OD PLUHU K SLÁVĚ.

OD PLUHU K SLÁVĚ. Národní Jednotě pro jihozápadní Moravu.
Dlouho ve tmách, v tichu rovů strádaje jsem živořil, stokrát sražen ve prach znovu smutný jen jsem slyšel kvil, těžké vzdechy s každé strany, zvonů táhlé, truchlé hrany zněly v kraj můj utýraný, krvavý pot s čel se lil. Po kostech v mé tvrdé zemi slyšel jsem, jak skřípá pluh, brázda krve krůpějemi táhla se jak rudý pruh. – Práce – smrt! jen ta dvě slova těžká jakby od olova napořáde, vždy a znova dorážela na můj sluch. „Práce – smrt – nic nad to více! Stačí tak být člověkem. 24 Bible drž se, nastav líce, nesuď, co jest nevděkem! Volnost jen za apoštoly, pádné meče sobě volí, tvůj meč dávno zlomen vpoly v zápasu tvém odvěkém...“ Slyším, jak ten výsměch výská z hlubin země – pekla řeč! Dvakrát hloub mé rádlo stiská dlaň sevřená v palnou křeč. – Slyš, tu skřípne rádlo prudce, zachvěje se jakby v muce, jiskrou zasrší – a v ruce držím vyoraný meč. Byla ho však jenom půle zcela ve rzi červené; a v mé oči ustrnulé na čepeli zlomené hoří nápis oči slně v plápolavé svitu vlně kouzelně a tajuplně: „Láska“ – slovo plamenné. Rozuměl jsem v oné chvíli, nad mečem kdy tich jsem stál, 25 a když plamen onen bílý zmučeným mým krajem plál. Rozuměl jsem – výklad krátký milovati hrdly, statky půdu onu, řeč své matky... Meč jsem opět zaoral. Práce – život – nové hlasy z hlubin země zní teď vstříc, a má paže na zápasy pne se rádlo třímajíc. Tisíc stejných slyším hlasů, plesám s nimi, jásám v žasu, vítám silnou v lásce chasu, jež jde rádlem blýskajíc. Širé vojsko vpředu s pluhem za krokem krok směle jdem, a byť stále v znoji tuhém přece v tempu vítězném. Každou mez a každou líchu, kterou v ryčném, divém smíchu urvalo nám rámě pychu, zpátky sobě uořem. Hoj, to třeskne hromu ranou, až se rádla světu v div 26 sjedou hnána rukou brannou v jedno se všech slavských niv, až jak břitká, strmá hráze obemknou na svojí dráze hraničníky blíž i záze, jak bývalo kdysi dřív. Klidně pak se vedle pluhu otka zatkne po práci, ujme se na českém luhu, pluh kde v trůn se obrací. Svobodně, hle, od hor v hory přes závisti kleté spory česká píseň v plesné sbory po vzkříšení burácí. – A co k tomu vedle lásky třeba ještě, nač se ptát? Lásky, lásky, třikrát lásky k zemi, tu jen milovat! Za píď z ní a prášek malý, za kamének vyvětralý, jež by cizí ruce rvaly, duší, tělem, srdcem stát! Na své mezi, na své líše, u svých vrat a dveří, bran 27 hrdou šíji zvednout v pýše – za ránu v tvář deset ran! Ten mi bratem, kdo z mé matky, jazyk můj kdo slaví sladký; každý jiný, vari zpátky, na rozcestí rozbij stan! Vedle práce myslitelů silné paže vztyčit chcem. Pluh k pluhu, tělo k tělu, kupředu a rádla v zem! Myši vranám ku pospasu do jediné v plachém třasu – vlasti kytku zlatých klasů slávy pluhem vyořem. 1893.
28