ŠESTÁ OLYMPIADA.

ŠESTÁ OLYMPIADA.
Slyš, zblízka i zdáli křídel šum, zní vichrem jásající hlasy, a ze chmur skepse, z mdlobných dum se blankyt nad národem časí. Tvé, Praho, věže zjasněly, tvé zvony mlčky zazněly v žár duší, jejž nic neuhasí. Jdem přeměřit a zvážit zas, zda křepké přibylo nám síly, zda hrděj plane zraků jas a míří k nejvyššímu cíli, zda šiky naše zmnoženy a v srdce jiskry vloženy, jež hoří pro věky, ne chvíli. Nuž, vítejme se v srdci Čech, krev jeho naší krví buší, a dechu jeho my jsme dech 51 a duše jeho my jsme duší. Všech paží našich jednota čest našeho jest života, jenž děje budoucnosti tuší. A jako druhdy v dávně let je Praha v královské své pýše, přebolel odstrčení hnět, a vůle pne se výš a výše. Slovanstvo k sobě ve zdraví přes hory, mořské dálavy jak bratří duchovitá říše. Hrad starý strmí tich a něm a okny zírá ulekaně, co mrtvo, ať je mrtvo v něm, když kvetly bílé květy planě. Vždyť život dál jde junácky, jak snil ho héros Palacký, když kul nám do výboje zbraně. Chcem idei se poklonit, jak on jsme vytesáni z žuly, v poznání tkví náš samobyt, jímž věky s místa nepohnuly, byť vichry jejich bouřlivé 52 a směry jejich měnivé nám v tváře krupobitím duly. Jsme tu, jsme svoji jako hráz. Kouzelným proutkem tajně vládnem, to kázeň tvoří reky z nás, jí rosteme a jaře mládnem. Vy, bratři, k svátkům posily jste národu div stvořili, jak nezřít v okruhu ho žádném. Tříšť tu tam pluje na vodách, kru jedinou z ní kázeň stvoří. Tu chvíli vidím jako v snách, až národ naším ohněm vzhoří, kra bude bořit, rozvalí ježatá vůkol úskalí pod slunnou, jásající zoří. Družina jedna ze všech rot se silou jednosvornou v pěsti! Pak povel zazní: Vpřed a sot! tou v koncích nejždanější zvěstí. Do skalisk rána jako hrom, ó, jaké bude v hybu tom národa opojivé štěstí! 53 Sami jsme mřeli v dobách zlých a také sami z hrobu vstali, sami si vzdorně ze svých lích chléb rozkvétání vyorali a ověnčení vítězi již lámem staré řetězy, jež kloub nám po staletí draly. Do zahrad průlom Volnosti, kde zlatá jablka již zrají, kde otročinu v tichosti pod kámen do tmy pohřbívají, a duchem věrni v právu svém nakonec přece dobudem svůj skvělý grand prix na Dunaji. 1./6. 1912.
54