Dlouho ve tmách, v tichu rovů
strádaje jsem živořil,
stokrát sražen ve prach znovu
smutný jen jsem slyšel kvil,
těžké vzdechy s každé strany,
zvonů táhlé, truchlé hrany
zněly v kraj můj utýraný,
krvavý pot s čel se lil.
Po kostech v mé tvrdé zemi
slyšel jsem, jak skřípá pluh,
brázda krve krůpějemi
táhla se jak rudý pruh.
– Práce – smrt! jen ta dvě slova
těžká jakby od olova
napořáde, vždy a znova
dorážela na můj sluch.
„Práce – smrt – nic nad to více!
Stačí tak být člověkem.
Bible drž se, nastav líce,
nesuď, co jest nevděkem!
Volnost jen za apoštoly,
pádné meče sobě volí,
tvůj meč dávno zlomen vpoly
v zápasu tvém odvěkém...“
Slyším, jak ten výsměch výská
z hlubin země – pekla řeč!
Dvakrát hloub mé rádlo stiská
dlaň sevřená v palnou křeč. –
Slyš, tu skřípne rádlo prudce,
zachvěje se jakby v muce,
jiskrou zasrší – a v ruce
držím vyoraný meč.
Byla ho však jenom půle
zcela ve rzi červené;
a v mé oči ustrnulé
na čepeli zlomené
hoří nápis oči slně
v plápolavé svitu vlně
kouzelně a tajuplně:
„Láska“ – slovo plamenné.
Rozuměl jsem v oné chvíli,
nad mečem kdy tich jsem stál,
a když plamen onen bílý
zmučeným mým krajem plál.
Rozuměl jsem – výklad krátký
milovati hrdly, statky
půdu onu, řeč své matky...
Meč jsem opět zaoral.
Práce – život – nové hlasy
z hlubin země zní teď vstříc,
a má paže na zápasy
pne se rádlo třímajíc.
Tisíc stejných slyším hlasů,
plesám s nimi, jásám v žasu,
vítám silnou v lásce chasu,
jež jde rádlem blýskajíc.
Širé vojsko vpředu s pluhem
za krokem krok směle jdem,
a byť stále v znoji tuhém
přece v tempu vítězném.
Každou mez a každou líchu,
kterou v ryčném, divém smíchu
urvalo nám rámě pychu,
zpátky sobě uořem.
Hoj, to třeskne hromu ranou,
až se rádla světu v div
sjedou hnána rukou brannou
v jedno se všech slavských niv,
až jak břitká, strmá hráze
obemknou na svojí dráze
hraničníky blíž i záze,
jak bývalo kdysi dřív.
Klidně pak se vedle pluhu
otka zatkne po práci,
ujme se na českém luhu,
pluh kde v trůn se obrací.
Svobodně, hle, od hor v hory
přes závisti kleté spory
česká píseň v plesné sbory
po vzkříšení burácí. –
A co k tomu vedle lásky
třeba ještě, nač se ptát?
Lásky, lásky, třikrát lásky
k zemi, tu jen milovat!
Za píď z ní a prášek malý,
za kamének vyvětralý,
jež by cizí ruce rvaly,
duší, tělem, srdcem stát!
Na své mezi, na své líše,
u svých vrat a dveří, bran
hrdou šíji zvednout v pýše –
za ránu v tvář deset ran!
Ten mi bratem, kdo z mé matky,
jazyk můj kdo slaví sladký;
každý jiný, vari zpátky,
na rozcestí rozbij stan!
Vedle práce myslitelů
silné paže vztyčit chcem.
Pluh k pluhu, tělo k tělu,
kupředu a rádla v zem!
Myši vranám ku pospasu
do jediné v plachém třasu –
vlasti kytku zlatých klasů
slávy pluhem vyořem.