F. HERITESOVI k padesátce.

F. HERITESOVI
k padesátce.
Letí časy jako voda, jitro pryč, je poledne. Ať si letí, jaká škoda, když jsou tolik nezbedné. Cožpak proti tomu zmohou v letící své závrati, kdo z nich sobě prací mnohou nesmrtelnost uchvátí?! Za ta léta všecko vzíti: smích i pláč a boj i klid, trny dneška, zítřka kvítí – není-li to krásně žít? Pohár zvedat i jej tříštit, s životem se horce rvát, vidět krev svou vlastní prýštit, ale pevně jak strom stát. Vše to, bratře, žils tak hezky padesát let a jsi mlád, 64 smích svůj tkal jsi v „Humoresky“, „Pod čárou“ hněv nechals plát. „Za dědictvím“ též byls v honu, na „Tři cesty“ jsi se dal, na „Návštěvy“ v dobu onu Atlantik jsi přeplaval. „Všední zjevy“ zřels a zažil, jak je dala potrefa, vypátrati jsi se snažil „Tajemství strýce Josefa“. Pak „Jan Přibyl“ tvrdohlavý zajal Tě jak zázrakem, ale hned zas pil jsi k zdraví s „Kancelistou Novákem“. Co dal den, co duši hřálo, chytils ze všech obzorů, co v ní v mírný úsměv tálo, navleks „Na nit humoru“. A když našels „Boha v lidu“, naslouchals v zlé předtuše, setkaná Ti bez poklidu ryla „Vrásky do duše“. Jakkoli však bral jsi žití, nálady a zátiší, 65 v trní Tvém i ve Tvém kvítí stál vždy kdosi nejvyšší, a ten Tobě dosud žije, ten Ti bude svítit dál: je to zářná poesie a její brat ideál. Tím jsi dobyl zem svou zdejší, kde jsou dobří, ti jsou Tví, to je, bratře, nejkrásnější, nejskvělejší vítězství. Lásku dobrých bereš k svátku, žes jí, dobrý, dával též, s tím let ještě hodnou řádku v šťastném zdraví dobudeš. 24./2. 1901.
66