POMNÍKY.

POMNÍKY.
Rosteme kvapem k veliku do pravé světové taxy, jen ještě v stavbě pomníků nemáme jaksi praksi. Jak zrno v matce zemi skrej základní kámen hbito – pomníků měl bys habaděj, kdyby z nich rostly jak žito. A pořád jasna stojí tu příčina nezdaru pravá: nemáme kontinuitu s Karla přes Vladislava. Tenkráte divy umění v Praze se hračkou daly, od čeho také stvořeni byli by králové králi! 270 Zatím jsme zvykli bez míry pro rozvoj stavět zdárný slavnostní brány, špalíry, jatky a elektrárny. A co tu zbylo, gotika, barok a renaissance: je svízel s tím jen veliká, a soulad nemá chance. Krása je čertí oříšek, tvrdý pro falešné zuby, proto se Praha do výšek tolik jí, ta stará, chlubí. Ten úkol těžký jako cent, nedbat ho – koncové žalní, jakýžpak je to monument, když není monumentální! A kouk-lis ještě za bránu pro model do franckých říší, potom se Balzac v županu od Husa pramálo liší. Nu, není to žádné neštěstí, povídám, chvála bohu, 271 zboří se celé náměstí, vystaví k tomu v slohu. Osový soulad nastane, co nízké, to se zvejší, a problém ihned dostane pak formu centrálnější. Neb jiný východ najde se, a konec bude rázný: pomník se třeba přenese na Žižkov, jenž je prázdný. V advent pak a též o postě míň lidí bude se rouhat, a jenom Lumír na mostě víc bude mrkvičku strouhat. 1903.
272