OD PLUHU K SLÁVĚ.
Národní Jednotě pro jihozápadní Moravu.
Dlouho ve tmách, v tichu rovů
strádaje jsem živořil,
stokrát sražen ve prach znovu
smutný jen jsem slyšel kvil,
těžké vzdechy s každé strany,
zvonů táhlé, truchlé hrany
zněly v kraj můj utýraný,
krvavý pot s čel se lil.
Po kostech v mé tvrdé zemi
slyšel jsem, jak skřípá pluh,
brázda krve krůpějemi
táhla se jak rudý pruh.
– Práce – smrt! jen ta dvě slova
těžká jakby od olova
napořáde, vždy a znova
dorážela na můj sluch.
„Práce – smrt – nic nad to více!
Stačí tak být člověkem.
24
Bible drž se, nastav líce,
nesuď, co jest nevděkem!
Volnost jen za apoštoly,
pádné meče sobě volí,
tvůj meč dávno zlomen vpoly
v zápasu tvém odvěkém...“
Slyším, jak ten výsměch výská
z hlubin země – pekla řeč!
Dvakrát hloub mé rádlo stiská
dlaň sevřená v palnou křeč. –
Slyš, tu skřípne rádlo prudce,
zachvěje se jakby v muce,
jiskrou zasrší – a v ruce
držím vyoraný meč.
Byla ho však jenom půle
zcela ve rzi červené;
a v mé oči ustrnulé
na čepeli zlomené
hoří nápis oči slně
v plápolavé svitu vlně
kouzelně a tajuplně:
„Láska“ – slovo plamenné.
Rozuměl jsem v oné chvíli,
nad mečem kdy tich jsem stál,
25
a když plamen onen bílý
zmučeným mým krajem plál.
Rozuměl jsem – výklad krátký
milovati hrdly, statky
půdu onu, řeč své matky...
Meč jsem opět zaoral.
Práce – život – nové hlasy
z hlubin země zní teď vstříc,
a má paže na zápasy
pne se rádlo třímajíc.
Tisíc stejných slyším hlasů,
plesám s nimi, jásám v žasu,
vítám silnou v lásce chasu,
jež jde rádlem blýskajíc.
Širé vojsko vpředu s pluhem
za krokem krok směle jdem,
a byť stále v znoji tuhém
přece v tempu vítězném.
Každou mez a každou líchu,
kterou v ryčném, divém smíchu
urvalo nám rámě pychu,
zpátky sobě uořem.
Hoj, to třeskne hromu ranou,
až se rádla světu v div
26
sjedou hnána rukou brannou
v jedno se všech slavských niv,
až jak břitká, strmá hráze
obemknou na svojí dráze
hraničníky blíž i záze,
jak bývalo kdysi dřív.
Klidně pak se vedle pluhu
otka zatkne po práci,
ujme se na českém luhu,
pluh kde v trůn se obrací.
Svobodně, hle, od hor v hory
přes závisti kleté spory
česká píseň v plesné sbory
po vzkříšení burácí. –
A co k tomu vedle lásky
třeba ještě, nač se ptát?
Lásky, lásky, třikrát lásky
k zemi, tu jen milovat!
Za píď z ní a prášek malý,
za kamének vyvětralý,
jež by cizí ruce rvaly,
duší, tělem, srdcem stát!
Na své mezi, na své líše,
u svých vrat a dveří, bran
27
hrdou šíji zvednout v pýše –
za ránu v tvář deset ran!
Ten mi bratem, kdo z mé matky,
jazyk můj kdo slaví sladký;
každý jiný, vari zpátky,
na rozcestí rozbij stan!
Vedle práce myslitelů
silné paže vztyčit chcem.
Pluh k pluhu, tělo k tělu,
kupředu a rádla v zem!
Myši vranám ku pospasu
do jediné v plachém třasu –
vlasti kytku zlatých klasů
slávy pluhem vyořem.
1893.
28