VYZNÁNÍ VÍRY.

VYZNÁNÍ VÍRY. Epištola bratřím bojujícím.
V šumném víru čas se v propast kácí, pod nohou mu zem se zachvívá – rodíme se, mřeme v úpadu a v práci, nadšení k nám zřídka chodívá. Hesla mnohá sice krajem letí, slyšíte je denně kolem znít, srdce chytnou pouze druhé, třetí, ostatek se musí v němo schvít. A přec kolem nás boj zuří divý, bitev jek je slyšet kormutlivý, s duchem duch se stihá, drtí, láme – ale po vítězství nikde hles. V boji tom my krajní křídlo máme, a kdy dobojujem? – Zítra – dnes?... Brzy. Brzy dojdern k míru cíli, jaře vlá náš prapor rudobílý, z našich srdcí silný vane žeh, a vzduch čerstvý vane ňadry Čech. 39 Z našich zraků rozjiskřených vzdorně, s našich čel tak směle vypjatých, z našich dlaní v kruh sevřených svorně u všech prací v tichu počatých, z našich prsou, která tvrdě čelí jako hradba v rány nepříteli, z našich rtů, z nichž hymna svatá, hromná, hymna naše zvučí v český svět, ne již modlitbička tichá, skromná, ale silné, mocné vůle vznět: odtud čtu, že „vzdej se, vzdej se šmahem!“ křiknem záhy nad staletým vrahem. Třeba dlouho otrokář nás svíral, nemoh zbaviti nás naděje, třeba dlouho porobou duch zmíral, svobody již slyším kročeje. Jde již velká, slavná, mocná, svatá, a v ní každá obrodí se chata. Kroky její z dálky duní temně, chvěje se v nich všecka naše země. Stranou každý, kdo jsi mdlý a nízký, a kdo váháš rozmnožit náš řad, bez tebe cíl vidíme, cíl blízký, nezaleknem se již bědných zrad. Láska k rodu, láska mocná, smělá, láska k půdě, věnu pradědů, jež se jejich žhavou krví rděla, 40 ani mřeli za ni v posledu, ta nám štítem, ta nám také zbraní, ta nám heslem, ta nám zákonem, té i nejvzácnější ze všech daní krví přeochotně platit chcem. Bůh, ó, patří všem – vlast jenom nám, v ní náš život kotví, naše bytí: první ta měj v srdcích našich chrám, v němž své syny dáme posvětiti. Národ vítěz přes příkoří valná zase bude stát, jak druhdy stál, jako obrovitá hradba skalná křivdě řekne: Ani o krok dál! Skloň svůj topor, odstup, brachu, v míru, nechej růsti a se rozvít v květ to, co nepozbylo v sebe víru z rodu k rodu tři sta dlouhých let. Ustup stranou, nejsi o nic větší, konec boje, skloň svou zbraň a slyš: Volnost Bůh náš, před ním národ klečí, pro něho svůj zápas vyhrál již. Skřivan nad ním v jarní vzduch, jenž voní, trylkem jásavým jak zvonkem zvoní... 20./3. 1893.
41