablesk slunce v nízkých chatek stánku drobounkou jiskru, píseň českou, zlatil – ne granát jeden v prosté pomněnce shlíd anděl strážný, jejž měl Bohu nosit, než navlečené celé růžence rtem plápolavým soucit boží prosit... A řekl Bůh: „Bys ke mně mohla vždycky, když měl by stihati Tě rozbroj lidský, buď, písni českáčeská, věčně mezi námanáma, od chvilky té svým andělem si sama!“ Tak, písni naše, cherubíne skvoucí, jsi stala se v svých krocích všemohoucí: 15 kdy se rtů splyneš nadšeného Čecha, krev do žil vře a blíže k srdci spěchá, hruď na hruď tiskne se, a z očí sálá k té rodné hroudě láska neskonalá. Jaroslav s mečem ženeš vítězící, kdo rouhá se Ti s pohrdáním v líci, když vyštvat chce Tě od nás s vášní vzpupnou, hned hrdě šíj nám vztyčíš neústupnou, že ve ctný zápas, kam se staví divost, my pošleme jen svoji obětivost, až ve chrámě Tvém pod orlice znakem si v náruč klesnem se planoucím zrakem, zkad píseň srdce naše bratřící vzlet nový dá a život Orlici. 29./11. 1885.
16