BALADA O POPELČINĚ STŘEVÍČKU.

BALADA O POPELČINĚ STŘEVÍČKU.
Princ z pohádky se trochu chvěl, když drobnou nožku uviděl, jež bělostná až ke kotníčku se hodila mu do střevíčku. Tu hned byl hotov vše dát v sázku a Popelce své vyznal lásku, nic chytřejšího nevěděl. Střevíčku v citů roznětu do pouzdra ustlal v sametu a pouzdro v zlatém krumplování jak symbol svého milování pak pověsil si po neděli po svatbě pěkně nad postelí. Na věčné časy ať je tu. A plyne měsíc skok a skok, sen líbánek zhlt času tok – princ udiveně hledí, hledí a mlčí, mlčí, slova nedí: 234 střevíček v zlatém krumplování, něžného symbol milování, ve škarbal změnil lásky rok. A časy jdou a jdou a jdou jak milovníci za sebou, a ze škarbalu dřevák tvrdý teď nad postelí trůní hrdý, ne nad postelí všude dme se nad hlavou princi, kam jen hne se, a hrozí mocí dubovou! Princ z pohádky se strachem třás, tak lekl by se každý z nás, a ihned všecky čaroděje princ sezval zkoumat, co se dějeděje, Ti přišli, dlouho zkoumali. „Jste pod pantoflempantoflem,“ zvolali „to, pane princi, zhubí vás!“ Princ za hlavu se pozdě chyt, co osud chtěl, to musil mít, a když tu trepku uděšeně růst stále více viděl denně, a když mu jednou řinkla v čelo, což publiku se zamlčelo, šel úprkem se utopit. 235