POMNÍKY.
Rosteme kvapem k veliku
do pravé světové taxy,
jen ještě v stavbě pomníků
nemáme jaksi praksi.
Jak zrno v matce zemi skrej
základní kámen hbito –
pomníků měl bys habaděj,
kdyby z nich rostly jak žito.
A pořád jasna stojí tu
příčina nezdaru pravá:
nemáme kontinuitu
s Karla přes Vladislava.
Tenkráte divy umění
v Praze se hračkou daly,
od čeho také stvořeni
byli by králové králi!
270
Zatím jsme zvykli bez míry
pro rozvoj stavět zdárný
slavnostní brány, špalíry,
jatky a elektrárny.
A co tu zbylo, gotika,
barok a renaissance:
je svízel s tím jen veliká,
a soulad nemá chance.
Krása je čertí oříšek,
tvrdý pro falešné zuby,
proto se Praha do výšek
tolik jí, ta stará, chlubí.
Ten úkol těžký jako cent,
nedbat ho – koncové žalní,
jakýžpak je to monument,
když není monumentální!
A kouk-lis ještě za bránu
pro model do franckých říší,
potom se Balzac v županu
od Husa pramálo liší.
Nu, není to žádné neštěstí,
povídám, chvála bohu,
271
zboří se celé náměstí,
vystaví k tomu v slohu.
Osový soulad nastane,
co nízké, to se zvejší,
a problém ihned dostane
pak formu centrálnější.
Neb jiný východ najde se,
a konec bude rázný:
pomník se třeba přenese
na Žižkov, jenž je prázdný.
V advent pak a též o postě
míň lidí bude se rouhat,
a jenom Lumír na mostě
víc bude mrkvičku strouhat.
1903.
272